Pohled bez dechu
slunný den
obloha plná načechraných
bílých mráčků
slunce vychází
a já cítím přes okno
jeho teplo.
Pozoruji okolí
a bratra mého přítele,
který svlečený do půl těla
štípe dříví.
Není hezký v obvyklém slova smyslu
v jeho rysech je určitá
drsnost a tajemnost,
které ho činí jaksi nedosažitelným,
chladným
možná dokonce hrubým.
Je sice divoký a drsný,
ale v jeho očích je něco,
co vypovídá o tom,
že uvnitř je úplně jiný.
Často mi připadá,
že je jako vítr,
který si rád pohrává
jako s lístkem v bouři,
přesto pohled na něho
doslova bere dech.
