Probuzená vzpomínka
Nic nežije věčně,
ale vzpomínka věří,
že je to tak
a když se dívám do deště
vidím obraz sílícího slunce
třpytivé kapky
s kovovým odstínem
obrys zářícího úsměvu.
Se smějícíma očima
natahuji proti světlu dlaň
jako kdyby šlo uchopit.
V tom mě pohltí
obrovské
duté ticho,
když zjišťuji,
že se dívám do páru
nádherných očí
světle modrých
s temnějším kroužkem
na okraji duhovky.
Oči se usmívají
usmívám se také
po chvilce mi dochází,
že patří vzpomínce,
která se probudila
a prostřednictvím ticha
mluví hlasitěji
než slova.
