Pohled bez dechu

slunný den

obloha plná načechraných

bílých mráčků

slunce vychází

a já cítím přes okno

jeho teplo.

Pozoruji okolí

a bratra mého přítele,

který svlečený do půl těla

štípe dříví.

 

Není hezký v obvyklém slova smyslu

v jeho rysech je určitá

drsnost a tajemnost,

které ho činí jaksi nedosažitelným,

chladným

možná dokonce hrubým.

Je sice divoký a drsný,

ale v jeho očích je něco,

co vypovídá o tom,

že uvnitř je úplně jiný.

 

Často mi připadá,

že je  jako vítr,

který si rád  pohrává   

jako s lístkem v bouři,

přesto pohled na něho

doslova bere dech.