Zrovna dneska... venku je už od včerejšího večera hnusně, zataženo, a ještě ke všemu dneska celej den od rána prší! prostě čas jako stvořenej na depku s velkym D!!!! jenže co dělat, že jo... do práce se nemůže, protože prší, jít na procházku s hafanama, to taky nejde... dostavět boudu pro hafany, to už vůbec ne... tak akorát si uvařit dobrej čajíček, pustit filmeček, sednout před telku a čučet! jenže to je právě pro mě velikej problém! protože já většinou v těhletěch situacích chci něco provádět. jet se někam podívat, zajít na kafe nebo na véču nebo se jenom tak cournout do obchoďáku... tak sme vyrazili do Kaufu. prošmejdili sme tam, co se dalo, byla docela legrace. shodou okolností v jednom krámku tam taky pracuje kámoška, kterou znám už od narození...(hrály sme si spolu na cukrářky a na schovku, pak se její rodiče rozvedli a my se moc často nevídaly.veliké kámošky z nás ale přesto zůstaly. každá z nás si našla kluka, měla míň a míň času, ale i tak sme si psaly, volaly, občas zašly na kafe...)  a tak sem na ní koukala a najednou si uvědomila, že nemám potřebu za ní jít a zase se jí ptát, jak se má, co přítel... a pak mi ona zase začne slibovat, jak se o víkendu staví a že zavolá a že bude mít volno, tak někam vyrazíme..... už před měsícem sme měly jít na zmrzku... a furt nic.. jenže nic a nikdo nevydrží věčně! a kor moje trpělivost... člověka to pak přestane bavit cpát se pořád tomu druhýmu do prde.. tak sem za ní nešla, ani jí nepozdravila a přítel mi povídá, "hele, je v práci!" a já na to, "no a co? mě to nezajímá. nepolezu nikomu do prde..!" a teď si představte ten nechápající pohled, kterej měl až k východu a furt tak blbě na mě civěl a kroutil hlavou a pak z něj vypadlo: "nechápu..." no však aby to taky chápal, když je to chlap... myslim si, že tohle chlapy vůbec neřešej, má nemá čas, slíbil neslíbil, přijel nepřijel, omluvil neomluvil... hold v tomhle sme prostě jiný!!!