...
Sobota večer....sedím doma.....sama. Přemejšlim nad věcma za poslední rok. Dívám se na to všechno zpětně a říkám si co jsem to tropila za hloposti. Dívám se na to jinýma očima a říkám si jak málo stačilo a mohla jsem být v pořádném průšvihu. Tenkrát jsem si to nepřiznala a vlastně jsem to doopravdy ani neviděla, ale stačilo tak málo a mohlo být všechno jinak. Člověk si neuvědomuje to že má štěstí, do té doby dokud ho skutečně má, ale potom...
Sedím tu sama a mám spoustu času na přemýšlení, a tak přemýšlím, o všem možném. Vzpomínám ještě na to jaká jsem byla před rokem.....malá holka co nevěděla vlastně ani co chce, co si neuměla dupnout, prosadit si svou, stát si zasvou pravdou přesvědčením a názory....a teď? netvrdím že jsem kdo ví jaká silná holka, kterou jen tak něco nerozhází, to o sobě opravdu ještě říci nemůžu, poněvadž bych lhala a to i sobě. To ne, to opravdu nejsem, ale jsem jiná. Za poslední rok se toho spoustu změnilo.....i já. Poznala jsem nové věci, nové prostředí i nové lidi. Něco mi to možná vzalo, ale hodně moc mi to dalo. Kde bych byla bez toho všeho? byla bych pořád ještě ta holka co se bojí jít bojovat o své sny a přání, co se neumí zastat svých cílů. Byla byh ta plachá holčička co se neumí nikomu postavit, ta co každému věří, nikoho si neprověří a pak prožívá obrovská sklamání. Až příliš dlouho jsem nosila růžové brýle, každého jsem omlouvala a hledala pro něj omluvu za jeho chování. Jenže jeho chování omluvu nemělo, ale to jsem já nikdy neviděla. A pak jsem se jednou hrozně sklamala, slyšela jsem konečně jednou pravdu od někoho koho jsem tak moc omlouvala až jsem už nevěděla čím omluvit jeho "chyby". Kydž pak přišlo vysvětlení které se nedalo zvrátit pochopila jsem že nemohu neustále každého omlouvat. Pochopila jsem že o tom ten svět není. Trvalo mi dlouho než jsem to úplně všechno pochopila, než li jsem se se vším smířila vyrovnala a hlavně si uravnala věci v hlavě. Rozhodla jsem se že se musím změnit. Věděla jsem že už prostě nemůžu být ta malá holčička co každému slepě důvěřuje a pořád ho omlouvám, že nemůžu dovolit abych se utápěla ve smutku kvli něčemu co už se nedá zachránit. Že nemohu do nekonečna řešit všechny již vyřešené věci. A proto jsem se rozhodla se změnit. Chránit se proti těmto slepím důvěrám, sklamáním a snad i zlomeným srdcím. Byla jsem jiná. Nechtěla jsem si k sobě nikoho nového pustit poc blízko. Brzy jsem se to vážně naučila, jenže jsem se této vlastnosti nedovedla zbyvit. Najednou jsem lidem už nedokázala pořádně věřit. A člověk, kterého jsem neznala alespoň 3 měsíce byl pro mě pořád vzdálený.....pořád a pořád je každý takový je. A já mylsím že to není dobře. Tak moc jsem se chtěla změnit abych se chránila, až jsem se změnila příliš. Nechtěla bych už být tou starou naivní janinou kterou jsem byla, ale ani tou co jsem teď.....
