eerygirl

Smích a slzy mění se u mě

jako počasí na podzim.

Procházím zkouškama života

které mi nedovolí jej naplno žít,

co od něj mám vůbec chtít???

Myšlenek mám plnou hlavu,

jedna druhou utápí v davu.

V očích jehly, co k slzám nutí

ruce se třesou,nemohou zůstat bez hnutí,

tělo svírá zvláštní síla

klidu právě přetekla míra,

hrdlo ruka svírá

a srdce pomalu dobívá...

Hlava mi občas nebere,

že maličkost všechno tak posere,

že cit zůstane a postoj se změní,

člověk pak vidí i to co není

i přes řeči že jej nenávidí,

pořád pravdu ví

a to tu, že ho stále miluje,

tak proč ji tak ubližuje?

Proč ji ničí obyčejný cit,

proč i přes to všechno chce ho vedle sebe mít?

Dny  plynou jako voda,

co bylo kdysi je tu znova,

a ona ví že je krává,

že mu další šanci dává

Cit zůstáva ale pocity se mění,

je to a přesto není

tak jako kdysi

Bílé vločky padající z nebe,

studený vítr a chlad všude,

a v tom zmrzlém počasí,

lidé se venku potácí.

I blázen a zoufalec toulají se ulicí,

oběma na rtech úsměv září,

zvláštní, zoufalec a jak se mu daří.

Potkávají spoutu lidí,

ti je ale nevidí,

spíš to jen dělají,

každý má plno svých starostí

a na ostatní nehledí.

Jen smutná dívka k nim přistoupila,

jejich ruce do svých uchopila 

a tím stiskem se v ní něco probudilo,

po dlouhé době se jí ulevilo.

Najednou už před ničím neutíká,

už není tou holkou co pořád jen vzlyká,

pohledem na ně si uvědomila,

že má aspoň naději a ta neumírá.

Autor eerygirl on 22.Duben 2009 at 17:31 | Permalink