Peťa Seděla sama v parku. Bylo tam krásné a uklidňující ticho... Nic ji nerušilo, mohla v klidu přemýšlet o sobě. Pořád musela vzpomínat na ty chvíle kdy jí život ještě bavil…začala být velká zima třásla se ale ani to ji nedonutilo jít domů. Byla šíleně zamilovaná do kluka který jí pohrdal.Nevěděla jak se té bolesti zbavit…včera ho viáděla jak se plazí po jedné hrozné fifleně a když prošla kolem něj, celá banda se začala smát.Pořád na to musela myslet a moc jí to tížilo. Přemýšlela jak se zbavit té strašné bolesti. Potřebovala něco co by ji bolelo víc než to zlomené srdce… z rozbité lavečky si vytáhla ostrý špičatý šroub a začala se řezat.Rány která si dělala nebyly hluboké…ona nechtěla umřít ale chtěla aby cítila jinou bolest.Je to zajímavé…cítila tak velikou úlevu…Najednou slyší jeho hlas…říká si že je to z toho jak na nějpořád myslí ale ten jeho hlas se více a více zesiloval. Byla z toho tak nervozní že se začala znovu řezat… měla celé oblečení od krve a ten kluk vyšel ze tmy stromů která schovávaly park. Skrčila se a doufala že si jí nevšimne. Najednou viděla u sebe stát tři stíny klučičích postav. Byla unavená a neslyšela přesně co si říkaly. Njednou ucítila jak ji jeden s těch kluklů chytl a postavil ji před sebe. Byla v šoku. Najednou ji ten kluk odžduchl a hodil druhému klukovi. Když se mu podívala do očí, všimla si že ej to kluk kterého tak miluje…Cítila se tak bezbraně . Ten kluk sivšiml že má v ruce ten šroub. Když se ji pokoušely znásilnit a ona sebou nepřetržitě trhala… pořezal ji tím šroubem celé břicho…brečela.Slzy jí tekly po tváři a cítila jen tu strašnou bolest hlubokých ran řezů. Prosila je at ji nechají a čím víc je prosila tim více si sní pohrávaly. Najednou slyšela někoho přiházet. Byl to nějaký kluk a když viděl co jí chudince dělají, začal se snimi prat. Bohužel oni byly tři ale nakonce odešli…ona tam stím klukem zůstala sama. Brečela a hrozně se třepala…byla v šoku..když se jí ten kluk pokusil zvednout, začala se od něj odtrhávat a třásla se ještě víc…pochopil že se ho bojí.Vysvětloval jí že se ho nemusí bát ale ona i přesto nenechala na sebe sáhnout. Byl to hrozný pohled když se kní přiblížil a ona měla ten vystrašený pohled v očích. Vytáhl si z kapsy telefon a zavolal sanitku. Sanitka tam byla do pěti minut. Když se ji sanytář pokoušel dat na lehátko, škobala sebou a brečela. Ten kluk co ji pomohl mu vysvětlil co se stalo a on pochopil že na sebe nenechá žádným mžem sáhnout. Proto ji do auta dostala sanytářka která tam dojela také.
Když dívka ležela v nemocnici po operaci, dlouho spala.Když se probudila, stála u ní setřička aříkala jí že u byl nějaký kluk jí navštívit.Tohle sejí stalo čtyřikrát a vždycky zaspala příchod neznámého kluka. Až jeden den kdy málo spala, se vzbudila a u ní seděl ten kluk který jí tenkrát pomohl.Ze začátku na něj nemluvila protože jí to připomínalo tu hroznou noc, ale když mluvil jen on a byl na ni tak hodný promluvila na něj taky. Ten kluk za ní chodil celý týden, jmenoval se tomáš. Když ji pustily domů, staly se znich nejlepší kamarádi. Trávily spolu spoustu času a ona k němu začala cítit něco mnohem víc. Po měsíci byla tahle touha oboustraná.Začaly spolu chodit. Byl to snad ten nejkrásnější pár na světě. Každý jim jejichj vztah záviděl. Jakbyla Peťa vždycky sama, měla spostu kamarádů. Všichni ji měly moc rádi. Byla moc šťastná… tohle byl ten nejkrásnější čas…Měla všechno co si mohla přát a tohle štěstí přála každému…byla to doba co ji naposledy viděl někdo jak se nesměje. Bylo to nejšťastnější holka na světě. Všechno ji vycházelo a tak to bylo rok a půl. Jednou si ji zastavil před školou ten kluk a omlouvalse jí za to co jí kdysi udělal a bylo mu to opravdu moc líto. Ona měla tak krásné chvíle života že neměla důvod mu to neodpustit. Když to Peťa řekla Tomovi, nechápal jak mu mohla odpustit takovou věc. Ona mu vysvětlila že je tak š´tastná, že kolem sebe nemůže mít lidi kteří by nebyly. Uběhl další rok a Peťa pořád vedla ten šťastný život. Asi jí to bylo souzeno za to cosi protrpěla, na celý život.Jeden den přišla za tomen a řekla mu že je sním těhotná. Čekala že Tomáš bude nevrlý a naštvaný ale naopak. Měl takovou radost.Sice to znamenalo že bude muset ukončit studia ale jí to nevadilo. Tomáš ji miloval jako nikdy nikoho. Měl velké plány do budoucna.Když spolu jendou měly sraz v jedné restauraci, dlouhou dobu nešla.Tomáš jí volal ale nebrala telefon. Když se podíval z okna retaurace, viděl jak se venku scházejí lidí…Byl zvědavý a šel se tam taky podívat…když se cpla dopředu lidé si řikaly.. kdo ji srazil jaký blázen…když došel až do předu…pozornopst poutala Peťa. Byla celá odkrve. Tomáš se kní sklonil a začal hrozně brečet. A Petra říkala… Tome nebreč. Já tě miluju prosím nebreč. Proč se mi to muselo stát? Byla sem, tak štastná, čekám stebou dítě, všcehno mi vycházelo a ted se mi tohle stalo..Cítila že umírá…Peti neboj, ty neumřeš..říkal tomáš…padaly mu slzy a v hlase měl najednou beznaděj…když ji držel v náruči, ona mu řekla Tome tohle se nemělo stát, tohle se nám nemělo stát…bylo zcela jasné že zemře…ale umírala dlouho a sanitka pořád nejela…Tome…já sem asi potratila naše dítě…odpust mi to rposím. Všechno jsem zkazila….tohle se nemělo stát…moc tě miluju a nikdy na mě….vydechla a už nemluvila. Tomáš začal hrozně brečet. Pet´Tu odvezla sanitka. Ale stejně. Všechno už skončilo.Po půl roce Tomáš na to stále myslel a pak šel k té restauraci a vstoupil do silnice.Jeho poslední slova byly…Peti pod pro mě.Jdu za tebou…najednou cítil bolest a pak slyšel jemný hlas. Jsme zase spolu…byl to hlas který patřil peti.Byl tak šťastný…ale pak mu Peťa řekla, ale měl jsi zemřít až ve staří a ty si zemřel nyní. Tvoji smrt sem zavinila já a už se nikdy nemůžeme setkat. Pak zmizela a sní vše.Všechno to bylo zbytečné….slyšel doktora jak říká…ten kluk umírá…a on si v duch říkal. Chtěl jsem jít za ní a ono to nejde, tohle všechno bylo zbytečný a najednou necítil vůbec nic…

Smutek........ Tak zvláštní slovo. Ale kdo to slovo opravdu zná? Kdo ví, co je to smutek. Člověk ho pozná až tehdy, když ho zažije. Na vlastni kůži.. Můžeš říct někomu jsem smutný, ale proč? Ten člověk přece neví, co je to smutek.V tu chvíli není přece smutný on, ale TY. Možná si jen matně vzpomene, ale cítit to nebude. Proč se lidé musí trápit? Proč vůbec existuje bolest? Je to tak zvláštní. Tak zvláštní. Proč něco dovede člověku přinést radost a něco zase bolest..? Až teď poznávám, jak je lidské tělo složité. Jak složité jsou lidské city.Prožívám teď něco co bych nepřála ani tomu největšímu nepříteli. Je to horší než lež, je to horší než zloba, je to horší než nenávist. Je to bolest. Bolest. Tam uvnitř.Tam, kde má člověk srdce. Tam to bolí nejvíc. A nikdo se tomu neubrání. Vždycky to přijde. Teď nebo později. Bude to tu s námi navždycky. Bude nás to trápit a ničit a my tomu budeme muset odolávat. Budeme se muset bránit. Ale jak? Jak, když zrovna v té chvíli je člověk nejvíce zranitelný :( .....

Co vlastně slovo láska vystihuje? Co to znamená? A jak je možné, že jedno jediné slovo dokáže říct víc než tisíce vět? Čím je tak zvláštní a proč jsou kvůli ní lidé šťastní i zklamaní. Přináší bolest i radost. Slzy i úsměvy. Milióny a snad i miliardy srdcí jsou díky ní na světě. Život už od pradávna vznikal jen a jen z lásky. Z toho citu, který se zcela liší od ostatních. Láska může být laskavá i nemilosrdná, neopětovaná i oboustranná.Jednou rozbuší každé srdíčko a pohladí každou duši. Někomu trvá déle než ji najde a někdo ji pozná už v raném mládí. Záleží jen na nás a na osudu, jak nám cestu předurčil. Jak si vlastně lásku představujeme? Je to snad růže, jenž může kvést a vonět nebo zvadnout a uschnout? Nebo ji vidíme jako hvězdičku na noční obloze, která svítí jasným světýlkem dlouhé roky a možná i staletí či tisíciletí? Ale i ona může jednou vyhasnout. Ne, ani jedna z těchto představ není skutečnou láskou. Tu najdeme jen v srdcích. Vidět je všude kolem nás, stačí se jen pořádně rozhlížet. Tamhle jde babička s dědečkem a dívají se na sebe šťastnýma očima. A tady vedle sedí na lavičce mladá zamilovaná dvojice. Drží se za ruce, dívají se jeden druhému do očí a pak se dlouze políbí. O kousek dál jde maminka, tatínek a vezou kočárek. Ti už taky vědí, co je to láska a nedají si jí vzít. Je jí tu tolik a i přesto chodí po světě lidé, kteří se nemohou dočkat. Není to nespravedlivé? Samozřejmě že je, ale co je v životě spravedlivé? Vše se musí brát s nadhledem a třeba ji jednou najdou. Ale i tak je nádherný pocit, když se vám v mysli honí tisíce představ a myslíte jen na jediného člověka. Nemůžete se dočkat chvíle, kdy ho opět uvidíte. Přemýšlíte, co byste mu řekli. Ale když ten vymodlený okamžik přijde, stojíte a díváte se do prázdna neschopni vyloudit ze sebe jediné slůvko. Čas jako by se najedou zastavil a nic kolem neexistuje. Cítíte jen silné bušení srdce, rychlý dech. Toto by přehlédl jen hlupák. Láska je něco tak živého a zároveň neskutečného.Pokud je to skutečný hluboký cit, nejste schopni myslet na nic jiného než na osobu, která vám uloupila polovinu srdce. Hlavou vám prolétávají vzpomínky na dobu, kdy jste s ní byli. A poté zase dokola a ještě jednou. Už nevíte, co s tím? Není nějaký způsob, jak zastavit její šíření dřív, než vás doslova celé pohltí? Jak se jí zbavit nebo aspoň oddálit? Bohužel tahle krásná choroba patří mezi nevyléčitelné. Jestli je ale naplněná, klidně se jí poddejte a nechte se unášet vědomím, že nejste sami. Jenže, když vám přináší jen samé zklamání, je lepší zkusit zapomenout. Při této léčbě záleží jen na vaší duši, jak moc je silná. Sesbírejte všechnu sílu až z konečků prstů a pusťte se do odvykací kůry. Každopádně je jisté, že nemoci, tak krásně pojmenované, podlehneme všichni. Někdo dříve, jiný později. Každý si zažije ten pocit, kdy nevíte jestli plakat nebo se smát. Krev uvnitř vře a cítíte jako byste měli každou chvílí vybuchnout. Najednou zase mrznete a nevíte proč. Duchem jste nepřítomní a všichni vám to vyčítají. Nežijete v reálném světě, ale ve svém vlastním. Vytvořili jste si v něm svou budoucnost. Vznášíte se nejmíň sto metrů nad zemí. Vzpomínáte na minulost, přemýšlíte o tom, jaké by bylo kdyby….Je to něco tak úžasného. Škoda jen, že se to dá zažít jen jednou za život. Všechno kolem je zakryto růžovou mlhou, která nepropustí žádnou špatnou věc. Každý z nás prožívá lásku jinak, ale příznaky jsou stejné. Věřte nebo ne, ale tento cit ovlivňuje i to, jak celkově vypadáme a jak nás vidí ostatní. Šťastně zamilovaní jsou už na první pohled krásní, naproti tomu zoufalí vypadají bledě a nezdravě.Objasnila jsem tedy význam slova láska? Bohužel, ale ne. Jak už jsem na začátku řekla. Je to jediné slovo, které nelze slovy vyjádřit. Ale jedno vím jistě. Když se poprvé objevila, byl to začátek života. Nemůžeme ji druhému dokazovat jen řečmi ale hlavně svými činy. Uvnitř každého z nás je uloženo semínko citu, které jen čeká, až ho zalijeme kapkou naděje a lásky. Potom vyklíčí a vyroste z něj skutečný hluboký cit, zůstane uvnitř a nikdy nezmizí.

Co je to milovat?

Milovat! Proč tak často užíváme tohoto slova, aniž bychom si dokázali představit či uvědomit co vlastně znamená? Naše neznalost ostatní zraňuje. Není to jen něco víc než mít rád. Je to cit, který nikdo nedokáže přesně popsat. Každý si pod tím představí trošku něco jiného.

V tom je právě kámen úrazu. Jeden si myslí, že milovat je odevzdat se druhému člověku, věřit mu, dát mu svou duši, své tělo, svůj čas a být za to rád. Nikdy jej nezradit.

Přitom druhý věří v něco jiného a říká: "Miluji tě". Kde je tedy pravda?

Co je ideál slova milovat... Lásku dávat a hodně za ni získávat, říci tomu druhému co k němu opravdu cítíte, než bude pozdě. I kdyby se celý svět k tobě otočil zády, musíš vydržet a stát se svojí láskou. Protože láska je ta největší bolest na světě, ale zároveň ten nejnádhernější pocit, že jsi milován.

Láska je to nejkrásnější, co člověk muže získat, láska je to nejkrutější, co muže člověk ztratit. Proto hledej všude, projdi svět křížem krážem a ptej se jen na lásku! Až ji najdeš, tak si ji braň a hlídej jak nejlíp umíš... protože ztratit ji dokáže každý, ale jen málokdo ji dokáže ubránit.

Nikdy nezapomeň na svou lásku, i když si říkáš, že na ni stále myslíš. Dříve než v pokušení koukneš po jiné, zamysli se, co ve své lásce všechno máš a co vše riskuješ. Nezahazuj cit, který by ti vydržel na věky, pro jeden krátký okamžik

Seděla jsem v autobuse a byla na cestě domů. Vracela jsem se domů a měla jsem být šťastná, přece ne každý se má kam vracet.. Ale já bych v tu chvíli dala nevím co za to, abych mohla vrátit čas třeba jen o pár hodin. Ještě před pár hodinami si mě líbal na rtech, na tvář, na celé tělo. V tu chvíli jsem se netrápila myšlenkami na to, že už s tebou nebudu nikdy takhle ležet a ty mně nebudeš říkat, že mě miluješ a hladit mě po tváři. Sedím tu sama a nevím, jak bude vypadat můj další život. Já to opravdu nevím. Čeká mě sice plno nových zažitků a možná i nových přátel, ale ty budeš tam v dáli a já na to budu sama. Ty se mnou nepůjdeš do kina, nebudeš na mě čekat před školou.. Prostě tu nebudeš pro mě, když tě budu potřebovat. Nejsem malá, vím, že láska se nedá udržet na dálku, ale já to chci. Chci, aby nám to vydrželo, chci být s tebou alespoň v duchu. Stačí mi si představovat, co asi děláš, jestli ještě spíš, anebo už pomáháš obléct sestře šaty do školky.

Ale já věřím, že to půjde. Musí to jít, prostě musí. Já si totiž nedokážu představit svůj život bez tebe. Já tě potřebuju. Potřebuju, abys mi psal o tom, co si dnes zažil, jaký byl test z matiky, kterou tak nemáš rád, a nebo třeba jen o tom, co si měl dneska na oběd.
Netušila jsem, že tím polibkem začne něco tak neuvěřitelného a přitom tak smutného. Ale mám vzpomínky, které mi nikdo nevezme, navždy budu cítit tvoje polibky na svých rtech, ale zárověň budu plakat, že jsem je vůbec dokázala opustit. Možná bych se měla probudit ze snu a najít si někoho, kdo nebydlí daleko ode mě. Ale já nechci, chci tebe, pro to, jaký si a jak se ke mně chováš.
Miluji tě, ale zároveň mě děsí myšlenka, až jednou příjdeš a řekneš, že ze vzpomínek se přece žít nedá.
A já vím, že už nikdy nebudu stejná, budu ochuzená o něco, co odešlo s tvým posledním pohledem.

Ublížil jí. Jediný člověk, kterého milovala, jí ublížil. To jediné jí znělo v hlavě. V srdci bolest a nenávist, v očích slzy a v ruce žiletku. Seděla na zemi opřená o vchodové dveře svého bytu. Nádherné, jemné vlasy barvy podzimního sluníčka si omotávala kolem prstu. Přemýšlela, jak moc ho miluje a co všecko pro ni znamenal. Dnes pro ní všechno skončilo. Tolikrát už se chtěla zabít a jizvy na zápěstích toho byly důkazem. On jí vždy pomohl zpátky, ale dnes je rozhodnuta to udělat. Viděla ho, jak objímá jinou. Proč jí to udělal? Věděl, že ho miluje. Nechtěla se dál ptát….. Co ale nevěděla, bylo, že ta, co objímal, byla kamarádka, že mu pomáhala vybrat prstýnek pro ni. On šel za ní v ruce krabičku s prstýnkem a kytičku bílých kopretin. V srdci radost a touhu spojit navždy svůj život s jejím. Mobil oznámil známou melodii příchozí zprávu. Byla od ní. Netrpělivě si jí přečetl, ale to, co v ní stálo, ho ranilo jako tisíce ostrých nožů. "MILUJI TĚ a proto tě opouštím………….." A ona….. ??? Zarývala žiletku hluboko do zápěstí. Necítila bolest, kterou jí způsobilo to malé ostří. Cítila jen bolest ve svém srdci. Plamínek jejího života se zmenšoval s rostoucí kaluží krve z jejích žil....... Pozorovala tu rudou kaluž a doufala, že teď najde tu vytouženou svobodu. Umírala ve smutku a bolesti a hlavně sama a zbytečně………. A On? Nechápal, co se děje. Stoupal po schodech vedoucích k jejímu bytu, ale neměl sílu zazvonit. Přemýšlel, co udělal špatně. Proč ho nenávidí? Proč ho chce opustit? Posadil se na zem a opřel se o dveře. Nevěděl, proč to napsala a ani to, že ona za těmi dveřmi umírá………

Je sychravé podzimní odpoledne, ulicemi plynou davy nevšímavých, ustaraných a tak neskutečně monotónních lidských postav. Všechny jsou zabrány do svých vlastních starostí všedního, ničím nezajímavého dne. Nikdo si nevšimne dívky kráčející středem té živé masy. Dívky s nepřítomnýma, uplakanýma očima. Nikdo se na chvíli nevytrhne z každodenního stereotypu. Nikdo se nezeptá, zda nepotřebuje pomoci, zda je vše v pořádku. Dívka bezmyšlenkovitě kráčí ulicemi. Už není schopna přemýšlet, ne, teď už ne. Její mysl zůstala na té křižovatce. Stále před očima vidí jeho krásné hnědé oči a nádherně tvarované rty, jak se s ní ač nerady, pro dnešek loučí a zároveň slibují další krásné zážitky. Ani jeden však ještě netuší, že je to naposled. Naposled v tomto životě. Naposled v tomto světě. Naposled co se mohou vzájemně podívat do očí a říct si ta dvě magická slůvka. "Miluji tě" řekne mladík a jeho tvář se rozzáří v láskyplném úsměvu. "Však já tebe taky" odpoví skoro rutinně dívka. Kdyby jen tehdy tušila…Auto se pomalu rozjíždí. Dívka odchází směrem k nedalekému domu. Už zavírá domovní dveře. Najednou uslyší strašnou ránu, zvuk rozbitého skla a nepřetržitý zvuk klaksonu. "Tome néééééé!!!" Doběhne na křižovatku, kde už se tvoří hlouček všudypřítomných čumilů. "Zavolejte někdo záchranku, prosím rychle! Tome no tak prober se, prosím!" ... Už je pozdě, mladík už nevnímá všechno to dění kolem něho. Nevnímá marné snažení záchranářů o jeho život. Nevnímá slzy své milované. Dívka stojí na rohu křižovatky a dívá se za černou dodávkou. Zhroutil se jí život. Chtěla mu toho tolik říct, jak moc s ním byla šťastná, jak milovala jeho čokoládové oči, krásné rty, jeho bezchybnou povahu. Proč jen se to muselo stát, proč nám?! "Miluji tě, Tome!"Dívka prošla snad už celé město, už nemůže přemýšlet, nejde to! Najednou se ale znovu ocitla na té křižovatce. Tady. Tady se to stalo. Tady se jí zhroutil celý svět! Ale za okamžik budou zase spolu, pomyslela si... "MILUJI TĚ" vykřikla dívka a vstoupila do silnice...

„ Moje máma už hodně dávno umřela na rakovinu.Měla jsem ji moc ráda. I když to bylo už dávno přesně si pamatuju jak voněla, jak mluvila, jak vypadala. Byla nádherná a nádherně tancovala a kreslila.Od narození jsem svoji nejlepší kamarádku. Vše jsme dělali stejně. Byli jsme jak dvojčata. Radili jsme si jak na kluky. Jmenovala se Jasmin. Jasmin ráda kreslila. Její kresby byli nádherné měla talent. Taky že ji čekali zkoušky na uměleckou školu. Jo její rodiče byli vždy skvělí podporovali ji v kreslení, protože oni sami byli velice známí herci. Můj táta už tak příjemný nebyl. Jasmin věděla, jak moc se chci dostat za každou cenu na taneční konzervatoř. Protože když tancuju od všeho se odpoutám a na nic nemyslím, mám pocit že se vznáším. Tanec je nádherná věc.A díky její podpoře se mi podařilo tátu přesvědčit. Bylo to mé šťastné období. Tanec bylo mé vše stejně jako můj kluk Tom. Jasmin kluka neměla, ale měla hodně zájemců.Já jsem měla jsem kluka a podařilo se mi přesvědčit tátu. Kdo by nebyl šťastný. Pak se to, ale zvrtlo. Když jsem se jednou zeptala Jasmin jestli nechce jít do města řekla, že nemůže, že už něco má. Nevyčítala jsem jí to. Nejspíš někoho ulovila. Takže mi ani nebylo divné, že poslední dobou pořád něco má.  Však až mi bude chtít říct koho to má tak to řekne. Rozhodla jsem se v tom případě do města jít sama. Vlastně se mi to hodí aspoň ji koupím dárek k narozeninám a ona ho neuvidí. Procházela jsem se na mém oblíbeném místě. Často tu chodím s Tomem je tu nádherný klid a hlavně samota. Napadlo mě, že bych si mohla zajít na naše místečko lásky. A tak jsem odbočila okolo okrasných růží a šla po uzounké cestičce. Jenže někdo už tam byl. Z dálky jsem jen viděla černé vlasy nějaké holky a bundu kluka. Ta bunda mi byla nějaká povědomá pak se mi rozjasnilo. Vždyť takovou nosí Tom a on ji má až z Itálie takže je malá pravděpodobnost že by to on nebyl. Když jsem se přibližovala viděla jsem dost jasně. Byla to Jasmin jak se drží za ruku s Tomem a směje se.Pak se na něho dívá a on ji objímá. Líbá se s ním a to dlouho. Stála jsem tam jak přimražená a nevěřila jsem svým očím. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit, že zrovna on a že zrovna Jasmin.Cítila jsem strašný pocit samoty a strašně to bolelo.  Vtom se Jasmin od Toma odtáhla a uviděla mě. Rozběhla jsem se a u toho brečela. Nevěděla jsem kam běžím, ale důležité bylo, že někam, pryč daleko od něho a ji. Přes pláč jsem neviděla, proto jsem strčila do několika lidí, ale to mi v tu chvíli mi bylo vše jedno. Doběhla jsem k rjezírku v parku a tam si sedla a začala ještě víc brečet Bylo mi strašně. Ta bolest! Ten pocit uvnitšř stranšné samoty! Nemohla jsem uvěřit, že zrovna ona. Byla to má nejlepší kamarádka!Zůstala jsem tam hodinu a půl, ale pak jsem se zvedla a bez ducha odešla domů. Tata mi chtěl dát na jíst, ale já jsem vůbec neměla hlad jen jsem lehla do postele a spala. Probudila jsem se na další den večer. Zase jsem do sebe nic nedala a táta mi pověděl, že u nás byla Jasmin, ale nepustil ji k nám. Následující dny mi pořád volala a já ji to nezvedala. Chodila k nám,ale já ji nechtěla vidět. Za týden jsem se vzchopila, protože se mi strašně chtělo tancovat a trenérka byla ráda , že mě vidí. Jediné co pro mě existovalo byl tanec. Tancovala jsem pořád a pořád a pořád a pořád. Po škole jsem hned běžela na tancování. Teď bylo pro mě to nejdůležitější dostat se na taneční konzervatoř. Trenérka mě neustále chválila, protože když jsem smutná tak tancuju nejladněji. Nikdy nic necítím cítím se jak pírko všechny mé problémy zůstanou dole a já najednou na nic nemyslím. Jen se vznáším a poslouchám melodii. Neměla jsem čas ani chuť na jídlo.Táta byl ze mě zoufalý a já se sama sebe nevnímala. Jen jsem se vznášela ve svém světě. Blížil se den zkoušek. Moc jsem si přála ať se dostanu. Chtěla jsem odtud pryč abych nemusela vidět jejich tváře. Jenže na zkoušky za mnou přišla Jasmin a já se s ní strašně pohádala, ale naší hádku jsme nestihly dokončit. Já jsem musela začít a Jasmin utekla. Ani jsem nechtěla slyšet jak to bylo vím co by mi řekla a já bych to nesnesla. Nechtěla jsem si to připustit. Když jsem začala tancovat zase jsem měla pocit jak pírko, že se vznáším, ale pak jsem najednou nevěděla co dělám a cítila jsem se hrozně. Byl to takový výpadek. Ošklivě jsem spadla, ale naštěstí se mi nic nestalo.V tu chvíli co jsem spadla srazilo Jasmin auto. Na místě byla mrtvá. To jsem ještě nevěděla. Je jasné že jsem se nedostala. Byla jsem zničena že jsem se nedostala! Točila se mi hlava. Bylo mi hrozně. Když jsem pak přišla domů přišel za mnou do pokoje taťka a sedl si na postel já jsem stála. Pak mi to řekl Jasmin srazilo auto, a byla na místě mrtvá. Po tomhle jsem se zhroutila. Začala se mi ještě víc točit hlava a myslela jsem že mi vybouchne, kolena se mi rozklepali takže jsem spadla, pak jsem začala brečet a až teprve pak omdlela. Zhroutila jednak od toho, ale i od toho že jsem byla podvyživená a ostatních věcí co mě trápili. Když jsem se vzbudila byla jsem v nemocnici. Tam jsem se pokusila se zabít. Vytáhla jsem všechny hadičky co byli ve mně napíchané. Našla mě, ale jedna sestra a zavolala pomoc. Kdyby tam nebyla zabila bych se. Nechtěla jsem žít. Skončila jsem v léčebně. Moc jsem si vyčítala že jsem se s ní před její smrtí pohádala . Protože kvůli tomu ji to auto srazilo.Byla tak naštvaná že nevnímala auta a tak ji jedno srazilo! Nakonec jsem vše překonala ale bylo to obtížné. Rozhodla jsem se že začnu od znova.“ Dokončila Sára a brečela. Jennifer bylo jasné že tahle holka si toho zažila ažaž. A bylo jí ji moc líto.