Hledám způsob, jak se Ti za sebe omluvit, hledám způsob, jak Ti všechno vysvětlit...nevím proč se takhle chovám, nemám vlastně ani důvod! Ptž představy, sny a naděje to není žádný důvod. Každý sníme, ale mé sny jsou tak živé, tak krásné...ale vždy, vždy když se probudím je mi zase smutno jen proto, že zjistím, že to byl jen pouho pouhý sen...že Tě nemám a možná ani mít nebudu, sen se během jedné chvíle rozplyne a mě stékají slzy po tváři. Slzy mi pomalu usychají a úsměv chladne, až úplně zmizí z mé tváře a mě zbydou jen perličky soli. Každé ráno je stejné myslim na tebe a doufám...jenže někde tam, tam v dáli se směje moje černý svědomí a raduje se tam, kde já to pomalu vzdávám. Ale pokaždé jdu zase spát s nadějí, že budu mít ten krásný sen, ikdyž vím, že se probudím se slzami v očích!!! Jenže to je upe jedno, pac největší starost mi dělá to, že trápim Tebe, že Ty trpís a proto se ti za sebe omlouvám a slibuji, že se budu snažit s tim něco udělat, ale k tomu potřebuji něco vědět, potřebuji od Tebe radu a doufám, že mi odpovíš, ptž já jsem jinak v koncích...tak se Tě ptám MÁM TO VZDÁT????....:(