Snad si jen hrajeme na hrdiny z knih, když si myslíme že dokážemepředstírat své city. Každý den hrajeme a stavíme si kolem sebe vysokouzeď aby se k nám nikdo nedostal a neproniknul k nám blíž než bychomchtěli....Proč se ale najdou občas chvíle že otevřeme brány a vpustímesi do srdcí i do života ty, kteří nám v zápětí ublíží a neohlížejí seco všechno za sebou napáchali....Pak se snažíme hrát na hrdiny a říkámeže o nic nejde a přitom sami v sobě pomalu a bolestivě umírámepříšernou bolestí, ale nepřiznáme jak nám je....Je snad jednoduššítvrdit opak? Nebo jsme naopak tak slabí a nedokážeme se přiznat se svýmtrápení....Nebo se snažíme dokázat jen sami sobě že tuhle bitvuvyhrajem???? Kdo ví jak dál??? Nejsmutnější na tom všem je, že lidé,kterým jste otevřeli svá srdce, Vám je pouze pošlapali, nechali v nichspousty vzpomínek ale neznamená to pro ně tolik co pro vás....Proč dušekteré byly jednou spřízněné najednou jako by neexistovaly???? Proč lidékteré jsme milovali odcházejí a nevzpomenou si na to co slíbili.....