Hledám způsob, jak se Ti za sebe omluvit, hledám způsob, jak Ti všechno vysvětlit...nevím proč se takhle chovám, nemám vlastně ani důvod! Ptž představy, sny a naděje to není žádný důvod. Každý sníme, ale mé sny jsou tak živé, tak krásné...ale vždy, vždy když se probudím je mi zase smutno jen proto, že zjistím, že to byl jen pouho pouhý sen...že Tě nemám a možná ani mít nebudu, sen se během jedné chvíle rozplyne a mě stékají slzy po tváři. Slzy mi pomalu usychají a úsměv chladne, až úplně zmizí z mé tváře a mě zbydou jen perličky soli. Každé ráno je stejné myslim na tebe a doufám...jenže někde tam, tam v dáli se směje moje černý svědomí a raduje se tam, kde já to pomalu vzdávám. Ale pokaždé jdu zase spát s nadějí, že budu mít ten krásný sen, ikdyž vím, že se probudím se slzami v očích!!! Jenže to je upe jedno, pac největší starost mi dělá to, že trápim Tebe, že Ty trpís a proto se ti za sebe omlouvám a slibuji, že se budu snažit s tim něco udělat, ale k tomu potřebuji něco vědět, potřebuji od Tebe radu a doufám, že mi odpovíš, ptž já jsem jinak v koncích...tak se Tě ptám MÁM TO VZDÁT????....:(

Bylo, nebylo. Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všeny lidské pocity člověka: dobrá nálada, smutek, vědění a kromě ostatních různých pocitů i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, ze se ostrov potopí. Kazdy si tedy pripravil svou lod a odplouval z ostrova. Jen láska chtela pockat do poslední chvíle. Jeste nez se ostrov potopil, prosila laska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: bohatství můžeš mě vzít s sebou? Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo. Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodil. Pýcho můžeš mě vzít s sebou?Já tě lásko nemůžu vzit, odpovedela pycha. Tady je vsechno perfektnim Mohla by si mi poskodit mou lod. Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem. Smutku prosím vezmi me s sebou. Ach lásko já jsem tak smutný, že musím zůstat sám. Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela jak na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: Pojd, lásko já te vezmu. Byl to nejaky starec, kdo promluvil. Laska byla tak vděčná a sťastná, ze se zapomnela zeptat na starcovo jmeno.
Kdyz prijeli na pevninu, starec odesel. Laska asi uvedomila, ze mu hodne dluzi a zeptala se vědeni. Vědeni muzes mi rict kdo mi pomohl?? To byl cas odpovedelo vědeni. Cas? zeptala se laska, proc mi pomohl cas? Vědeni odpovedelo: Protoze jen cas ví, jak důlezitá je laska v zivote.

Asi se tě lásko vzdám, na doteky nečekej
Ty už míříš za jinou, tak se zkrátka měj
Ani se mě nechtěj ptát, jestli chci minulost
Spadla klec a spadl most, svoje city nechám spát
….
Jo fakt v tom byl teda vtip!…já stoupat do tvých snů pokusila se, unavila se dřív, než slyšela jsem tě říct: „chci přivinout se, zakousnout se, bez tebe nelze žít…“
Já pod kůží tě měla, nad tvou krásou oněměla a chtěla krást tvá slova, slyšet znova znít jak máš chuť si zase hrát….ale proč si lhát!
…ano chtěla bych kouzelnými čáry vrátit čas, prožít zas onu noc, své dojetí skládat v souvětí, jak ráda bych ti byla vším, líbala tvá ústa…že jsem směšná, bláhová, nevadí mi, já to vím….vrátit čas víc nežádám….ale nač si lhát!