24.Říjen 2008
Představ si..
Představ si.. Jsi na nějaké akci. Máš spát u nějakého kamaráda (píšu v rodě mužském, protože TEN člověk). Moc se opiješ. První jakože dobré, ale domů jedete autobusem a tobě se udělá hrozně špatně. Máš strach, protože další zastávka je daleko. Musiš vystoupit. Kamarád na tom není taky zrovna nejlíp, nic nenamítá.
Takže ty vystoupíš. No a co teď? Kam pujdeš? Vzpomeneš si, že vlastně kousek od místa, kde jsi vystoupil, bydlí jedna známá, kterou jsi neviděl asi 5 let. (Pro orientaci, jsou asi 4h v noci) Jdeš na ni zkusit zazvonit. Ani nevíš proč. Nepřemýšlíš. Prostě jdeš a zazvoníš. Po chvilce se ozve ospalý hlas: "Kdo je?" Ty se představíš zeptáš se jestli si na tebe vpzomíná. Ona chvíli mlčí a potom tě pošle pryč. Odcházíš.
Stále moc nepřemýšlíš, prostě jen jdeš kam tě nohy nesou. Naštěstí jěště nikde nejsou lidi. Nikdo tě nepozoruje, jak se motáš. Jdeš přes nějaké sady. Všude kolem je tráva stromy a tráva, nějaká hlinitá-kamenitá cestička. Potřebuješ si odskočit. Keříček u "hlinité-kamenité" cestičky je ideální.
Už jsi na nohách celkem dlouho. Potřebuješ si chvíli lehnout a spát. Ale kam si lehnout? do trávy? Všude je moc pijáků.
Nic jiného než ta tráva ti nezbývá. Opět se ti začíná dělat špatně. Hledáš dobré místo kam si lehnout, ale máš starch, že tama ráno někdo pujde a uvidí tě. Co by si o tobě řekl?
Teď už je ti vážně zle. Chceš zvracet. Nejde to. Ale ty musíš. Nakonec se ti to povede. Lehneš pod nejbližší keř do vysoké trávy. A na chvíli usneš? Když se "vzbudíš" nevíš určitě jestli jsi spal, takže nevíš, jestli ses vzbudil.
Uvědomíš si, že bys měl jít domů. Jdeš. Příroda už začína ožívat. Všude je rosa a ty máš hroznou žízeň. Ranní rosa je dobrá. Chvíli si sedneš na patník u cestičky. Už nemůžeš, začíná pálit sluníčko. Jdeš zkratkou, přes nějaký sad. Tam si lehneš a chvíli podřimuješ, dokud tě nevyruší někdo na procházce se psem, a tak pokračuješ dál. Rychlostí - chvíli jdu, sednu, jdu, sednu, lehnu, podřimuju - pokračuješ až domů.
Cesta, která ti trvá normálně 20minut ti tentokrát trvala asi dvě a půl hodiny.
Dojdeš domů, řekneš, že jsi unavený, protože jste s kamarádem dlouho vikládali a jdeš si hned lehnout. Když se vzbudíš. Je ti špatně a nevíš, co se stalo a co ne.. (to je trapné)
Autor: d.z.i v 12:28 |
Komentáře (0):