je to už měsíc a kousek, co sme se rozešli... už sem to nezvládla, bylo toho na mě moc. v březnu sem odešla k tátovi, málem sem zešílela z jeho bratra! já mu teda neřekla jinak, než čůrá... ale tady budu slušná... jeho bratr je naprostej idiot, dement, imbecil, kretén, debil, magor, všude byl, všechno ví, ve všem má NAPROSTOU pravdu, on je geniální a jakmile se všechno netočí kolem něj, tak už je to špatně a už chodí a pomlouvá. prostě je to ten největší čůrá... na světě! kdybych ho měla někdy potkat na ulici, tak se asi pobleju. nedokážu tady ani vyjádřit, jak moc ho nenávidim!!!! nebejt jeho, tak sme se s Tomáškem nikdy nerozešli. vzali bysme se... neřikám, že hned zejtra, ale někdy určitě!!! nejhorší na tom je, že on se mi to nesnažil ani nijak vyvrátit... asi je to tak lepší, je to tak lepší!!!... furt si to opakuju dokolečka, pořád dokola. on nechtěl nikomu ublížit a tak tam jen tak seděl a nechal mě odejít... ale mě teda ublížil a ne zrovna málo... pořád ho miluju a on mě, ale nejde to vzít zpátky... musel by začít myslet víc na sebe, a ne jenom, jestli se to bude jeho rodině líbit a nebo ne, a co na to řeknou... já bych se musela naučit víc mu rozumnět a občas si nechat svůj názor pro sebe... ale ne s jeho rodinou... nenáviděli mě už od začátku, tak teď maj aspoň radost... nikdy sem nevěřila, že bude tak těžký přiznat, že sme se rozešli... našim sme to řekli teprve včera, máma se ségrou nám nevěřily, myslely si, že si děláme srandu... tátovi sem to řekla večer sama a nikdy by mě nenapadlo, že bude reagovat takovymhle stylem... vůbec sem ho nepoznávala... prej: je mi jedno, jestli je to pravda nebo ne, já to vim už dávno, chováš se jako kráva!... tak sem mu pěkně poděkovala a šla sem se dívat na dvdčko... mám tátu moc ráda, ale neznám člověka, kterej by s nim normálně vycházel... máme takový nepsaný pravidlo, že jak sme spolu dýl jak 14 dní, tak si pak už lezeme na nervy... a já sem u nich už od března a ještě sme spolu byli vlastně skoro 24 hod, tak si asi dokážete představit, jak moc si lezeme na nervy... někdy je to docela v poho, pošleme se do prdel... a za pár minutek se zase bavíme, jako by se nic nestalo... ale tentokrát to přehnal... sice je pravda, že sem se chtěla rozejít já, Tomášek mi to jenom nevyvracel, ale i tak je to těžký se s tim smířit... ještě k tomu, když toho člověka pořád milujete...

ale jak se řiká, život jde dál.. tak i já půjdu dál... snad...