Bylo, nebylo. Před dlouhou, dlouhou dobou existoval ostrov, na kterém žily všeny lidské pocity člověka: dobrá nálada, smutek, vědění a kromě ostatních různých pocitů i láska. Jednoho dne se pocity dozvěděly, ze se ostrov potopí. Kazdy si tedy pripravil svou lod a odplouval z ostrova. Jen láska chtela pockat do poslední chvíle. Jeste nez se ostrov potopil, prosila laska o pomoc. Na luxusní lodi plulo kolem lásky bohatství. Zeptala se: bohatství můžeš mě vzít s sebou? Ne, nemůžu. Mám na své lodi mnoho zlata a stříbra. Tady pro tebe není místo. Tak se láska zeptala pýchy, která projížděla kolem na přenádherné lodil. Pýcho můžeš mě vzít s sebou?Já tě lásko nemůžu vzit, odpovedela pycha. Tady je vsechno perfektnim Mohla by si mi poskodit mou lod. Láska se tedy zeptala smutku, který jel kolem. Smutku prosím vezmi me s sebou. Ach lásko já jsem tak smutný, že musím zůstat sám. Také dobrá nálada projela kolem lásky, ale byla tak spokojená, že ani neslyšela jak na ni láska volá. Najednou řekl nějaký hlas: Pojd, lásko já te vezmu. Byl to nejaky starec, kdo promluvil. Laska byla tak vděčná a sťastná, ze se zapomnela zeptat na starcovo jmeno.
Kdyz prijeli na pevninu, starec odesel. Laska asi uvedomila, ze mu hodne dluzi a zeptala se vědeni. Vědeni muzes mi rict kdo mi pomohl?? To byl cas odpovedelo vědeni. Cas? zeptala se laska, proc mi pomohl cas? Vědeni odpovedelo: Protoze jen cas ví, jak důlezitá je laska v zivote.