Vodní zrcadlo
střechy se leskly po večerním dešti
v kalužích se zrcadlil srpek měsíce
v podřepu
v naprosté nehybnosti
jako socha
jsem upřeně hleděla
do vodního zrcadla.
Mírný vánek si pohrával
se suchými lístky,
ale jeho síla nestačila
rozčeřit vodní hladinu.
Chlad ani vlhkost
jsem nijak nepociťovala
nehybná
s očima dokořán
jsem hleděla
na lesklý kotouč měsíce
tak soustředěně,
že jsem chvílemi zapomínala dýchat.
Fascinovaná tancem stínů,
se mi zrychlil srdečný tep
krev v těle proudil pomaleji,
až přestávala zásobovat moje prstíky,
které byly čím dál studenější.
Slyšela jsem volání,
ale blížící se bouře
odnesla slova do dálky.
Pak už si pamatuji jen
teplou náruč
a tváře
po kterých stékaly dešťové kapky.
