I. Kapitola

1. raní procházka

Vypravěč: Byla sobota ráno a bylo pěkně, tak si řekl, že si udělámenší výlet. Vstal z postele, oblékl si rytířskou uniformu a vešel do stáje,kde zrovna potkal podkoního.

Prdník: „Osedlej mi koně, jedu na výlet.“

podkoní: „Nemůžu, váš kůň ještě spí, pane.“

Prdník: „Tak ho vzbuď. Za pět minut ať je všechno hotovo.“

podkoní: „Ale… víte že váš kůň nemá rád když musí vstávat takhle brzoráno…“ (oponuje)

Prdník: „Za pět minut jsem zpátky.“,

Vypravěč: vynesl poslední slovo rytíř a šel do kuchyně, kde snědlmisku kukuřičných lupínků. Podkoní mezitím, ač nerad, protože měl koně moc ráda nechtěl je trápit, vzbudil rytířova modrého hřebce Kýblíka. Kýblík zívnul,zaklel a s nechutí vstal ze svého kavalce.

podkoní: „Promiň že tě budím, ale musím. Rytíř Prdník si chce vyjet…“

Kyblík: „To je dobrý, mám docela rád tyhle ranní projížďky.“

podkoní: „Můžeš se prosím postavit tady doprostřed, ať tě můžuosedlat?“

Kyblík: „Půjdu se vyčůrat, za chvilku se vrátím, pak mě můžešosedlat, jo?“

podkoní: „Jo, dobře, ale tlač, za chvilku chce vyrazit…“

Vypravěč: Kýblík vyšel ze stáje, postavil se ke stromu a začal močit.Rytíř se zatím vrátil ze snídaně.

Prdník: „Už je všechno hotovo?“

podkoní: „Ještě ne, Kýblík se šel vyčůrat, za chvilku je zpátky.“

Prdník: „Chytrý koník. Půjdu udělat to samé. Až se vrátí tak mězavolej.“,

Vypravěč: a odešel na toaletu. Když byl v nejlepším, zapípal mumobilní telefon.

podkoní: „Vse je pripraveno, muzete vyrazit :) Podkoni“,

Vypravěč: přečetl si rytíř SMS a usmál se. Toaletním pergamenem udělalto, co ho učila maminka, spláchnul, umyl si ruce a sešel do stáje, kde už naněj čekal jeho věrný Kýblík v plné parádě.

Prdník: „Dobré ráno, Kýblíku! Jakpak jsi se vyspal?“

Kyblík: „Docela dobře. Jenom mi pořád kolem hlavy bzučely mouchy.Měl byste říct panu králi ať nechá dát do oken sítě.“

Prdník: „Dobře, pak mu to vyřídím. Můžeme vyrazit?“

Vypravěč: Nasedl na koně a vyrazili. Zajeli až za hranice území králeRosti, k sousedům, ale nevšimli si toho.

Kyblík: „Jé, louka, pane rytíři, zaskotačíme si?“ (prosebně)

Prdník: „Ale beze všeho!“,

Vypravěč: odvětil mu radostně rytíř Prdník. Slezl z koně a jali seskotačit. Poté si oba udýcháni lehli do trávy. Kýblík si utrhnul kytičku azačal ji cucat, zatímco rytíř vytáhl pytlík marihuany a ubalil jointa. Zahulilia oba se začali obrovsky smát. Hlavně Kýblík, ten se vyloženě řehtal.

Prdník: „Kýblíku, přišel jsem na zajímavou teorii.“,

Vypravěč: svěřil se rytíř.

Prdník „Zjistil jsem, že Zeměkoule vlastně vůbec není kulatá aGagarin si může tvrdit jak chce, že viděl na vlastní oči že je. Je placatá. Zhorní strany je naše království a vůbec všechno, z druhé strany ječasoprostorová zkratka na opačný konec světa.“

Kýblík: „S vaší teorií si dovoluji souhlasit pouze částečně, panerytíři. Myslím si, že Zeměkoule je opravdu deska, jenže plave na moři a kdo sinedá pozor a spadne do něj, se může úplně klidně utopit.“, (se smíchem)

Prdník: „Víš co, Kýblíku? Pojedeme se tam podívat!“ (rozhodně,odvážně)

Kýblík: „To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“ (rozjařeně Kýblík)„Ale až za chvilku. Vždyť já jsem tak skouřenej, že se nemůžu hnout, natožchodit!“,

(Kyblík a Prdník se řehtají ))

Vypravěč: a oba propukli v téměř hysterický záchvat smíchu a leželidál.

II. Občane Legitimujte se!

Vypravěč: Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouho tamvlastně leželi. Probral je až policejné povoz, který k nim přijel po polnísilnici. Vystoupili dva policisté. Vypadali tak trochu jako Pat a Mat, jenomtrochu míň důvtipní a namířili si k nim.

Pat:„Dobrý den, co tady děláte?“, ( důlřednicky )

Prdník: „Jak račte vidět, my tady ležíme…“, (bezelstně)

Mat:„To se tady smí?“, (důležite a jakože se nesmí)

Kyblík: „Jo, klidně si lehni…“ (bezelstně a srdečně)

Pat:„Vaše občanské průkazy!“, (rozkazem)

Vypravěč: Rytíř hmátnul do kapsy a vytáhl občanku.

Pat:„Hm, Prdník z Prdníku… dobře. A vy?“,

Vypravěč: podíval se na Kýblíka.

Kyblík: Já občanku nemám, jsem kůň… (nechápavě)

Mat:To nás nezajímá! Jak se jmenujete? (tvrdě)

Kyblík: Kýblík… (boha jeho co mě ten dement v uniformě wopruzuje?)

Mat:A dál? (nekompromisně)

Kyblík: Eh… Kýblík z Prdníku? (snaží se nechápající hřebec.))

Mat:Z Prdníku? Vy jste příbuzní? (přitrouble)

Prdník: Vypadáme na to? - (vloží se do debaty) - Tak sejmenují všichni, co žijí na Prdníku…

Pat:Pojedete s námi. Necháme si zjistit vaši totožnost! (nacvičeně)

Vypravěč: Rytíř s Kýblíkem neochotně nasedli do policejního vozu abyli odvezeni do města na policejní stanici, kde byli usazeni do malémístnůstky se zářivkou a hlídačem.

Kyblík: No tohle? Co s námi teď bude? Moji totožnost určitěnezjistí, co když mě nechají namlít do salámu?“ (smutně propadaje depresi)

Prdník: Neboj se, Kýblíku, já tě nedám, určitě se…

Policejník: „Co jste mi to sem přivedli, vy hovada?!“ (přeruší zvedlejší místnosti řev))

Mat:„Ale šéfe, vždyť ten kůň neměl občanku…“ (vymlouvá se)

Policejník: Vy gumy, kde by kůň vzal občanku?! - Okamžitě se jim omluvtea pusťte je! (stále řve)

Pat&Mat: „Ano šéfe… (podřízeně unisono)

Vypravěč: Otevřely se dveře a do místnůstky vešli oba v obličeji rudípříslušníci.

Pat:„My… my se vám moc omlouváme, my jsme nevěděli, že koně občanku mít nemusí… (soukáze sebe)

Vypravěč: Ten tlustší raději mlčel a šel otevřít dveře na chodbu.

Pat:„Pan náčelník říkal, že můžete jít…“

Vypravěč: Řekl vyšší policajt a mávnul rukou směrem ven ze dveří.Rytíř i Kýblík s úlevou odešli.

Mat:A nashledanou! (za nimi ze dveří)

Kyblík: Doufám že ne, koni… (potichu)

Vypravěč: Když vyšli před policejní stanici, zjistili, že jsou v úplněneznámém městě.

3. Neznámé město

„Víš, Kýblíku, že vůbec nevím kde jsme?“, proneslrytíř.

„Co budeme dělat?“

„Zeptáme se někoho jak se dostaneme zpátky naPrdník…“, napadlo rytíře. Jenže kolem bylo spousta lidí a oni nevěděli, koho sezeptat jako prvního, proto jen tak bloumali ulicema s tím, že až dojdou někam,kde je míň lidí a tudíž nebude tak složitá volba, zeptají se. Nakonec vlezli doúzké uličky, kde právě drobný trhovec vykládal z bryčky krabice s falešnýmtextilem světoznámých značek. Když je uviděl, zalekl se a zůstal překvapeněstát.

„Co tady dělá rytíř sousedního království?“,pomyslel si.

„Pane, můžeme se vás na něco zeptat?“, proneslpřátelským tónem Kýblík. Trhovec zbledl a praštil sebou na zem.

„Co jsem udělal špatně?“, zeptal se nechápavě.

„Asi vypadáme moc nápadně. Vezmeme si nějaké hadry ztěch krabic a budeme dělat jakoby nic.“, napadlo rytíře. Navlékli se tedy dooblečení z krabic a dělali jakoby nic. Značkově oblečeni vyšli opět na hlavníulici, kde zastavili prvního člověka, kterého potkali.

„Dobrý den, pane, můžeme se vás na něco zeptat?“,pronesl co nejvlídněji Kýblík. Pán okamžitě zbledl a praštil sebou na zem.

„Víš, Kýblíku, ne že by ti to neslušelo, ale takhleasi vypadáš ještě nápadněji…“, řekl opatrně rytíř.

„Myslíte, pane rytíři? Já se teda vysvleču…“,odpověděl a stáhnul ze sebe triko a tepláky se čtyřmi proužky.

„Jé, paní, paní, můžete nám pomoct?“, křičel Kýblík,když cválal k procházející starší paní. Babička se chytla za srdce a padla kzemi.

„Kýblíku, víš co? Příště se zkusím zeptat radšijá…“, navrhnul rytíř. Jenže na ulici už nebylo ani živáčka a měli hlad, tak seusnesli na tom, že se pokusí najít nějaký hostinec, kde se nají a rovnou izeptají. Bloumali dál ulicema dokud nenašli restauraci. „Hostinec upřecitlivělého sedláka“, zněl nápis na ceduli pohupující se nad vchodem.Vevnitř bylo prázdno, jenom jeden sedlák seděl u zdi zády do místnosti a zapultem stál hospodský, co právě dopíjel pivo.

„Co to bude?“, zařval ne ně s těžkým jazykem přescelou hospodu když se posadili ke stolu.

„Dvě pivka a… máte něco k jídlu?“, zakřičel na nějzpět rytíř. Hospodský natočil dvě piva a spolu s jídelním pergamenem je vratkýmkrokem přinesl rytíři a Kýblíkovi. Nahlédli do něj, rytíř si objednal vepřovýguláš a Kýblík dušenou mrkev.

„Hned to bude…“, zabručel hospodský a vrávoravěodešel.

„Na zdraví, Kýblíku!“, pozvedl krýgl rytíř.

„Ať žijí děti našich rodičů a ať jsme živí až dosmrti!“, pronesl přípitek Kýblík, ťukli si a napili se.

„Hospodský je pěkně nalitý, co? Ani mu nepřišlodivné že umíš mluvit, Kýblíku.“

„Vůbec je to divná hospoda… už ten název… a něco mitu stejně nehraje…“, zauvažoval Kýblík a rozhlídl se. Byla to docela obyčejnástředověká hospoda. Těžké dubové stoly a židle, hrubě nahozené zdi, podlaha zneopracovaných fošen, výčep, jukebox.

„Jukebox tu nehraje!“, odhalil rytíř. „Kýblíku,nemáš prosím pětistříbrňák?“ Kýblík pokrčil rameny jakože neví, chvíliprohmatával kapsy a jeden našel.

„Výborně, Kýblíku, pustíme se nějaký pěkný gothicrock, co říkáš?“

„To je, pane rytíři, moc dobrý nápad!“, radostněsouhlasil. Rytíř se zvednul, hodil do jukeboxu pětistříbrňák a pustil gothicrock. Mezitím hospodský s námahou přinesl guláš a mrkev. Rytíř s Kýblíkempoděkovali a s chutí se pustili do jídla. Protože Kýblík už měl veliký hlad aládoval se tak urputně, že si ani nevšiml, že mlaská hlasitěji než obyčejně,každou chvíli se sedlák sedící na druhé straně místnosti znechuceně otáčel naKýblíka a probodával ho nenávistnými pohledy. Když se otočil asi po sedmnácté,povolily mu nervy a rozbrečel se. Zvedl se, namířil si ke Kýblíkovi a začal mumezi vzlyky hubovat.

„Jak si to představuješ… copak… copak nevíš že vespolečnosti se… ve společnosti se nemlaská? To tě doma neučili? Okamžitě tohonech! Nebo… nebo uvidíš!“, utřel si slzy do rukávu a vysmrkal se.

„Promiňte, omlouvám se, pronesl kajícně Kýblík…“

„Tak zkus alespoň žvýkat se zavřenou pusou…“

„Dobře, pokusím se, ale nic neslibuji.“, řeklKýblík, sedlák se znovu vysmrkal, naposledy popotáhl a šel si sednou zpět kesvému pivu. Kýblík si vzal další sousto mrkve a pokusil se jej žvýkat sezavřenou tlamou, avšak jak mlel pantem vypadal tak vtipně, že rytíř smíchyvyprsknul guláš, sedlák se znovu rozbrečel a utekl na záchod.

„Taky už jste, pane rytíři, pochopil názevhospody?“, zeptal se Kýblík a dál žvýkal s otevřenou tlamou, jinak by se rytířsamým smíchem nenajedl. Rytíř jen kývl.

Když dojedli a dopili, zamával rytíř na hospodského,jakože platí.

„Stodvacetsedm stříbrných.“, s námahou sečetl sumuna podlouhlém kusu pergamenu hospodský když se dopotácel ke stolu.

„Nechejte stotřicet…“, řekl lhostejně rytíř apodával mu sto a padesáti stříbrňákové pergamenovky. Ten mu těžkou rukou vrátilsedmdesát stříbrných… Rytíř se tomu samozřejmě nebránil.

„A mohl byste nám prosím poradit jak k hraduPrdníku?“, zeptal se ještě.

„K Prdníku? To je docela dálka. Je to v sousednímkrálovství. Nejdřív musíte jet koňskou dráhou do Zelenína a odtud pěšky asipatnáct kilometrů po červené a přes hranice k Prdníku.“, složitě vzpomínalhospodský.

„A jak se dostanem na nádraží?“, zeptal se ještěrytíř.

„Vyjdete na ulici, půjdete doprava a pak pořádrovně, nemůžete to minout…“ Poděkovali a šli. Rytíř si nasedl na Kýblíka a brzobyli na nádraží. Koupili si lístky do Zelenína a na peróně se posadili nalavičku.

„Zelenín… to zní hezky, co, Kýblíku?“

Kýblík přitakal.

„Tak si trošku navodíme zelenou náladu, ne?“,řečnicky se zeptal rytíř a vytáhnul svůj sáček s marihuanou. Když zahulili,napadlo Kýblíka:

„Ale pane rytíři, vždyť jsme se přece chtěli podívatna kraj světa!“, a začali se nehorázně smát. Asi po pěti, možná dvacetiminutách křečí v bránici rytíř přitakal:

„Ano, Kýblíku! Máš pravdu! Tak pojď, jedem!“

„A kam, pane rytíři?“

„Cože?“

„No, kam jedem?“

„My někam jedem, Kýblíku?“, zeptal se nechápavěrytíř.

„Cože?“ a opět nastal výtlem.

4. Mc

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Probral je až odjíždějící vlak do Zelenína a protože sinepamatovali, co že vlastně chtěli udělat, bez zájmu seděli dál.

„Kýblíku, nevíš, co že jsme to vlastně chtěliudělat?“, zeptal se rytíř když odezněl randál rozjíždějícího se vlaku.

„Právě jsem nad tím, pane rytíři, přemýšlel, alezaboha si nemůžu vzpomenout…“ a poškrábal se kopejtkem mezi ušima, aby vypadlzamyšleně.

„Jé, Kýblíku, podívej co jsem našel v kapse!“,nadšeně vykřikl rytíř.

„Vypadá to jako lístek na vlak, pane rytíři.“

„Do Zelenína. Sice si nepamatuju, co jsme tam měliudělat, ale když ty lístky máme, tak si tam zajedeme, ne?“

„Ale mám, pane rytíři, takový pocit, že nám vlakzrovna ujel…“ a mávnul směrem za odjíždějícím, v dáli mizícím vlakem.

„Víš co, Kýblíku? Počkej tady, já se skočím zeptatna informace kdy jede další!“, napadlo rytíře a odešel. Kýblík si přehodil nohupřes nohu a pokukoval po nádražních mulách nosících dopisy a balíky dopoštovního vagónu. Vždycky, když po něm některá hodila okem, mohl serozplynout. Pak muly náklad naložily, vlak odjel, muly dostaly jinou práci aKýblík se začal nudit.

„Už aby se vrátil rytíř…“, řekl si a vrátil serytíř.

„Kýblíku, další vlak nám jede až zítra ráno, cobudeme dělat?“, zeptal se s obavami o jejich budoucnost.

„Jak je ten Zelenín daleko, pane rytíři?“

„Tak to ti, Kýblíku, nevím. Půjdu se ještě zeptat.“,řekl rytíř a šel se ještě zeptat, zatímco Kýblík se dál nudil.

„Tomu to zase bude trvat…“, pomyslel si. „Skočím sina lahváče.“

Mezitím se vrátil rytíř a když Kýblíka na lavičcenenašel, napadlo ho, že se asi šel vyčůrat a že si zatím může skočit nalahváče. Přišel k budce, kde potkal Kýblíka s pivkem v kopejtku.

„No jo, že mě to nenapadlo!“, přivítal se s ním sesmíchem a koupil si pivo.

„Co jste, pane rytíři, zjistil?“, zeptal se hřebeckdyž si přiťukli.

„Nebudeš věřit, ale prý je to jenom pět kilometrů!“

„Tak to můžeme jít pěšky ne? Když vás svezu tak jsmetam hned…“, navrhnul Kýblík.

„No jo, ale to jsme pak ty lístky kupovali zbytečně…přece je jen tak nezahodíme, když už je máme. Počkáme do rána a svezeme sevlakem! Stejně nevíme, co jsme tam chtěli, tak zatím něco vymyslíme.“

„A co, pane rytíři, navrhujete?“

„No, třeba bysme tam mohli vběhnout do McDonalda,zařvat „Fůj!“ a zmizet, co říkáš?“, vznesl rytíř první nápad co ho napadl.

„To bude žůžo! Už se těším!“, nadšeně vykřiklKýblík. „A co budeme dělat do rána?“

„Nevím, Kýblíku. Půjdeme se podívat po městě a třebanajdeme nějaký Non-stop.“, napadlo rytíře a šli.

Cestou městem potkávali spoustu lidí. Spousta sepořád zvětšovala a zvětšovala.

„Podívej, Kýblíku, kolik je tu lidí! Něco se tu musídít, pojď, půjdeme se podívat!“, a šli spolu se zhušťujícím se davem dokudnedošli na náměstí k nově otevřené pobočce McDonaldu. Vedle bylo pódium, celéžlutočervené, stál na něm starosta města a sám pan král Helmut. Davem se zrovnaprodírala uzavřená bryčka s černými okny, tažená znuděně se tvářícím, načerveno natřeným koněm s nápisem „I’m lovin’ it“ a s poznávací značkouamerického království. Když vůz zastavil u červeného koberce se žlutým eMkovýmvzorem, vystoupil z něj sám pan McDonald a za doprovodu pěti statnýchbodyguardů vyšel na pódium.

„Dámy a pánové!“, zazněl z amplionů hlas starostyměsta. „Dostalo se nám té cti, že našemu městu bylo naším drahým panem králemHelmutem uděleno hamburgerové právo! Nyní nastal ten velký den, kdy bude vnašem městě otevřena první pobočka a my se tak vyrovnáme sousednímu Zelenínu!“

„Hurá!“, zaznělo celým davem.

„Sláva našemu panu králi!“, ozvalo se z pod pódia.

„Sláva McDonaldu!“, ozvalo se odjinud.

„Nyní“, pokračoval starosta, „bude mít naše vzácnánávštěva, sám pan McDonald slavnostní projev, po kterém dojde naším panemkrálem k přestříhnutí pásky a nová pobočka bude otevřena! Radujte se!“

„Hurá, hurá!“, znovu zaznělo nad náměstím.

„Ještě bych vás chtěl upozornit na speciálníslavnostní menu – velký hamburger s velkou Coca–Colou, zmrzlinou, jahodovoutaštičkou a k tomu zdarma plastová figurka našeho pana krále za pouhýchsedmdesát stříbrných! A nyní – pan McDonald!“

„Hurá! Hurá!“ a „Sláva panu McDonaldovi!“, se znovurozléhalo do okolí.

„Napadá tě, Kýblíku, to co mě?“, zeptal se sezřejmým úmyslem rytíř.

„Asi ano, pane rytíři. Tři, dva, jedna…“

„Fůůůj!“, zařvali oba z plných plic zrovna když sepan McDonald chopil mikrofonu. Dav ztichnul. Panu McDonaldovi spadla čelist.Kdesi se rozbrečelo děcko.

„A teď padáme!“, navrhnul rytíř naskočil na Kýblíka.Kýblík se hbitě prodíral překvapeným davem. Když se z něho dostali, rytíř seohlídnul a uviděl rozzuřený dav pohybující se za nimi.

„Kýblíku! Utíkej! Jsou za námi! Přidej!“ Kýblíkutíkal jak nejrychleji mohl. Vyběhli z města, ale naštvaní hrdí obyvatelé jepořád neúnavně pronásledovali. Kýblík tryskal dlouho. Když proběhli kolemcedule s nápisem „Vítejte v Zeleníně!“ bylo jim jasné, co budou muset znovaabsolvovat, protože si to slíbili už na nádraží v sousedním městě. Rytířzkontroloval, jestli ještě mají společnost, když zjistil že ne, řekl Kýblíkovi,že už může zastavit.

„To bylo vzrůšo, co, Kýblíku?“

Kýblík sotva popadající dech odvětil „Jo… to bylo…ale teď… bysme si… to měli… líp naplánovat…“

„Skvělý nápad, Kýblíku. Odpočinem si, vymyslíme plána jdem na to!“, a slezl z něj. Kýblík si lehl do trávy.

„Viděl jsi ty jejich pohledy, Kýblíku? A jak sezatvářil ten blbeček na pódiu! Škoda že jsme si to nemohli pořádně vychutnat!“

Kýblík stále ještě lapající po dechu jenompřikyvoval, protože nebyl schopen mluvit. Když se trochu vzpamatoval, začalcumlat kytičku, jak to měl ve zvyku a zeptal se:

„A jak to, pane rytíři, uděláme tentokrát?“

„Nevím. Zahulíme a uvidíme…“ a hmátnul do kapsy propytlík marihuany.

„To bych, pane rytíři, nedělal. Pak zase zapomeneme,co chceme udělat!“

„Máš, Kýblíku, pravdu. Uděláme to tak. Vylezemetámhle na ten kopeček – je z něj vidět na celý Zelenín. Počkáme, až se setmí aodkud půjde žlutá záře, tam se vydáme. Je teprve středověk, takže město ještěnení plné pouličního osvětlení. Pod rouškou tmy se proplížíme k McDonaldu,nenápadně do něj vejdeme – já na tobě budu sedět, abychom mohli okamžitěvyrazit – odpočítám ti do ucha „tři, dva jedna…“ a co nejhlasitěji zařveme„fůůůj!“, ty se otočíš, vyběhneš ven a budeš co nejrychleji utíkat pořád počervené až do našeho království k hradu Prdníku, jo?“ a vyryl do hlíny klacíkemplánek.

„Jasně, chápu to, to půjde.“, souhlasil Kýblík ašibalsky se usmál.

Na kopec dorazili zrovna po západu slunce. Nedalojim moc velkou práci najít ve městě bod, ze kterého šla žlutá záře.

„Támhle, Kýblíku, vidíš? Tam to je, jdeme!“, a naskočilna koně. Kýblík s rytířem v sedle se vydal do města, směrem za žlutou záříobřího M. Šli tmou, přesně podle plánu. Když dorazili k McDonaldu, zaskočil jekordon těžkooděnců s ocelovými štíty se znakem McDonaldu a velkými přilbami vetvaru hamburgeru.

„Podezřelá osoba na třech hodinách!“, ozvalo se. Vrytíři hrklo. Kýblík se zastavil.

„Jsou to oni! Vypusťte psy!“, ozvalo se znovu. Zpozakordonu vyběhla skupina naštvaně vypadajících, hlasitě štěkajících psů.

„Změna plánu, Kýblíku! Utíkej zpátky a po červenédomů! Přidej! Museli dostat hlášku ze sousedního města, že k nim mířínarušitelé McDonaldizace!“, řval hrůzou se zajíkajícím hlasem rytíř a hojněKýblíka povzbuzoval. Stačil ještě vykřiknout smluvené „Fůůůj!“, avšak nemělo tovětší smysl. Kýblík se splašil. Utíkal jak nejrychleji dokázal. Měl hrůzu zepsů. Běžel po červené, podle plánu, přes hranice království. Skoro celýchpatnáct kilometrů vyděšeně utíkal plným tryskem. Uklidnil se až kus pod hradem.

„Teda, Kýblíku, nechceš se dát na dostihovoukariéru? Tohle musel být rekord!“, řekl pochvalně rytíř a poplácal Kýblíka.

„Ani ne, pane rytíři. Podruhé bych to nepřežil…“,odpověděl Kýblík když se vydýchal. „Ještě že jsme si před tím nezahulili, jakjste navrhoval. To bysme dostali takovou schýzu, že bysme se zvencli!“

„Ale na druhou stranu – kdybychom si zahulili, taksi zapomeneme, co jsme chtěli udělat, jak jsi říkal, a nic by se nestalo.“,uvedl na pravou míru věc rytíř.

„Teď už si, pane rytíři, zahulit můžem, ne? Nauklidnění…“

„Máš pravdu, Kýblíku.“, řekl uznale rytíř, vytáhlpytlík s marihuanou a zhulili se.

„Pane rytíři, vždyť my jsme se ještě pořádnepodívali na ten kraj světa!“, řekl vysmátý, v trávě ležící a opět kytičkucucající Kýblík.

„Zase máš, Kýblíku, pravdu. Vyrazíme tam hned ráno.Jenom nevím, kterým směrem. Jestliže je země opravdu placatá, dostanem se tamkterýmkoli směrem, ale nevím, kudy je to nejblíž…“, zapřemýšlel rytíř.

„Tudy“, řekl Kýblík, ukázal kopejtkem severovýchodněa začal se řehtat jako kůň. Rytíř taky, i když nevěděl proč. Asi po desetiminutách nezřízeného chechotu se rytíř zeptal:

„Jak to, Kýblíku, víš?“

„Co?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.

„Kterým směrem jít?“

„Já nevím kterým směrem jít…“

„Cože? Kam chceš jít?“, nechápal rytíř.

„Proč chodit? Vždyť ležíme?“

„Já vím, že ležíme, proč mi to říkáš?“

„Já jsem něco říkal?“

„To nevím… cože? Ty jsi něco říkal?“, zamotal serytíř.

„Nic jsem neříkal..“

„Ale jo, něco jsi říkal!“

„Ne, to jste, pane rytíři, říkal vy…“

„Hm… asi jo. Hele, a kdy pojedem na ten kraj světa?“

„Třeba hned!“

„Tak jo! Ale… vždyť jsi zapomněl, kterým směrem…“

„Kterým směrem? To je jedno, ne? Když půjdemekamkoli, dojdeme na kraj…“

„To jo, ale může to, Kýblíku, být daleko… ty jsiříkal, kudy je to nejblíž…“

„Já jsem nic neříkal…“

„Ale jo, něco jsi, Kýblíku, říkal…“

„Kdy?“

„Co kdy?“

„Kdy jsem něco říkal?“

„Tys něco říkal?“

„Kdy?“, zeptal se Kýblík, absolutně netušící, o čemje řeč.

„Nevím. Pořád, Kýblíku, něco říkáš…“

„A kdy naposled?“

„Třeba teď…“

„Teď?“

„No, a teď taky…“

„Jo? I teď?“

„Tři, dva, jedna, teď?“

„Proč teď?“

„Nevím… Tak třeba až teď…“

„A co?“

„Co co?“

„Co co dák…“

„Kokodák!“

„Koko drak!“

„Jaký drak?“

„Koko!“

„Čoko…“

„Čokoláda?“

„Čoko kláda…“

„Jaká kláda? Co to, proboha, pane rytíři, plácáte?“

„Bůh není, Kýblíku!“

„Vždyť já, pane rytíři, vím…“

„Víš? Tak to řekni!“

„No přece tam!“ a mávnul kopejtkem severovýchodně.

„Tak vida! A máme to!“, zaradoval se rytíř aklacíkem vyryl do hlíny šipku směrem na severovýchod. „To abychom to zasenezapomněli.“

„Co?“

„Kterým směrem jít.“

„Proč bysme to zapomínali?“

„Vždyť už jsme to, Kýblíku, jednou zapomněli…“

„Nezapomněli, já jsem to pořád věděl…“

„Co jsi, Kýblíku věděl?“

„Já jsem něco věděl?“

„Nevím, proto se tě ptám…“

„A na co se, pane rytíři, ptáte?“

„Já jsem se na něco ptal?“

„No…“

„A na co?“

„Cože?“

„Co?“

„Já nevím…“

„Tak vidíš…“

„Nevidím, vždyť je noc…“, všiml si Kýblík.

„Hm…“

Zahoukala sova. Rytíř se nekontrolovatelně rozesmála Kýblík dostal schýzu…

5.

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Probral je až východ slunce.

„Jé, Kýblíku, vstávej, už je ráno!“, budil rytířKýblíka. „Měli bysme na hrad – je pondělí, musíme do práce… Pan král se po násjistě už shání!“

Kýblík si zívnul, protřel si oči a postavil se.

„Zase pondělí? Ale byl to krásný víkend, že panerytíři? Proč je tady ta šipka?“

„Kde? No jo… nevím, kašli na to, musíme nahoru…“,povzdechnul si rytíř a naskočil na Kýblíka.

II.

Když rytíř s Kýblíkem přijeli k hradu, zaskočila jenevídaná aktivita jinak vcelku laxního království. Všude kolem hradu stálivojáci a rytíři, mezi nimi zmateně pobíhal pan král Rosťa:

„Ježišmarjá, kristepane! Tak kurva, co budemedělat?!“

„Dobré ráno, pane král!“, křičel z dálky rytíř.

„Prdník! Kde se flákáte! Sousední král Helmut námvyhlásil válku a vy nikde! Co to máte na sobě?! Tepláky! Mazejte si probrnění!“, lál pan král.

Kýblík překvapeně zastavil. Rytíři spadla čelist.

„Cože?“

„Ráno od nich přišel e-mail, že nám vyhlašují válku,protože někdo z našeho království napadá jejich McDonaldy!“, a pobíhal dál,ještě zmateněji.

„To jsme to, Kýblíku, ale spráskali, co?“,poznamenal smutně rytíř. „Člověk to s lidma myslí dobře a oni mu za to vyhlásíválku. Teď se hlavně nesmíme nikde prořeknout, jinak máme průser jak mraky…“

„A musíme si sjednotit výpovědi, kdyby se někdoptal, co jsme dělali o víkendu.“, napadlo Kýblíka.

„Ano Kýblíku, máš pravdu. Navrhoval bych…“

„Prdník! Okamžitě pro brnění, co jsem vám řekl!“,přerušil ho svým řevem pan král. Rytíř slezl, zaklel a pomalu se odšoural dozbrojnice. Kýblík si lehl do trávy a začal cucat kytičku.

„Obránci na místa, průzkum si vezme mobily a vyrazído okolí hradu! Vyhlašuji nejvyšší stupeň pohotovosti!“, rozděloval pan králrozkazy.

Rytíř se mezitím převlékl ze čtyřproužkovaného trikado brnění a vrátil se ke Kýblíkovi.

„Vstávej, Kýblíku, máme pohotovost…“, po vzoruKýblíka začal cumlat kytičku a naskočil na něj. Z hradu vylítl vyplašený pankrál:

„Hraniční vesnice Řeporyje hlásí přepadení! Jsou ponich házeny hamburgery! Jízda! Okamžitý přesun k Řeporyjím! Místní milice majítěžké ztráty – všichni kvůli přecholesterolování hamburgery umírají nainfarkt!“

„A je to, Kýblíku. Jdeme do války…“, povzdechl sirytíř.

Když dorazili k vesnici, Helmutovi vojáci už měliskoro celé Řeporyje pod kontrolou. Nad vesnicí se vznášel pach přepálenéhooleje. Poslední zbytky domobrany se statečně bránily vidlemi a sekerami a stálese jim dařilo držet místní hospodu a JZD.

„Do útoku! Za každou cenu musíme udržet kravín,jinak jim poslouží jako zdroj munice!“, zavelel velitel jízdy a měl pravdu.

Večer nad Řeporyjema zavlála rudá vlajka se žlutým Ma dvanácti hvězdičkama okolo. Vesnici se udržet nepodařilo. Zbytky vojáků králeRosti se stáhly do lesa a začali vymýšlet plán na opětovné získání Řeporyj.

„Nasadíme chemické zbraně!“, napadlo rytíře Prdníka.„Vykouříme je!“

„Jak to chceš, Prdník, udělat?“, zeptal se velitel.

„Jednoduše. Až se setmí, já tady s Kýblíkem vyrazímeza vesnici proti větru. Vysypem tam pytel marihuany, zapálíme ho a vítr zanesedým do vesnice. Nepřítel ztratí bojovou morálku a díky blahodárnému vlivu THCna mozek si uvědomí, že bojovat, a vůbec za McDonalda je nesmysl!“, vysvětlilPrdník a pro názornost vyryl klacíkem do hlíny plánek.

„Teda Prdník, ty jsi rozený stratég!“, pochválil hovelitel. „Nezapomeň ale, že musíte být nenápadní – jakmile si vás všimnou,zasypou vás hamburgerama a dostanete infarkt!“

„To všechno si, veliteli, uvědomujeme.“

„Teda Prdník, jestli se vám to fakt podaří,dostanete metál!“

Po setmění rytíř s Kýblíkem opatrně vyrazili protivětru za vesnici. Vysypali tam pytel marihuany a když se ho Prdník chystalzapálit, Kýblík ho zarazil.

„Pane rytíř, počkejte, nenecháme si kousek?“

„Kýblíku, jako vždycky máš pravdu!“, pochválil horytíř a kousek si nechal. Chvíli po tom, co hromadu zapálili a schovali se,začal se z vesnice ozývat hurónský smích. Rytíř na oslavu prvního vítězstvíubalil jointa a zhulili se do bezvědomí.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Vzbudil je až pan král Rosťa, který ráno přijel obhlídnoutsituaci.

„Výborně, Prdník! Jak jste na to přišel? To bych dovás neřekl!“

„Pane král, to je stará známá věc…“

„Víte co, Prdník? Jmenuji vás velitelem speciálnívykuřovací jednotky!“

Rytíř s rozpaky přijal, hlavně když bude fasovatdost marihuany.

Pak se jeli podívat jak to vypadá v Řeporyjích. Vulicích leželi vojáci sousedního království pouze v trenkách, vyhřívali se nasluníčku a pohupovali se do pomalého rytmu z hospody se linoucího hutnéhoreggae. Když uviděli krále Rosťu, mávali mu na pozdrav.

„Prdník, ono to fakt funguje! Až se vrátíme na hrad,přihlašte se u mě o Řád Zeleného listu!“

Nechali v Řeporyjích obranou jednotku a vrátili sena hrad, kde se rytíř Prdník přihlásil o řád, který mu pan král bez okolkůvěnoval.

„Podívej, Kýblíku“, chlubil se rytíř před ustájenýmkoněm, „jaký jsem dostal krásný řád.“ Ty na tom máš taky nemalou zásluhu. Víšco teď uděláme?“

„Zhulíme se?“ Zeptal se opatrně a s nadějí v očíchKýblík.

„Ano, Kýblíku, zhulíme se. Pojď ven, najdeme si ktomu nějaké pěkné místečko!“, vyšli ven a potkali rytíře Honzu.

„Čau Honzo, co máš teď v plánu?“, zeptal se hnedPrdník.

„No, asi půjdu čumět na bednu. Mají jít zprávy otom, jak to vypadá v Řeporyjích, prý to tam nějaký náš rytíř krásně vyřešil aje teď slavný. Pojď se dívat taky!“

„Jo? Víš, Honzo, ten rytíř jsem já…“

„Teda, Prdníku, vážně? Takže teď mám tu čest snárodním hrdinou?“

„Jakým hrdinou?“

„Vždyť ti to říkám, jsou tě plné zprávy!“

„Ser na to, pojď se s náma zhulit…“

„Zhulit se s národním hrdinou? Do toho jdu!“,radostně odpověděl rytíř Honza a ještě radostněji si výsknul.

„Nech už toho hrdiny a pojď…“, pobídl ho Prdník ašli.

Přišli na krásnou louku, posadili se do trávy azhulili se. V tom vylezl ze křoví nepřátelský rytíř a namířil na ně hamburger.

„Ruce vzhůru!“, zařval.

„Co blbneš? Pojď si zahulit.“, opáčil mu se smíchemPrdník.

„Né, to nemůžu, já…“

„Ale no tak pojď, je to sranda!“, přemlouval hoKýblík.

„A tak jo.“, povolil rytíř a přisedl si k nim.

„Co tady vlastně děláš?“, zeptal se ho Prdník kdyžmu nabíjel šlukovku, protože na joint už mu nezbylo.

„Dostal jsem za úkol spáchat atentát na vašeho panakrále.“

„Kašli na to. Náš pan král je bezva.“, rozmlouval mujeho záměr rytíř Honza, zatímco už si nepřátelský rytíř dával šluka. Pakzhnuseně zahodil hamburger za sebe do křoví, odkud vypadl jeho parťák s těžkýminfarktem a byl na místě mrtev.

„Já jsem rytíř Kája. Velitel speciálníhamburgerovací jednotky. Přišel jsem na to, že hamburgery sice k jídlu nejsou,ale skvěle se hodí k zabíjení! Dostal jsem za to od našeho pana krále HelmutaŘád Žlutého M.“, představil se nepřátelský rytíř.

„Těší mě. Rytíř Prdník z Prdníku. Velitel speciálnívykuřovací jednotky. Zavedl jsem do praxe chemické antizbraně na bázi cannabisuzpůsobující hluboký pacifismus a dostal jsem za to od našeho pana krále RostiŘád Zeleného listu.“, řekl po pravdě rytíř Prdník.

„Já jsem rytíř Honza z Prdníku.“, a podal rytířiKájovi ruku.

„Já jsem Kýblík z Prdníku, věrný kůň rytíře Prdníkaz Prdníku.“, a podal rytíři Kájovi kopejtko.

„Vy jste příbuzní?“, zeptal se nechápavě rytíř Kája.

„Vypadáme na to?“, odpověděl mu otázkou Kýblík.

„To zrovna ne, ale že se stejně jmenujete…“

„Tak se jmenují všichni co žijí na Prdníku.“.upřesnil rytíř Honza.

V tom se rytíř Kája zvedl, odhodil brnění a rozběhlse pryč.

„Počkej! Kam běžíš?“, křičel za ním rytíř Honza.

„Podívat se na kraj světa! Právě mě napadlo, žeZeměkoule může být placatá!“, zařval zpátky rytíř Kája.

„Hej!“, zaječel na něj rytíř Prdník, „Ty víš kudy jeto nejblíž?“

„Přece severovýchodně!“

Rytíř Prdník s Kýblíkem se na sebe podívali asoučasně zakřičeli: „Počkej na nás!“

„Nemůžu, musím jít než zapomenu kudy se tam jde!“, azmizel v lese.

„Kam říkal že jde?“, probral se rytíř Honza, „Nakraj světa? Právě před chvílí mě napadlo to stejné! Jdeme za ním než nám úplnězmizí!“

„Co než zmizí?“, nepochopil skouřený rytíř Prdník.

„No přece… aha, co má zmizet?“, zapomněl o čem mluvírytíř Honza.

„Pánové“, vložil se do debaty dychtivě Kýblík,„Všechno jednou zmizí. To je dáno tím, že hmota zachovaná ve tvaru beze změnyje stejně jako jsoucno pronikána do stavu mezi aspekty světa a je hlubocezakořeněná v rozumu našeho rozvojového vnímání, přitom je přiřazena příkladunadbytečného pojmenování kategorie její funkce a schopnosti předávat proměnnouokolo míst k tomu určených a…“

„…můžeme svoji, ale většinou také akustickoupodmínku v okolí svazku rozsáhlého pohybu včetně tohoto opatrného tempa na sebese tvořících fragmentů.“, doplnil ho rytíř Prdník chápavě pokyvující hlavou.

„Zapomněli jste na pružnost prostorového zachováníbinárního průniku do osy vnímání časového zmizu.“, upřesnil rytíř Honza.

„Čeho?“, udiveně se zeptal Kýblík.

„Pružnost prostorového zachování binárního průnikudo osy vnímání časového zmizu.“, opakoval s vážnou tváří rytíř Honza.

„Co to plácáš? Časového čeho?“, nechápal rytířPrdník.

„Časového zmizu.“

„Co to je?“, zeptal se se zájmem Kýblík.

„Co?“

„No, ten…“, zapomněl Kýblík a podíval se na rytířePrdníka.

„Časový zmiz“

„Nevím.“, odpověděl klidně rytíř Honza a následně serozesmál. „Proboha, Prdníku, co to meleš? Jaký časový zmiz? Jak jsi na topřišel?“, a rozesmál se ještě víc.

„To jsi řekl ty!“, bránil se rytíř Prdník.

„Co?“

„Časový zmiz!“

„Kde?!“, vyplašil se rytíř Honza.

„To nevím, ty jsi to vymyslel!“

„Jo tak! Ty nevíš co je…“, a začal nehorázně smátkdyž se podíval na Kýblíka se zájmem si prohlížejícího na kopejtku něcozeleného, co si právě vyšťournul z ucha. „…ty nevíš co je ušní maz, Kýblíku?“,dokončil větu rytíř Honza jinak než původně zamýšlel.

„Kýblíku!“, zvolal rytíř Prdník.

„Ano?“, zvednul Kýblík zrak od objektu zájmu.

„Co to máš pěkného?“, vyzvídal rytíř Honza.

„Nevím, ale myslíte že by se to dalo zpeněžit?“

„To nevím, proč?“

„No, abysme měli na tu cestu na kraj světa!“

„Kraj světa?“

„Cože? Tohle je ten kraj světa?“, zeptal se rytířPrdník co se právě probral ze záseku a nepochopil situaci.

„Jak jste na to, pane rytíř, zase přišel?“

„Na co, Kýblíku?“, zase zapomněl rytíř Prdník.

„No, já nevím!“, a propukl ve smích Kýblík, v čemžho následovali i oba rytíři.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi a kam zmizel rytíř Honza. Probudila je až série zoufalýchvýkřiků linoucí se někde zpoza lesa ze severovýchodního směru..

„Kýblíku, slyšel jsi to?“, zeptal se vyplašeně rytířPrdník.

„Ano, pane rytíři. Jedeme se tam podívat?“, navrhnulKýblík.

„Ano, jedem!“, a naskočil Kýblíkovi na hřbet. Kdyždošli k lesu, potkali usměvavého pana krále s košíčkem hub.

„Á, tady jste, Prdník, kam máte namířeno?“

„My jedeme…“

„Pojedete k vesnici Kyžlířov nedaleko hranic! Vojskokrále Helmuta vtrhlo do vesnice. Místní milice se bez boje stáhly, počítá se svaší prací. Skočte si do skladu marihuany a vezměte si jí kolik potřebujete.“

„É, dobře pane král. Večer bude vesnice zase naše.“

„Hodně štěstí, Prdník.“

Rytíř Prdník si nabral celý pytel marihuany avyrazili směrem ke Kyžlířovu.

„To by mě zajímalo, pane rytíř, kam zmizel Honza aco to bylo za řev, u toho lesa.“, začal cestou rozebírat poslední zážitekKýblík.

„Myslíš, Kýblíku, že to mělo nějakou souvislost sHonzovým zmizením?“

„Ano, pane rytíř.“

„Ale Kýblíku, co když se šel třeba jenom vyčůratnebo dívat na tu televizi, jak říkal před tím?“, vyvracel Kýblíkovi paranoidnípředstavy rytíř Prdník.

„A co když se šel taky podívat na kraj světa, jakoten nepřátelský rytíř? Co když se mu za tím lesem něco stalo? Třeba šlápl dopasti na medvědy, nebo do medvědího lejna, to by bylo dozajista nepříjemné!“

„Ale Kýblíku, vždyť je to blbost. Každé malé dítěví, že Zeměkoule je kulatá, tudíž nemůže mít kraj…“

„To je pravda, ale ví to taky ten nepřátelský rytířa rytíř Honza?“

„No, když vycházíme z předpokladu, že nejsou maléděti, tak by to teoreticky vědět nemuseli, to je pravda, Kýblíku…“

„Pane rytíři, my taky nejsme malé děti a víme to.“

„Aha, nenapadlo mě, že každý si fází malého dítěteprošel. Já zastávám názor že se Honza šel vyčůrat.“

„Já si, pane rytíř, myslím že…“

„Ruce vzhůru!“, ozvalo se Kýblíkovi za zadkem. Obasebou leknutím trhli. Rytíř zvednul ruce.

„Říkám ruce vzhůru!“, zněl opakující se požadavek.

„Vždyť mám!“, nedal se převézt rytíř Prdník.

„Ale ten kůň ne!“

„Sakra, vždyť já ruce nemám! A kdybych zvednul nohytak padnu na hubu…“, bránil se Kýblík.

„Dobře, tak ty nemusíš. Neotáčejte se a hoďte zasebe ten pytel s marihuanou!“

Rytíři se samozřejmě nechtělo.

„Tak bude to? Nebo to oba schytáte hamburgerem!“

To se rytíři už vůbec nechtělo, tak pytel radšiodhodil dozadu. Ozvalo se žuchnutí a zoufalý vzdech. Rytíř Prdník se otočil auviděl rytíře Helmutova vojska válejícího se na zemi zavaleného obrovskýmpytlem.

„Ha, a co teď budeš dělat?“, zeptal se ho se smíchemrytíř Prdník.

„To jsem ještě nestihl vymyslet, je pravda že jsemtouto situací značně zaskočen…“, přiznal barvu nepřítel. „Co třeba si tuto akcizopakovat? Vy si ten pytel vezmete, a já vás znovu přepadnu!“

„To zní jako férová nabídka!“, souhlasil rytířPrdník.

„Pane rytíř, nemyslím si že by to znělo dvakrátrozumě…“, snažil se Kýblík rytíři Prdníkovi domluvit.

„Ale nejdřív si dáme práska, pak si to lípužijeme!“, věděl kam míří rytíř Prdník.

„Tak dobře, hlavně když kvůli této trapné situacinebudu mít u našich ostudu…“

Rytíř Prdník nacpal šlukovku a strčil ji zavalenémurytíři do pusy. Když si třikrát potáhl, chystal se Prdník sám si šluknout.

„Pane rytíř, nedělejte to, když se zhulíme,nesplníme úkol, protože na něj zapomeneme! Zhulíme se až po té vesnici…“,napadlo Kýblíka.

„Zase máš pravdu, Kýblíku!“, uznal Prdník a zvedlpytel ze zavaleného rytíře, který se okamžitě otřepal a začal utíkat pryč.

„Počkej! Chtěl jsi přece zopakovat to přepadení,ne?“, křičel za ním rytíř Prdník.

„Chtěl, ale už nechci! Kromě toho mě právě napadlo,že Zeměkoule by mohla placatá, tak se jdu podívat na kraj světa!“

Rytíř Prdník s Kýblíkem zpozorněli.

„A víš kudy se tam jde?“, zakřičel za ním Kýblík.

„Přece severovýchodně!“, odpověděl rytíř zahazujícíbrnění, protože jej brzdilo v běhu.

„Ty, Kýblíku, na tom asi fakt něco bude…“

„Tak se tam pojedeme podívat taky, ne?“

„Ale… stejně se mi to nezdá… Proč by pak někdopojmenovával Zeměkouli Zeměkoule, když je to vlastně Zemědeska? Já tomunevěřím. Víš co, Kýblíku? Splníme úkol, pak zahulíme a uvidíme.“, rozhodl rytířPrdník.

„Dobře. Daleko už to není. Támhle je cedule:Kyžlířov – 1 km!“,všiml si Kýblík. Rytíř Prdník přes něj přehodil pytel s konopím, naskočil mu nahřbet a jeli dál. Když dojeli k vesnici, naskytnul se jim hrůzný pohled.Okupanti přebudovávali kyžlířovskou hospodu na McDonald!

„Kýblíku, vidíš to? Musíme jednat rychle! Honem vysypmemarihuanu!“

„Ale pane rytíř, to bysme si moc nepomohli!Schválně, všimněte si, kterým směrem fouká vítr!“

Rytíř Prdník si olíznul prst a zkusil kterým směremfouká vítr.

„Kýblíku, opravdu! Fouká opačným směrem! Nezbývá nicjiného, než zase uznat jak jsi chytrý a dostat se na druhou stranu vesnice!“

„Ale jak to uděláme? Když ji budem obcházet, tak užmůže být pozdě! Podívejte, pane rytíř, už sem táhnou obří M!“, zděsil seKýblík.

„Budem muset projet vesnicí. Když budeme dělatjakoby nic, třeba si nás ani nevšimnou…“, zauvažoval rytíř Prdník.

„A co když jo?“, myslel na nejhorší Kýblík.

„Pamatuješ si co jsi našel dneska ráno nahoře uhradu když jsme byli zhulení?“

„Ne-e…“, přiznal Kýblík.

„Když si nás všimnou, budeme po nich cvrnkat kuličkyz ušního mazu!“, přednesl spásnou myšlenku rytíř Prdník.

„No vida! To by mohlo fungovat! Tak jdeme na to!“,odsouhlasil Kýblík a jakoby nic vyrazili do vesnice.

Na druhé straně si pogratulovali.

„Teď jste měl, pane rytíř, pravdu vy. Vyšlo to a anijsme nemuseli nic cvrnkat! Tak už to můžeme zapálit!“, pravil radostně Kýblík ashodil ze hřbetu pytel. Rytíř Prdník jej vysypal a pravil: „Jsme, Kýblíku, vprdeli. Já jsem ztratil zapalovač!“

„Co s tím, pane rytíř, budeme dělat?“, zeptal seKýblík.

„Nevím. Chvilku počkáme, třeba začne bouřka, uhodído nějakého stromu a ten začne hořet!“, navrhnul rytíř Prdník.

Chvilku počkali, jenže bouřka nezačala.

„Asi na to, pane rytíř, budeme muset jít jinak.“

„A co, Kýblíku, navrhuješ?“

„Já vyrazím do vesnice a zkusím se někoho zeptat,jestli nemá zapalovač.“, zapřemýšlel Kýblík.

„A nebude to, Kýblíku, moc nápadné?“

„Máte, pane rytíř, pravdu. Zeptám se jestli nemajícigaretu a zapálenou ji sem pak přinesu. Pak už to nějak rozfoukáme.“, vymyslelKýblík plán.

„Dobře, Kýblíku. Počkám tady a budu ti držet palce!“

Kýblík vyrazil do vesnice a po dvaceti minutách sevrátil s hořící cigaretou v tlamě.

„No konečně, kde jsi byl tak dlouho?“, zeptal senervózně rytíř.

„Promiňte, pane rytíř, jí jsem se tam zakecal…“,omlouval se Kýblík, „…to byste se divil, co všechno jsem se tam dozvěděl! Úplnásenzace!“

„No tak povídej!“, naléhal rytíř když rozfoukávaloheň v hromadě konopí.

„Všimli si nás, ale vůbec jim to nevadí! Naopak, užna nás čekali a těší se až je zhulíme! Tohle není opravdová vojenská akce a oninejsou opravdoví rytíři! Jsou to převlečení hippies, kteří se dozvěděli o tom,co se stalo v Řeporyjích, tak předstírají vojenskou intervenci abysme je přišlivyhulit! A ten McDonald co tam staví není opravdový McDonald, to je jenomtaková léčka abysme si jich co nejdřív všimli, ve skutečnosti tam večer budebigbeatový koncert!“, chrlil ze sebe překvapený Kýblík.

„No to je, Kýblíku, bomba! Tak to tady zapálíme askočíme tam! To se dozvíme věci!“, a snažil se kopec marihuany rozfoukat conejdůkladněji.

Když se mu to podařilo, naskočil na Kýblíka avyrazili na náves k falešnému McDonaldu. V ulicích zahalených v konopném váhutancovali, zpívali a vedli volnomyšlenkářské debaty skouření hippies převlečeníza rytíře znepřáteleného sousedního království. Rytíř Prdník s Kýblíkem vešlido hospody maskované na žluto-červené monstrum, ve které probíhala zvukovázkouška přizvané kapely a naplno jela zábava.

„No tohle! Kýblíku, podívej se na toho kytaristu!“,vykřikl rytíř Prdník.

„Vždyť je to náš pan král Rosťa!“, neušlo Kýblíkovi.

„No to mě, Kýblíku, podrž! Já jsem říkal, že se tudozvíme věci!“

Pak začala kapela hrát a protože to byl neskutečnýnářez, všichni, i rytíř Prdník s Kýblíkem, začali pogovat.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Nikdo, ani rytíř Prdník s Kýblíkem neví, jak dlouhotam vlastně leželi. Vzbudilo je až vycházející slunce nad krajem světa.

„Proboha! Kýblík, podívej! My jsme na kraji světa!“,vykřikl zděšeně rytíř Prdník a opravdu byli. Na obě strany se táhnul krajpevniny omývaný mořem.

„A měl jsem pravdu já!“, vykřiknul nadšeně Kýblík,„když jsem tvrdil že na kraji světa je moře a ne časoprostorová smyčka!“

„Ano, měl jsi, Kýblíku, pravdu.“, pravil pan králRosťa přicházející k rytíři a Kýblíkovi.

„Jé, hele, pan král Rosťa!“, vykřikl rytíř Prdník.

„Kde se tu, pane král, berete?“, zeptal se hoKýblík.

„Já sem chodím každý den na ranní procházku. Máme totu kousek za hradem, podívejte, támhle nad těmi stromy je vidět věž našehohradu. Mimochodem, seznamte se – tohle je můj dobrý přítel, pan král Helmut!“

„Eh, cože? Vy jste pan král sousedního království?“,zeptal se vyjeveně rytíř Prdník.

„Vy se znáte?“, připojil se s udivenou otázkouKýblík.

„Ano, včera odpoledne jsme se tu seznámili poté, cojsem si omylem nasypal do oběda místo vegety marihuanu.“, vysvětlil pan králHelmut, „ Možná jste slyšeli ty výkřiky když jsme se potkali. Jistě si dokážetepředstavit naše prvotní zděšení… ale pak jsme se pod vlivem pozitivních vibracíspřátelili.“

„A dohodli jsme se na věčném míru!“, pravil nadšeněpan král Rosťa.

„A taky jsme se domluvili na tom, že zruším všechnyMcDonaldy a udělám z nich rockové kluby.“, doplnil pan král Helmut.

„A… a co ten včerejší koncert?“, zeptal se pořádzmatený rytíř Prdník.

„Ten nápad vznikl právě tady. Zrovna jsem se odsudvracel když jsme se, Prdník, potkali u lesa a poslal jsem vás do Kyžlířova. Tennepřátelský rytíř co jste ho potkali na cestě tam, byl přestrojený rytíř Honza,poslali jsme ho aby vás zdržel než se dostaneme do Kyžlířova. Domluvili jsme ses ním když jsme ho tu včera potkali.“, vysvětloval pan král Rosťa.

„Vidíte, pane rytíř! Já jsem vám to říkal, že šelsem a ne se vyčůrat!“, vykřikl vítězoslavně Kýblík.

„A proč jste se všichni potkali zrovna tady?“,vyzvídal dál rytíř Prdník.

„Všechny co jsou zhulení napadlo, že Zeměkoule jeplacatá a hledají kraj světa. Podívejte!“, vysvětli pan král Rosťa a ukázal zasebe. Na zemi se povalovala spousta rozjařených lidí a spousta jich přicházela.Neustále se ozývaly výkřiky typu „podívejte, jsme na kraji světa!“ a „já jsemto říkal“ a hlavně nepřetržitý smích.

„A jste si jistí, že je to opravdu kraj světa?“,vyptával se rytíř Prdník.

„Naprosto.“, odvětil rezolutně pan král Rosťa.„Několikrát jsem obešel celý okraj dokola.“

Pak rytíř Prdník roztáhl ruce jakoby chtěl všechnynaráz obejmout a do širého okolí zařval: „A když už jsme všichni tu, cokdybychom si všichni zahulili!?“

A tak zavládl na celém ostrově Lopenice věčný klid amír.

Toho dne venkupršelo. Děti dávno odběhly z hřiště, kde jsem se nacházel. Nikdokroměmě a parku, v kterém bylo hřiště umístěné, nebyl v tomto počasívenku.Lidé odsuzují déšť, jako mnoho jiných věcí, dřív než ho zcelapoznají, pak,když si vůči něčemu vytyčíme předsudky, je těžké uznat, ženení tak špatný.Kdyby poznali, jak krásné jsou kapky dopadající natělo, a chtěli slyšetuklidňující melodii, tak by pochopili, že se předním hned nemusí schovávat.
Seděl jsem opřený o strom. Oblečenípromoklé až jsem si připadal jako nahý vnějakém rybníce, přesto i tentopocit byl krásný, když si odmyslím zimu, ale todělám často, jsem na nizvyklý. V rukou jsem měl plyšového medvídka, které jsemtu našel,nejspíš ho zde nechalo nějaké dítě, ano přiznávám, že já jsemtakédítětem, nedávno jsem měl sedmnáct, ale myslím nějaké opravdu malédítě.Narazil jsem na něj zcela náhodou. Sedl jsem si na něj, zprvu měvyděsilo, cojsem to zasedl, ale poté, když jsem zjistil, že je totakový krásný plyšáček,moje zděšení opadlo. Vzpomínám si, že jako malédítě jsem měl podobného.Vlastně ani nevím, kdy jsem si s tím svýmpřestal hrát.
Přitulil jsem si toho medvídka k sobě. „Jak ti mámříkat?“ zeptal jsem sepotichu. Když jsem o tom tak přemýšlel oba, já amedvídek, jsme byli opuštění,nepředpokládal jsem, že se ho nějaké dítěvypraví hledat a bylo mi líto ho zdenechávat, proto jsem si ho chtělvzít. Vím, že by se mi jistě někdo smál, kdybymě viděl s dětskouhračkou, ale připadalo mi jako dobrý nápad usínat s ním vnáručí. Pomůžemi od mých nočních můr, co mám od té osudné autonehodyprarodičů, viděljsem je, když zemřeli. Já jsem přežil, oba byli na místěmrtví, měl jsemje rád možná víc než mé rodiče.
„Co třeba Frodo? Tak jako on neslprsten, tenhle ponese naději,“ ozval se hlas zamnou. Okamžitě jsem semedvídka pokusil schovat a skrčil se. Osoba přešla kemně, přidřepla si,aby byla na mé úrovni a řekla klidným hlasem: „Neboj se mě!“Poté miodhrnula vlasy z obličeje a překvapeně se usmála. „Myslel jsem si, žesidívka.“ Já jsem tím nebyl překvapen, mnoho lidí si myslí napřed, žejsemdívka, hlavně když mě vidí zezadu, vyhublé tělo a jemné žluté vlasypod ramena.„Nebo jaké jméno bys mu dal?“ pokračoval přátelsky, sezájmem si mě prohlížel,úsměv na jeho rtech se stal mírnějším, snad abyse příliš nevnucoval.
„Nevím,“ řekl jsem popravdě, můj pohled bylnejspíš dost vyděšený, protože celétělo reaguje na strach a projevil seuž mým třesoucím se hlasem. Chvíli byloticho, při kterém můj strachsnad malinko povolil, protože jsem si svéhonezvaného společníka začalprohlížet.
Nemohlo mu být víc než dvacet, typoval bych devatenáct,protože hodně dětskýchrysů pozbýval, ale některé ještě pořád měl. Podlejeho oblečení, dlouhéhočerného pláště a černých bot, jsem poznal dvěvěci, první, že vyšel ven poté,co začalo pršet, protože byl připravenýna déšť, a zadruhé to, že je nejspíšsatanista nebo něco podobného. Ijeho tvář vyzařovala jistou dávku temnoty,černé vlasy a kolemkontrastních modrých očí nakreslené tmavé linky.
„Nebo ještě měnapadá jméno Ludo, to je z Labyrintu ochránce té dívky, co jimilovalkrál skřítků,“ nabídl další jméno se stejně příjemným úsměvem jakomělod začátku. „Ale teď už vážně nevím, jak by se mohl jmenovat. Jak hotedypojmenuješ? Možná by sis mohl vymyslet nějaké jméno, které bude mítvýznam jenpro tebe.“
„Nechci ho nijak pojmenovávat, není můj, nechám ho tady,“ hodil jsem ho dobláta, rychle jsem vstal a utekl.
Nevěděljsem kam jít, protože domů se mi zaručeně nechtělo, rodiče byměseřvali, že jsem promokl. Tak mi zbylo se pouze toulat. Avšak déšťjakoby sechtěl za něco pomstít, přešel v bouřku, takže přestože jsemnechtěl jít domu,byl jsem donucen, jenže jediná cesta tam byla přespark. Doufal jsem, že tamten muž již nebude. Pokud mě můj odhadnemýlil, uplynulo asi půl hodiny, cožjsem považoval za velicedostatečnou dobu, aby odešel.
Opatrně a nejtišeji, jak jsem dokázal,jsem procházel obloukem kolem osaměléhohřiště. Pomalu jsem se začínaltřást zimou, nevím zda bych mohl být ještě vícpromoklý a navíc se sezměnou počasí radikálně ochladilo. Cítil jsem vodu i vteniskách. Oblohurozřízl blesk a zahřměl hrom. Mírně jsem vyjekl, čímž jsem nasebeupozornil, protože mě někdo pevně chytil, až tak, že jsem senemohlpohnout, a zacpal mi ústa.
„Psst, neboj se mě!“ podle hlasujsem poznal, že to byl onen muž, kterého jsemdnes v tomto parku jižpotkal. „Božíčku, si studenější než Sněhová královna.“Pustil mě avysvlekl si kabát, mohl jsem utéct, ale naráz jsem ztratil sílu,bylopro mě složité se vůbec udržet na nohách. Přehodil mi přes ramenakabát,pod ním měl jen uplý černý rolák. Ovinul mě pažemi, snad vycítilto, že se sámdlouho na nohách neudržím, a zeptal se: „Je to lepší?“ Naodpověď jsem pouzezakýval. „Pojď, půjdeme ke mně domů…“ Chtěl jsemodporovat, ale nedokázal jsemto.

Probudil jsem se v cizíposteli, byla velká a pohodlná, velice rozdílná od mévlastní, avšakpokládal jsem ji pouze za sen a proto jsem nechtěl otevíratoči.Spokojeně jsem se protáhl, obklopovalo mě takové příjemné teplo.Jemné povlečeníhladilo mou kůži. Někdo rozsvítil světlo, poznal jsem toi přes zavřené víčka.Vylekaně jsem si sednul a rozhlédl se po místnosti.
„Nechtěljsem tě probudit,“ omluvil se. „Přišel jsem se podívat jestli ještěspíša donést si do skříně oblečení, ale to je jedno…“
„Co se stalo?“ zeptal jsem se, nepamatuji si vůbec cestu do tohoto bytu.
„Dovedljsem tě sem, posadil tě na postel a šel ti nachystat koupel, abysesprohřál, ale, když jsem se vrátil, spal si. Nechtěl jsem těprobouzet, tak jsemtě jen přikryl a rozhodl se počkat až se vzbudíšsám. Mám zavolat někomu ať sipro tebe přijde?“
„Ne, já půjdu sám,“ rodiče bych rozhodně nepotěšil, kdyby pro mě museli jezdit.Do bytu podivně vypadajícího cizího muže.
„Nodobrá, ale přece jen bych byl raději kdyby ses předtím než odejdešprohřálkoupelí, převlekl, něco se tu pro tebe najde, a pak až šel,nespal si mocdlouho, ještě nepřestalo pršet a je tam stejná zima jakopředtím. Nebylo bymoudré, kdyby si vyšel ven v tom, co máš na sobě,“usmál se a čekal odpověď nanabídku.
„Dobrá, ale…“
„Jdu nachystatkoupel, počkej chvilku,“ přerušil mě, vstal a když vcházel dodveří,kterými nepřišel, prohodil: „A hlavně neusni.“
Po chvilce jsemzaslechl proud vody spadající do vany a příjemnou vůni vanilky.Můjhostitel ke mně přišel, dal mi do ruky ručník a župan a odešel zpokoje, natváři velice příjemný úsměv.
Koupelna nebyla mocprostorná, velkou část zabírala přímo obrovská vana a ozbytek prostoruse dělila pračka s umyvadlem, takže nezastavěného prostoru tammohli býtnanejvýš tři metry čtvereční. Ale v tu chvíli mě to nezajímalo,zavřeljsem dveře, rychle se vysvlékl a ponořil se do té lákavé lázně…
Začtvrt hodiny jsem vyšel z koupelny, župan pevně uvázaný na těla, bylvětšínež bych si přál, takže jsem si připadal jako dost malé dítě,které se snažínavléct do oblečení rodičů. Přesto byl voňavý a příjemný.Ručníkem jsem sivysoušel vlasy, linula se z nich příjemná vůně vanilky.Když jsem byl vkoupelně všiml jsem si, že má ve skříňce pod umyvadlemspoustu různých aromatickýchpěn a šampónů. Pro mě vybral právě vanilku.
Rozhlíželjsem se po oblečení, které mi slíbil, ale žádné tu nebylo, tak jsemserozhodl, že tu chvíli ještě počkám v županu než se navleču zpátky dotohomokrého hnusu, co kdysi byl mým oblečením. Tak jsem tedy čekal…Zanedlouhovešel i on s náručí oblečení. „Vyber si, co ti bude nejvícepasovat, jo aomlouvám se, že tam není nic barevného, bohužel mám všečerné,“ položil tovedle mě na postel.
„Děkuji,“ vděčně jsem seusmál. Vstal jsem, abych si mohl lépe vybrat. Dřív nežjsem se stačilvzpamatovat chytl mě jednou rukou kolem pasu, čímž mě k soběpřitiskl,začal mě vášnivě líbat, přičemž druhou rukou studoval jemně moušíji.Nebránil jsem se, dokonce mé tělo začalo kladně reagovat, jistě tomusel cítit,protože látka županu nebyla příliš pevná. Jak jsem si touvědomil, zaplavila měvlna studu.
Kolenem odsunul nabídnuté oblečenína kraj a položil mě na jeho místo. Celoudobu mě nepřestával líbat,avšak i přesto vše, co dělal; například jak měpokládal na postel a i onsi na ni lehal, nelehl si na mě, ale jakoby se bál,že jsem příliškřehký, dotýkal se pouze vnitřními stranami stehen mých kyčlí,celouváhou spočíval na kolenech zabořených do postele; dělal jemně.
Přestalmě líbat, až když jsme oba ztráceli dech. Napřímil se, aby seujistil,že mi to nijak nevadí a také, aby mi dal možnost odmítnou ho.Ale já nicneudělal. Jen jsem se díval do jeho tváře, ze které zmizelúsměv, zvážněla.Zdála se mi naráz taková zvláštní, přitažlivá atajemná, přesto díky modrýmočím nepůsobila strašidelně.
Rozvázalvázání na mém županu a začal se věnovat nově odhalená kůži.Postupovalvelice pomalu. Napřed stiskl mezi rty lalůček mého ucha, potésjížděl jazykempo linii šíje, mezitím mě prsty hladil po celé délcepaží a sem tam je propletls mými. Obkreslil klíční kost také za použitíjazyka a pak směřoval motýlímipolibky po vrchní části hrudi dolů kbradavkám, kde každou z nich neuvěřitelnědokonale obšťastnil.
Nedokázaljsem říct jediné slovo, mohl jsem a musel jedině vzdychat. Můjpenispotřeboval nutně ukojit, touha v něm vřela a začínalo to být ažnepříjemné.Přesto jsem si stoprocentně užíval. Všechny jeho dotekyvedly přímo do nebes…
Zase se přesunoval motýlími polibku směremdolů, zanedlouho dorazil k mémurozkroku. Přejel jazykem po celé jehoztopořené délce. Chvíli předtím prstyjedné ruky propletl s mými, takžejsem je mohl sevřít, možná to bylo přílišněsilně, ale v té chvíli jsemna to rozhodně nemyslel. Poté mě vzal do pusy azačal… Bože, už vím,proč je satanista! On je sám ďábel! Je úžasný! – křičeljsem v mysli.Zcela pudově jsem mu vycházel boky vstříc.
A pak jsem vyvrcholil.Chvíli jsem se zmítal slastí než jsem přešel do fázevyčerpaného ležení.Lehl si vedle mě a hladíc mé vlasy mě tiše pozoroval.„Líbilo se ti to,maličký?“ zeptal se šeptem, jakoby se bál, že se vše nějakýmhlasitýmzvukem rozplyne. Mlčel jsem, protože jsem nevěděl odpověď. Nebospíšejsem si nechtěl přiznat, že ano, on byl muž a s tím by se mi tonemělo líbit.„Jak se jmenuješ?“
„Gabriel,“ vydechl jsem odpověď.
„Podlearchanděla Gabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsemMichael,dalo by se říct, že také archanděl, ale já podle jména mu mámbýt podobný,“ najeho tvář se vrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byltu. „Měl bys už jít.“
„Ne, ano… já, já…“ začal jsem koktat. Přestal jsem si být čímkoliv jistý.
„Psst!Uklidni se, není důvod, aby si zmatkoval,“ pohladil mě po rameni,potévstal. „Obleč se a jdi domů.“ Vytratil se z místnosti dřív než jsemstačilodpovědět. Nezbývalo mi než udělat to, co mi řekl. V rychlostijsem si vybralobyčejné černé triko a kalhoty, přes to nějakou mikinu,vcelku mi to vše padlo.Poté jsem vyzvedl své oblečení z koupelny avyšel z pokoje.
Podle velikosti postele a vany bych si troufalmyslet, že bude bydlet ve velkémbytě, ale jak se zdálo byl jendvoupokojový. Otevřel mi vchodové dveře a ukázalať jdu. Připadal jsemsi zneužitý. Nelíbilo se mi, že se takhle chová. „Až siurovnáš myšlenkynebo budeš potřebovat jakoukoliv pomoc, přijď!“ řekl, kdyžjsem byl naschodišti, poté zavřel dveře.

„Co to máš za výraz, brácho?“šklebila se na mě sestra, naštěstí si mě všimlaprvní ona a já měl ještěmožnost se proplížit do svého pokoje nezpozorován.„Pozdě, mamka tě užčeká!“ Ukázala do obyváku. Šel jsem tedy tam, seděla napohovce a upřeněse na mě dívala.
„Posaď se!“ rozkázala. Neopovažoval jsem se toneudělat, její hlas zněl ažnebezpečně klidně. „Staráme se o tebe,platíme ti špičkové gymnázium a za točekáme jen to, že nás budešposlouchat. Ale toho se zřejmě nedočkáme, že?“
„Já vás poslouchám,“ pípnul jsem.
„Kolikrátjsem ti zakázala chodit v dešti a v noci ven, a kdy ses dnes vrátil,vbouřce a navíc v noci!“ její hlas sílil. Doufal jsem, že se plněnerozjede,protože to by byla horší než hurikán. „Kdes byl?“
„Procházel jsem se,“ poznal jsem, že ona ví, že lžu, ale nemohl jsem jí říct oMichaelovi, protože by to bylo horší než lhaní.
„Vážněse nedočkáme!“ zakřičela naráz. „Pokud to tak bude pokračovatpřestanemeti s otcem platit školné a budeš muset začít pracovat.“
„Ale…“ ne, to přece nemohli udělat!
„Neodmlouvej a běž do svého pokoje,“ rozkázala a já raději její rozkaz splnil.
Zavřeljsem dveře svého pokoje a ve tmě přešel k posteli. Lehl jsem si azačalpřemýšlet o Michaelovi. Než jsem si to vůbec stačil uvědomit tiskljsem k soběoblečení, co mi dal, jako bych se ho v tom nějakým způsobemsnažil dotknout.Horší bylo, když jsem si to uvědomil, musel jsem sepřesvědčovat, že to dělámjen ze zmatenosti z nových věcí. Za pár dnů měto jistě přejde.
Měl jsem pravdu, po asi pěti dnech jsem už na nějtakto nemyslel. Už to nebylodozeznívání nejlepšího zážitku v mémživotě. Šestý den jsem si začal po němstýskat a marně jsem se snažil tonějak vysvětlit, dát tomu nějakou záminku.
„Mohu jít ven?“ zeptal jsem se dva týdny po tom deštivém dnu.
„Ano,“ odpověděla matka a já rychle vyšel ven.

„Ahoj, mohu jít dál?“ zeptal jsem se nejistě.
„Ano, jistě,“ poodstoupil od dveří, prošel jsem dovnitř a on je zavřel. „Copotřebuješ, archanděle?“
„Potřebujisi s někým promluvit a nějakým způsobem jsem se dostal sem,možnáprotože si mi řekl, že kdykoliv budu něco potřebovat mám přijít,nechtěl jsemtě otravovat, můžu jít…“
„Počkej. Posaď se, jen udělám něco k pití. Co si dáš?“
Zakroutiljsem hlavou na znamení, že nevím. On zmizel v dalších dveřích,nejspíšekuchyni, a vrátil se až s dvěma šálky čaje. Postavil je na stůl asedlsi do křesla naproti mně. Zadíval se mi do očí a čekal až začnumluvit. Jáovšem nevěděl, jak začít. Byl bych pořádně nervózní, kdybyjeho pohled nebyltak hypnoticky uklidňující a čaj, vonící po skořici avanilce, tolik nevoněl.Ale i přesto jsem byl, sice méně než bych čekal,ale stále ano.
„Já jsem dnes málem přizabil jednu dívku,“ dostaljsem ze sebe potichu. Jehopohled byl stále klidný. „Zmlátil jsem ji,“další šeptem pronesená věta,napadlo mě, jestli mě vůbec slyší, že na tonereaguje. Kdyby neslyšel tak by tobylo jedině dobře. „Protože měchtěla strčit pod auto, nebo spíše do městrkala, když jsem byl na krajichodníku,“ sklopil jsem pohled k šálku s čajem.
„Ty se tolik bojíšaut?“ zeptal se, jeho hlas byl více méně zvídaví, místotoho, aby bylnějak pohoršen mým chováním. Možná proto, že neviděl jak ta holkateďvypadá.
„Já jsem…“ můj hlas se mi začal třást, „když jsem byl malý,zažil autonehodupři níž zemřeli mí prarodiče.“ Po tvářích mi začalitéct slzy, nikdy jsem jenedokázal při téhle vzpomínce zadržet. Nevnímaljsem, jak si můj společníkstoupl a obcházel stůl, aby se mohl dostat kemně. „Oni zemřeli… zemřeli,protože já… já… já, když jsme šli popřechodu, jsem zůstal na začátku a oni měvolali, abych šel k nim doprostředku přechodu, odmítal jsem to. Ale když užjsem se za nimirozbíhal… tak je… kvůli mně… srazil nějaký parchant!“ Přisedlsi zamnouna gauč, propletl prsty s mými, druhou rukou mě objal autěšovalpohlazením od vlasů po celých zádech.
„Neplač, tvým hnědým očím sluší více veselí,“ zašeptal a příjemně mi stisklruku.
„Já za to můžu… Já můžu za všechno! Jistě se mě každý bude bát, jistě jak tozjistí rodiče, tak mi přestanou platit školné…“
„To neudělají,“ byl jsem přerušen.
„Udělají,matka mi slibovala, že ještě jedno porušení jejího řádu a udělá to.Jsemhlupák, velký hlupák! Hlupák, který se svěřuje klukovi, který hosexuálněvyužil,“ ještě víc jsem se rozplakal, až mé vzlyky bylydoopravdy hlasité asnažil jsem se z jeho příjemného objetí vyprostit.
„Využil?“v jeho hlase byl podivný tón, byl jsem rád, že jsem se na nějnedíval,protože bych jistě viděl jak se jeho tvář křiví zlobou.
„A co jinéhobylo to, když si mě přivedl do nebe, jako anděl slasti, a potévyhodil,“podařilo se mi vyprostit, vstal jsem a rozhodl se odejít. Nemohljsemzde zůstat, nemohl…
„Já jsem tě nevyhodil! Jen nebylo moudré,abys tu zůstával přes noc, protože byse po tobě jistě někdo sháněl ataké jsem ti chtěl dát možnost si všepromyslet. Víš líbíš se mi a pokudnechceš být něco víc, byl bych velice rád,kdybychom byli alespoňpřátelé.“ Jeho hlas znovu zněl příjemně přátelsky.
„Musím jít,“ řekl jsem utírajíc si slzy, aby na ulici nikdo nepoznal, že jsemplakal.
„Počkej,něco pro tebe mám,“ rychle vstal a odběhl do ložnice, poté se vrátil avrukách měl plyšáčka. „Vím, že sis ho chtěl vzít, ale já tě v tomvyrušil,takže tady ho máš,“ podal mi ho. Byl to ten, kterého jsem našelpod stromem.Jediný rozdíl byl v tom, že teď plyšový medvídek byl suchý,čistý a voňavý.
„Díky,“ schoval jsem si ho pod mikinu a šel kedveřím. Už jsem si chtělotevřít, když ke mně zezadu přešel a objal můjpás. Políbil mě přes vlasy nakrk.
„Jsi to nejkrásnější stvoření nasvětě,“ zašeptal do mého ucha a ještě víc sena mě přitlačil, jakoby měchtěl vlastnit. „Přijď, prosím, zítra,“ polibek naouško, hluboký nádechv mých vlasech. „Slibuji, že nebudu dělat nic, conechceš. Vždy stačíříct a já přestanu,“ objetí se uvolnilo a on poodstoupildozadu.
„A co když nechci, abys přestal?“ vzdychl jsem si a vyšel ven.

Hned,jak jsem se vrátil domů, mi oznámila matka, že na příští měsíc miužnezaplatí školu. Takže to bylo podruhé, co za tento den, jsem plakal.Zavřeljsem se v pokoji a lehl si na postel. Až teprve teď jsem sivzpomněl na tohoplyšáčka. Vyndal jsem ho z mé mikiny a přitulil ho ksobě. Voněl po pistáciíchjako ten, co mi ho dal. Až teď jsem siuvědomil, že vůně, kterou měl on, bylapistácie. Hodící se k jehonazelenalým modrým očím a zelenému odlesku havraníchvlasů.
„Budu tiříkat Míša,“ pověděl jsem plyšáčkovi. „Celým jménem jsi FrodoMichaelAngel, líbí se ti to, Míšo?“ Opatrně jsem ho položil na postel ašel sepřevléct do pyžama.
Lehl jsem si pod peřinu a stále s pláčem na tváři, usnul objímajíc svého Míšu.
Ránojsem se probudil brzo, ve své podstatě jsem dlouho nemohl usnou, celounocjsem se probouzel a tohle bylo pouze probuzení při kterém jsem serozhodlvstávat. Oblékl jsem se a sešel dolů do koupelny. Sestra se měvyděsila, nejspíšprotože jsem vypadal hrozně, ale já jsem seneopovažoval o tom utvrdit vpohledu do zrcadla. I když se mi to nakonecnepodařilo. Musel jsem se podívat,když jsem si čistil zuby, mámeskříňku, na které je zrcadlo a v ní schovávámepastu.
Nepamatuji sidobu, kdy jsem měl pod očima fialovější kruhy a zbytek tvářetaknelidsky bílí. Připomnělo mi to, jak se popisují lidé, z kterých sálupír.Raději jsem urychleně dokončil ranní hygienu a šel se projít ven.
Vsobotní rána moc lidí tak brzy ven nechodí, proto jsem také moclidínepotkal, a když už někoho, tak byl zamlklý a depresivní stejně takjako jsemmusel působit já. Procházel jsem se po parku, ovládán pouzesvými pocity, anijsem necítil zimu, nevnímal jsem ji, ale ruce se mistejně třásly a dech tvořilobláček. Měl jsem namířeno k lavičce, alebohužel již byla obsazená. Z dálijsem pozoroval, tak aby mě nebylovidět, jak se tam objímá párek dvou mužů.Jeden z nich nepravidelnědýchal a měl hlavu na hrudi toho druhého, nejspíšplakal. Po chvilcezvedl hlavu a já jsem v tom, co plakal, poznal Michaela.Políbil muže natvář a vstal. Něco si řekli, poté se oba vydali svou cestou.
Poté,co byli oba z dohledu sedl jsem si na jejich lavičku. Neubránil jsemsetomu, abych přemýšlel, co jsem to viděl. To druhé zaručeně musel býtMichaelůvmilenec. Žárlil jsem. Po asi hodině jsem vstal a šel domu.
„Byltu nějaký kluk, vážně fešák, nejspíš tvůj kamarád, ráda bych věděla,kdetakové pěkné kamarády sháníš, a chtěl si s tebou promluvit, alenebyl si tu.Nabídla jsem mu, že by na tebe mohl počkat, ale on anineodpověděl a odešel.Kretén, chtěla jsem ho sbalit,“ vyvalila na měsestra.

Zazvonil jsem na zvonek a čekal než mi otevře. Bál jsemse toho setkání,přestože jsem vyrazil hned poté, co mi to řekla, stáljsem dlouho jen předvchodovými dveřmi. Ale teď mě zatraceně moc sere,že mi neotvírá. Krucinál,celou cestu jsem běžel, bylo zvláštní, ževěděl, kde bydlím a ještězvláštnější, že se ke mně stavil, když jsemměl přijít k němu.
Chvíli jsem podržel prst na zvonku. Uslyšel jsemkroky a nakonec mi otevřel.Stál tam ve svém černém oblečení, očipodlité slzami, vypadal jako mučedník, atáhl z něho alkohol. Podíval sena mě pohledem, jakoby uvažoval zda mě nemávyhodit, ale nakonec ztěžkapoodstoupil a já mohl vejít.
Na stole byla láhev rumu a u nísklenička. „Co se stalo? Opustil tě přítel?“vyšlo ze mě bezcitně. Onprošel kolem mě, jako bych tam nebyl, a usadil se.Poté si nalil doskleničky a napil se. „Proč přítel?“ zeptal se se stejnýmtónem jakopředtím já. „Dnes ráno jsem…“ chystal jsem se odpovědět, když měhruběpřerušil: „Dnes ráno mi bratr oznámil, že zemřel otec.“ Jeho tón sevůbecnezměnil. Znovu si přihnul ze skleničky a opřel se o opěradlokřesla.
Nevěděl jsem, co mám říct. Zachoval jsem se bezcitně, ale jánevěděl, že je totakhle. „Promiň,“ zašeptal jsem a přistoupil kekřeslu, na kterém seděl.Pozoroval mě bez jakéhokoliv zájmu. Přiklekljsem si k němu a vzal ruku, jenžbyla položena na jeho koleni, do svých,položil na ni hlavu na znamení, že sním soucítím a chci být jehooporou. Po pár minutách jsem ji políbil a vstal.„Raději půjdu…“
„Nechoď,“ řekl potichu. Objal můj pas, opřel si o něj hlavu a rozvzlykal se.
„Pokudchceš, zůstanu,“ nevěděl jsem, co mám dělat, abych ho utěšil, protojsemho začal pouze hladit po vlasech. Jeho stisk byl velice silný,takže mi dávalozabrat, abych se od něj neodtrhl. Věděl jsem ovšem, žetohle nesmím, potřebujemě.
Takto jsme spočívali, jako sousošínějakého mistra sochaře, velice dlouho.Nejspíš bylo ticho to jediné, comohlo pomoc od jeho pláče. Kdybych cokolivřekl nebylo by to takutěšující jako pouze má gesta, oddanost v dlouhém tichémčekání a snad iláska v konejšivém pohlazení. Nakonec jeho pláč ustal a objetítaké tak.Teprve tehdy jsem si dovolil promluvit: „Pojď si lehnout, potřebuješsiodpočinout.“ Nabídl jsem mu ruku, ale on vstal bez toho, aby si jijenvšimnul, naposledy si upil, čímž sklenku vyprázdnil a šel do ložnice.
Svalil se na postel a zůstal tam bez známky toho, že je živá bytost, ležet.„Nechceš se převléct?“
„Nechci nic,“ odpověděl popravdě.
„Mohuti alespoň sundat kabát?“ Tentokrát odpověď nepřišla. Mlčení jesouhlas,proto jsem si za ním sedl a začal ho vysvlékat. Nechal jsem hopouze vkalhotách, byl bych vysvlékl i ty, ale neodvažoval jsem se.Donutil jsem ho,aby se přesunul až k polštářům a přikryl. Chtěl jsemvstát, ale on ke mně, dřívnež jsem to stačil, natáhl ruku.
„Mýlil jsem se, chci tebe, aby si tu se mnou byl, proto jsem navštívil vášdům,“ jeho hlas zněl ztrápeně. Přilehl jsem si za ním.
„Byljsem na procházce v parku, v noci jsem nemohl spát, tak jsem sišelpročistit hlavu,“ pohladil jsem ho po vlasech. „Jak ti je?“
„Nevím,“pokusil se o úsměv, ale nepodařilo se mu to, „s otcem jsmesenenáviděli, ale nikdy…“ Na jeho tváři bylo poznat, že vede boj seslzami.
„Chápu,“ utřel jsem mu osamělou slzu tekoucí po tváři.
„Mám tě rád, Gabrieli,“ zašeptal a přitulil se ke mně. „Vážně bys mohl býtandělem…“
Zavládlo ticho, které nás oba uspalo.

Probudiljsem se asi za hodinu, opatrně jsem se vyprostil z jeho objetí.Nemohljsem tam s ním být, nechtěl jsem mu dovolit, aby se choval takdůvěrně, alekdyž byl na tom tak špatně, nedokázal jsem ho odstrčit.Přesto jsem asi udělalchybu, protože jsem mu nedal jasně najevo, žepouze jeho přátelství přijímám.Ano, jednou jsme měli něco víc, ale nato musíme zapomenout. Pro naše dobro.
Vstal jsem a vyšel z ložnicedo pokoje. Chtěl jsem odejít, ale musel jsem tozde napřed dát aspoňtrochu do pořádku, protože to zde vypadalo jako pohurikánu. Nejednasklenička rozbitá, nábytek poshazovaný.
Neuklízel jsem dlouho,protože jsem se bál, aby se neprobudil. Avšak práce jsemudělal hodně,znovu to zde vypadalo jako předtím. Nakonec jsem našel kousekpapíru atužku, napsal jsem mu vzkaz, že se zítra pokusím stavit a odešel.
Domase mě nikdo na nic nevyptával, protože už mi neměli, co vzít, čímmivyhrožovat. Zdálo se mi, jako bych je přestal zajímat. Vážně jsem bylnejspíššpatný já, protože jsem měl pocit, jakoby mi chtěli mí rodičepouze ubližovat.A teď už neměli čím.
Zbytek dne jsem byl zavřený vpokoji a snažil se učit, musím ze školy odejít sectí, aby si nemysleli,že nemám na dostudování. Nemohl jsem se ovšemsoustředit. Neustále měodpoutávala myšlenka na to, co se stane, až odejdu.Nikdy jsemnepracoval a teď jedinou vyhlídkou bylo to, že půjdu kopat kanályneboněco horšího. Po delším hloubáním mě napadla i myšlenka na to, žebychmohl dál studovat a mít práci ve volné chvíli, ale brzy jsem jizavrhl.Nezvládal bych to.
Večer jsem se přinutil obléct do pyžama asnažit se usnou. Nespal jsem pořádněuž včerejší noci, proto nemohuzameškávat tuto, jsem příliš unavený, abych mohlbýt bez spánku. Přesto,i když jsem byl příjemně zakrytý a svíral jsem Míšu, semi nedařilousnout.
Není divu, že ráno a ostatně i celý den ve škole, jsem byl nevrlý, unavený anic jsem nevnímal…

„Ahoj,“pozdravil mě Michael. Ani jsem si ho nevšiml, byl jsem zabranýdodiskuze s jedním kamarádem, který měl kousek cesty domů se mnouspolečný.
„Ale to by jsme se dostali zase k existenci boha,“dokončil jsem větu. Až teďjsem si ho všimnul. Stál tam klidný a usmívalse, nejspíš mé zažranosti dotématu. Zato můj kamarád se tvářil mírněvyděšeně, nejspíš ještě nikdy nevidělsatanistu.
„To až zítra,Gabrieli. Už jsme u mého domu a já musím jít,“ dřív než jsemstačilodpovědět už byl pryč. Zůstal jsem tam jen já a Michael. No atakétísnivé ticho. Neměl jsem mu, co říct a na pozdrav bylo už přílišpozdě, byloby to nejspíš nevhodnější než ho nepozdravit.
„Myslím, že jsem vylekal tvého kamaráda,“ prolomil tíseň.
„Vypadá to tak,“ pokusil jsem se usmát. „Co zde děláš?“
„Potřebovaljsem čerstvý vzduch a také mě většinou potěší, když vyděsímnějakéhozazobance,“ chvíli si mě prohlížel. „Chci ti poděkovat zatenvčerejšek,“ dostal ze sebe a poté se pomalým krokem rozešel směrem kmému domu.Čímž naznačil, že musíme vypadat zvláštně, když stojímeuprostřed chodníku.
„Není zač, bylo to přátelské gesto,“ připojil jsem se k němu.
„Aha,odpověď na otázku, co jsem měl připravenou. Přátelé,“ usmál se. „Cojsteto probírali? Podle mě bůh tak, jak si ho představují věřícíneexistuje.“
„Jak si tím můžeš být tak jistý?“ byl jsem rád, že změnil téma.
„Protože představu o něm vytvořili lidé a ti nic neví… Netvrdím, že vím víc,ale je nesmyslné věřit lidským smyšlenkám,“
„Ale to samé se dá říct o Ďáblovi…“
„Ano,já vím a také to o něm říkám. Pro mě je zlo a dobro to samé, Ďábel iBůh.Ty sis nejspíš myslel, že patřím do nějaké Satanovy sekty, že?Mýlil ses. Jápouze ukazuji to, že se mi líbí noc a tajemno. Dělám aoblékám si to, co se milíbí.“
„To ti nevadí, že si na tebe lidé ukazují?“ Jeho filozofie byla zvláštní.
„Ukazovaliby si na mě stejně, protože jsem teplej,“ smutně se na mě podíval,ovšemto bylo skoro nepostřehnutelné, pak znovu nahodil úsměv. „už jsme skoroutvého domu, takže půjdu ať se tví rodiče nezhrozí, včera jsem tambylnenamalovaný.“
„Dneska se za tebou ještě stavím,“
„Budu rád,“ chvilku ještě si mě prohlížel a poté, než se otočil a odešel,dodal: „Jo a pozdravuj tvoji pěknou sestřičku.“

Prožilijsme pěkné odpoledne. Oba dva jsme potřebovali zapomenout na vše, cosenám stalo. Podívali jsme se na film, sice to nebyla komedie, aleMichaeldokázal dokonale parodovat, takže jsme se dostatečně nasmáli, imým pokusům.Takže večer se mi od něho vůbec nechtělo odcházet, alemusel jsem. Matka sivymyslela novou věc, kterou mě bude týrat a to tím,že jestli ji nebuduposlouchat vyhodí mě z domu.
„Zítra nechoď,“ řekl, když mě doprovázel ke dveřím.
„Proč?“ já se na zítřek těšil, protože dnes jsem byl nejšťastnější zaposledních pár let.
„Mám školu až do noci,“
„Aha, tak se měj,“ odešel jsem.
Chodiljsem k němu celých čtrnáct dní, co zbývalo do konce měsíce. Tedykroměúterý a čtvrtku, to míval školu tak, že jsem za ním nemohlzaskočit ani na párminut. Začalo sněžit, deštivé počasí se ze dne naden vytratilo, jako by někdomávl kouzelným proutkem. Takže jsem přestalchodit zmokly, ale pouze promrzlý,což mu nejspíš vyhovovalo, protože minemusel dávat neustále své oblečení. Domajsem měl již celkem velkouhromádku černých věcí, kterou jsem měl neustálenachystanou, že mu jidonesu. Ale nikdy nebyla ta správná příležitost.
„Ahoj, už jsem simyslel, že nepřijdeš,“ pustil mě dál, měl na sobě černéhedvábné pyžamo,které krásně zdůrazňovalo jeho vypracovanější postavu. Za tydva týdnyjsem si začal všímat různých detailů. „Že se ti sem v takovévánicichtělo.“ Beze slova jsem se na něj otočil. Cítil jsem v očíchslzy, ale zajistéjsem je ještě neměl na tváři. Zadíval jsem se mu doočí, nedokázal jsempromluvit, díval se na mě tak překvapeně a naivně,ano, i jeho pohled mohl býtnaivní. „Co se stalo?“ ukázal mi, ať seposadím a šel si sednou na křeslo.
„Já jsem přišel, protože,“ posadil jsem se, ale tentokrát se zadíval na svéruce. „Chci se rozloučit.“
„Cože?“ v jeho hlase bylo i ublížení. „Proč?“
„Zasejsem všechno zvoral,“ ucítil jsem první slzu stékající po tváři,zachvíli se k ní jistě přidají další. „Před dvěma týdny mi rodičeodmítli platitškolu a dneska mě vyhodili z domu. Zatraceně, proč jsemje musel vyprovokovat!“vstal jsem. „No nic, já půjdu, musím si ještěsbalit oblečení.“ Přešel jsem kněmu. „Tady jsem ti donesl to, co jsi mipůjčil,“ podal jsem mu tašku, co jsempřinesl sebou.
„Proč si mi to neřekl dříve?“ zeptal se s úsměvem, nechápal jsem ho.
„Zrovna ti zemřel otec a já jsem tě tím nechtěl zatěžovat,“ utřel jsem si mokrétváře a chystal se odejít.
„Aha,“stoupl si též a pomohl mi s otíráním slzy. Jeho dotyky byli tak jemnéautěšující. „Můžeš bydlet u mě, pokud chceš a s tou školou to takynějakzařídím.“
„To myslíš vážně?“
„Jistěže, ale příště mi říkejproblémy dřív,“ tak krásně se usmíval. Vděčnějsem ho objal. Byl tonejlepší, co mě mohlo potkat, sice někdy se choval jakoblázen, ale i tobylo většinou plus. „Měl by sis zajít domů pro věci,“ řekl,jakoby secítil nesvůj, když ho takhle objímám.
„Za chvilku jsem tady,“ pustiljsem ho a doběhl k dveřím. Poté až domů, kdejsem si vzal svoje dvabatohy, v kterých jsem měl vše sbalené. Rodičům i sestřejsem řekl„sbohem“ a šťastně odešel. Byl jsem plný pozitivní energie, animěnenapadlo, že bych se s ním mohl za chvíli začít hádat nebo nějakájiná věc, coby mé nadšení srazila.
„Jsem tu!“ oznámil jsem udýchaně, když mi otevřel dveře.
„Všimljsem si,“ zakýval hlavou nad mým nadšením a pustil mě dovnitř. „Množnájsemse unáhlil, nevím, kde se tady naskládáš.“ Zavřel dveře. Podíval sez batohů namě a naopak. Poté zamířil do ložnice. Následoval jsem ho.Otevřel tam skříň apřemýšlel o tom, jak by ji uspořádal. „Vybal si napostel, uvidíme, co máš akam se to dá dát.“ Udělal jsem, co řekl.Poslední, co vypadlo, byl plyšáček.Trochu jsem se zastyděl, že první,co jsem si hodlal zabalit byl právě on.„Oblečení příliš nemáš, to jsemrád,“ řekl, když ho uskladňoval do skříně.Chtěl jsem mu nějak pomoc,ale nedovolil mi to, nejspíš se bál, že bych mu totam rozházel. „Pyžamoa Froda, nebo jak si ho pojmenoval, běž uložit na gauč,budeš tam spát,dá se roztáhnout…“
Trvalo asi hodinu, za kterou jsem toho já mocneudělal, než vše, co jsemdonesl, jsme poskládali v jeho bytě. Potéjsem si z jeho pomocí roztáhl gauč ašel spát, ovšem nemohl jsem usnout,musel jsem přemýšlet o rychlém spádu věcí,co se staly.
„Nepotřebuješ něco?“ zeptal se, když vycházel z kuchyně.
„Ne, díky, já bych ti chtěl…“ něco říct, ale bohužel mě přerušil.
„Jo,málem bych zapomněl, mám jedno pravidlo a to je to, že když tu přijdemůjpřítel, tak se někam vypaříš, jasné?“ zastavil se před dveřmi doložnice ačekal mou odpověď.
V mém mozku jakoby vybuchla exploze. Jakpřítel? Já jsem ti zrovna chtěl říct,že chci být navždy s tebou. A tymáš přítele? Odkdy? To jako si ho semnoupodváděl, myslím v ten moment,kdy si mě přiváděl do nebes? Ale tys přece nikdyo něm nemluvil! „Ano,“víc jsem ze sebe nedostal.
Zavřel za sebou dveře. Zůstal jsem vpokoji sám. Schoulil jsem se do klubíčka apřitiskl k sobě Míšu. Protožeten, kterého jsem chtěl k sobě tisknout mě užnechtěl. Neměl jsem chtítbýt pouze přítel. Když si tak vzpomínám poslednídobou se ke mně chovali vcelku odtažitě. Já jsem si ovšem jeho náznaky neuvědomoval.

pokračování.....

„Dobré ráno,“ pozdravil mě, kdyžjsem otevřel oči. Chabě jsem se usmál. „Chceš snídani?“
„Ne, nejsem zvyklý snídat,“ odpověděl jsem a protáhl se. Podíval jsem se nahodiny na videu a zjistil, že je teprve šest. „Proč si mi neřekl dřív, že mášpřítele?“ vyjelo mi to z úst dřív než jsem se stačil zastavit. Stále jsem sedíval na video a studoval ho, abych se náhodou nemusel setkat s jeho pohledem.Styděl jsem se, že mu tolik lezu do soukromí.
„Nemám ho dlouho, seznámili jsme se ve středu večer,“ odpověděl klidně. Upil zšálku, co měl na stole a pokračoval: „A také jsem to nepokládal za důležité.“
Nepokládal za důležité? A co je podle tebe důležité? „Nechci být překážkouvašeho vztahu. Klidně odejdu,“ raději odejdu.
„Neboj se, nebudeš, on o tobě ví a nic neříkal,“ usmál se. „Tak mě napadá, žedneska ve dvě přijde.“
„Půjdu pryč už teď, vrátím se večer,“ vstal jsem a upravil jsem gauč do původnípolohy.
„Není ti něco?“ upřeně se na mě zadíval, nemám tyhle pohledy rád, jakoby zkaždého mého gesta, dovedl poznat vše i to, co bych mu nikdy neřekl. Zakývaljsem hlavou a šel do koupelny.
Umyl jsem se, převlekl a vypadl s jeho domu, pryč od něho, pryč od toho jehonatěšeného výrazu na přítele, pryč od promarněné šance být s ním, pryč odnechycené zlaté mušky štěstí. Vždy jsem utíkal před tím, co mi ubližovalo,utíkal dokud jsem mohl a když už to nešlo, tak jsem plakal strachem, že mě todohoní. A tak i teď jsem utíkal.
Zastavil jsem se až v parku, sedl jsem si přesně pod ten strom, co vždy avzpomínal. Naše první setkání bylo tak nemožné, oba jsme se chovali podivně, žekdybych to viděl někde napsané jistě bych se smál nad tou stupidností. Ale nyníjsem nemohl, protože jsem to zažil. Připadá mi to, jakoby to bylo dílo sudiček,protože na takovéhle náhodné setkání nevěřím. Sudičky mi jistě dávali možnostzměnit život a já ji neviděl, nebo spíše správně nevyužil.
„Můžu se přidat?“
Podíval jsem se na dívku, co se ptala. Nepřipadala mi nebezpečná a proto jsemkývl na znamení, že může. Přisedla si. Její dlouhé černé vlasy se rozprostřelyna její bundu. Chvíli tiše seděla, jakoby čekala, že začnu mluvit, ale já toneměl v úmyslu.
„Jsem Petra,“ podávala mi ruku.
„Gabriel,“ potřásl jsem jí. V mé mysli to vyvolalo vzpomínku: „Podle archandělaGabriela? Tvé jméno oslavuje boha, zvláštní… Já jsem Michael, dalo by se říct,že také archanděl, ale já podle jména mu mám být podobný,“ na jeho tvář sevrátil úsměv, sice velice opatrný, ale byl tu. „Měl bys už jít.“
„Zvláštní jméno,“ usmála se, její úsměv se vůbec nepodobal tomu jeho, bylprázdný. „Co tady tak sám děláš?“ když jsem si myslel, že mi nemůže ublížit,mýlil jsem se, byla otravná až hrůza.
„Nic zvláštního a ty?“
„Šla jsem se projít, potřebovala jsem se uklidnit, protože mě opustil přítel,“její modré oči se začaly zalívat slzami.
Och a teď chceš, abych tě začal utěšovat? Holka zmýlila ses, nemám s teboužádné slitování, já sám bych potřeboval utěšit, tak mě laskavě nezatěžuj svýmiproblémy. „To přebolí a bude zase dobře,“ na rozdíl od mých starostí, já s nímžiji, já budu muset snášet jeho přítele. Pokusil jsem se povzbudivě usmát,naštěstí se mi to podařilo a ona to ocenila tím, že si smutně vzdychla, jakožemám pravdu.
„No nic, já už půjdu, doma mě čekají,“ řekla a vstala. Ty máš domov a stěžuješsi! Božíčku, co bych dal za to, kdybych mohl být doma a nedozvěděl se novinky zjeho citového života. Pouze jsem kývl. Odešla.
Celý den jsem byl většinou venku, toulal jsem se po městě stejně bezcílně jakov dobu, kdy jsem neměl kamarády a nechtěl být doma. Se stejnou nechutí k životua láskou ke všem přírodním úkazům. Padal poprašek a foukal mírný vítr, což bylodobré, někdy se věci, co jsem miloval stavěli proti mně. Jako když se tehdydéšť změnil na bouřku.
Vrátil jsem se kolem deváté večer. Nebyl jsem promrzlí, ale těšil jsem se nakoupel. Musel jsem zazvonit, protože klíčky jsem neměl. Trvalo jen chvilku nežmi otevřel. „Už jsem se o tebe začínal bát,“ v jeho hlase, i když tam bylanějaká starost, a i v jeho výraze jsem poznal jisté uvolnění. Nechci anipomyslet z čeho pramenilo.
Vešel jsem dovnitř a vyzul si boty, když jsem si je dával do botníku všiml jsemsi, že… „On je ještě tady?“ zeptal jsem se šeptem. Začal jsem si svlékat bundu.
„Nechtěl jsem ho budit,“ přiznal se. Teď jsem už o tom nemohl nepřemýšlet, bylojasné, co dělali.
„Hmm, tak koupel bude muset počkat,“ zkonstatoval jsem a svlékl si mikinu,pověsil jsem ji k bundě na věšák. Potichu jsem přešel do kuchyně a dal si vařitvodu na čaj. Michael přišel za mnou.
„Nechceš, abych ti udělal něco na večeři, nebo si už měl?“ Za co mě máš?Připadáš si jako má matka nebo, co? Věz, že tatínka, co leží v postelinepřijmu!
„Neměl, stejně jako oběd, ale nemám hlad,“ až pozdě jsem si uvědomil, že tenoběd jsem měl zatajit, protože určitě začne o tom, že si něco na jídlo musímvzít. Zalil jsem si šálek s čajem a usadil se ke stolu v kuchyni.
„Tys celý den nic nejedl?“ posadil se za mnou. Pokud si, Bože, tak tě prosím,ať mě nechá nepokoji! Když jsem na odpověď pouze zakýval, podíval se na měustaraně. „Děláš to často?“ Znovu mě probodl tím pohledem, co už dnes ráno,zase jsem měl pocit, že pokud tomu nezabráním bude vědět vše.
„Jen někdy,“ přiznal jsem se. Bylo jedno jestli budu lhát nebo řeknu pravdu, onvždy zjistí odpověď. Jeho oči postřehnou i to sebemenší gesto a snad i dokážíčíst myšlenky.
„Jak často je někdy?“ jeho pohled mě pořád probodával.
„Nevím, prostě někdy, ale když jsem byl doma, tak to bylo všem ukradený, tak utoho zůstaneme,“ zdůraznil jsem trochu svůj šepot, aby poznal, že se o tomvážně nechci bavit. Upil jsem z šálku a mírně se zatřásl. Myslel jsem si, ženejsem promrzlí, ale mýlil jsem se.
„Míšo?“ zavolal jeho přítel vycházejíc z ložnice. Měl bych ti být vděčný, alena to zapomeň, buzíku!
„Ještě si promluvíme,“ slíbil a šel za ním. „Už ses probudil?“ jeho hlas sepodobal spíše vrkání než hlasu. Jen se staň zasranou hrdličkou, Míšo! „Chci tiněkoho představit,“ sice jsem je neviděl, ale připadalo mi, že ho jistě chytlza ruku a táhne ho sem. Musel jsem se napít čaje, abych se uklidnil.
Vstoupili dovnitř, samozřejmě se drželi za ruce a oba se usmívali. Vstal jsem apodával mu ruku: „Gabriel.“ Jeho úsměv se ještě prohloubil. „Radek, jsem rád,že tě poznávám,“ potřásl mi rukou. Já také, nevěřil bys jak mnoho, jsem tak rádaž bych tě láskou zabil! „Ale bohužel už musím jít…“
Sedl jsem si a pozoroval, jak ho Michael doprovází ke dveřím. Nepochopil jsem,co na něm vidí. Není přímo odporný, ale, že by byl krásný, to se také nedáříct. A hlavně byl starý, určitě mu táhlo na třicet. Teď už vím, že to označeníMichaela jako maminky a ho jako tatínka jistě pasovalo. Udělalo se mi přímo nazvracení, když jsem si je představil, štěstí, že jsem měl prázdný žaludek.
Dopil jsem čaj a vyšel z kuchyně. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy si dávalifrancouzák. Rychle jsem zašel do ložnice, vypadalo to tam jako po boji, a potédo koupelny, ta naštěstí byla netknutá. Začal jsem si napouštět vodu avysvlékat se. Zahleděl jsem se do zrcadla, přičemž jsem si čistil zuby, Byljsem rozhodně o dost hezčí než ten jeho Radek. Aristokratické čelo, rovný nos, výrazněvyřezávané rty, možná trošku špičatější brada a vystouplé lícní kosti, ale ipřesto jsem působil velice jemně. Možná v tom byl ten problém, vypadal jsemjako dívka a on chtěl pořádného chlapa. S drsnou tváři a pořádnými svaly.Podíval jsem se na své tělo. Zhubl jsem a díky tomu, že jsem měl prázdnýžaludek mi i začínaly být vidět žebra.
Přestal jsem se raději prohlížet, vyplivl jsem zubní pastu a vlezl si do vany.Příjemná vůně vanilky s kokosem…

„Uvařil jsem horkou čokoládu a otevřel balíček sušenek. Doufám, že si dáš,“seděl na křesle a díval se na televizi. Ovšem jistě, kdybych se ho zeptal, co vní je, tak by mi nedokázal odpovědět, protože čekal na mě. Sedl jsem si nazatím nerozložený gauč a přemýšlel, co by mi udělal, kdybych odmítl. Neměl jsemani chuť. Zachumlal jsem se víc do županu pokračoval ve vysoušení vlasu.
„Normálně tak pozdě nejím, ale kdo by mohl odolat sušenkám s čokoládou,“pronesl jsem zdvořile. Rychle si stoupnul a šel do kuchyně, za chvilku sevrátil s šálkem pro mě. Byl jsem vděčný, že má pouze takové malé prcky a nenějaké obrovské korbele. Položil ho na mnou stranu stolu a znovu si sedl.Ovladačem ztlumil televizi.
„Co jsi dělal celý den?“
„Jen jsem se toulal,“ přestal jsem si vysoušet vlasy, vstal jsem a převlékl se,napřed kalhoty, pak sundat župan a obléct košili, nemusí mě vidět nahého.„bezcílně, jak to dělám celý život.“
„Na začátku cesta je,
Snad dovolí mi po ní jít
S otázkou proč si nehraje
Proč semnou nechce být.

Tou cestou se stal on,
avšak jen na chvíli
Než uspořádal krutý hon
Kde ani sny nezbyly.

Chci se pouze toulat
Bezcílně za ruku s ním
Najít s životem soulad
Být znovu šťastným.“
Dotkl se mě šepot, kterým pronášel tyto slova, s takovým zaujetím, a i jejichvýznam, přesně to jsem cítil. Posadil jsem se a vzal si do ruky šálek, doufaljsem, že si nevšiml, jak se mi třese ruka. „Už jsem ti zařídil tu školu,“pronesl zcela normálním hlasem a vstal. Zhasnul televizi a znovu si sedl. „Sinachystaný nebo půjdeš do školy až v úterý?“ Vzal si sušenku, čímž mi připomněl,že bych měl také.
„Moc děkuji, půjdu zítra,“ usmál jsem se. Upil jsem doušek čokolády a pochvilce si vzal sušenku.
„V tom případě bych ti radil jít brzo spát…“ jistě si musel všimnout, že se mido jídla moc nechce. „V kolik stáváš?“
„Kolem sedmé,“ odpověděl jsem. Přemohl jsem se a snědl ji, byla dobrá kokosová.
„To už budu pryč,“ zkonstatoval. „Jak ti chutná?“ věděl jsem, že řeč zase stočík mému hladovění.
„Je to dobré,“ abych dodal svým slovům více váhy vzal jsem si další. Vážně bylydobré.
„Když si celý den nejedl musí ti chutnat všechno,“ a znovu ten probodávajícípohled. Místo odpovědi jsem upil ze šálku a ukořistil další sušenku. Michaelopustil své křeslo a sedl si za mnou. Upřeně pozoroval, jak do sebe házímsušenku po sušence. Nakonec můj šálek i sáček od sušenek zeli prázdnotou. „Jakjsi pojmenoval toho plyšáka?“ zeptal se spokojeně a prohlížel si místo mě jeho.
„Frodo Michael Angel,“ odpověděl jsem. „zkráceně Míša.“ Bylo lepší mu to říctteď než, aby si někdy myslel, že mluvím s ním, když budu mluvit s Míšou. A takyjsem na to mohl svést třeba, kdybych něco říkal ze spaní.
„Michael podle mě?“ přisunul se blíže ke mně a začal mě hladit po stále vlhkýchvlasech. Položil jsem šálek na stůl. Poté se mu zadíval do očí, žhnuly v nichzvláštní ohníčky. Díky nim působil neodolatelně, ale já jsem musel odolat,protože není můj. „Co ke mně cítíš?“ Musel být kouzelník, protože mě vždynaprosto dostal, nedokázal jsem vzdorovat jeho dotykům, i když jsem chtěl.Ještě víc se ke mně přisunul. Obklopoval mě, neměl jsem jak utéct, kdybychovšem chtěl utíkat. Trpělivě čekal na mou odpověď.
Miluji tě, ale je pozdě! Máš přítele, tak mě, prosím, nech na pokoji. Nechcibýt pouze rozptýlení po tvém příteli! Netvař se tak oddaně, nedotýkej se mě takjemně! Bolí mě to, chci utéct! „Podle tebe, protože je také můj kamarád,“poslední slovo jsem zdůraznil. Ohníčky trochu pohasly. Chvilku si mě prohlíželnež mě políbil na čelo a zašeptal: „Dobrou noc.“

Nikdo ze spolužáků nechápal mé nadšení, když jsem byl ve škole. Hodiny v ní plynulirychle, přesto byly klidné a optimistické. Mohl jsem zapomenout na celý svůjživot a oddávat se touze po vědění. Po škole jsem vždy zašel do knihovny, kdejsem si vypracovával úkoly, protože u Michaela v bytě nebylo příliš míst, kdebych si je mohl dělat. Takže jsem se tam většinou vracel okolo čtvrté. Pokudbyl doma vždy mi nechystal nějaké jídlo, nejspíš si dal předsevzetí, že budedohlížet na to, abych pravidelně jedl. Také do mě cpal večeře.
Jeho přítele jsem moc často nepotkával, možná se ve mně vyvinul šestý smyslvyhýbání se jim, když jsem jednou přišel, už jsem měl vlastní klíčky, apřistihl je zrovna v nejlepším. Nejspíš o mě nevěděli, protože byli zaměstnanía já jsem pouze slyšel vzdychání, což mi stačilo, abych odešel.
Ale jinak jsem si žil krásně. Musím uznat, že Michaelova společnost byla hezká,i když jsem ho mohl pouze tajně milovat. Ani jsem si nevšiml a začaly vánočníprázdniny. Našel jsem si brigádu, abych mu alespoň mohl koupit dárek. Vím, měljsem tu brigádu mít už dávno, abych mu mohl aspoň zčásti vracet jeho péči.Platil mi školné a živil mě.
Dozvěděl jsem se, že pochází z bohaté rodiny. Jeho otec, přestože se nemělirádi mu dal k dispozici konto, když ještě žil, a po jeho smrti se stal idědicem. Přesto jsem si nikdy nevšiml, že by nějak příliš utrácel. Tedy kromětoho, že si vydržoval mou osobu.

Odemkl jsem si a vešel do bytu. Ihned jsem si všiml, že zde je něco jiného,upozorňovala na to již vůně růží. Chtěl jsem si rozsvítit, protože nebylo vidětna krok, ale bylo mi v tom zabráněno. „Psst!“ Michaelův šepot. Začal misundávat bundu, pochopil sem, že si mám zout boty a udělal jsem to. „Zavřioči,“ řekl, když pověsil bundu na věšák. Na tváři jsem ucítil hřejivý dotekjeho dlaní, které, i kdybych se chtěl dívat, mi v tom zabraňovaly. Taktoslepého mě vedl do ložnice. Cítil jsem se podivně malátný, nejspíš to bylo tourůží.
„Otevři je,“ dlaně přesunul na můj pas. Tělem mi prošlo zvláštní zachvění. Pocelém pokoji byly rozmístěné svíčky, které tvořily dokonalou atmosféru. Jejichplameny plápolaly v uklidňujícím tempu. „Rozešel jsem se s Radkem,“ zašeptal adonutil mě, abych šel k posteli. „Nezajímal mě, protože já chci jen a jentebe.“ Lehl si na postel a stáhl mě tam za sebou. Nevěřícně jsem zůstal klečet,on se přizpůsobil a také si klekl. „Miluji tě,“ jemně mě políbil a začal seprobírat prsty mými vlasy. „Chci ti patřit, být jen tvůj…“ další polibek,tentokrát o něco delší. Ruce kloužou po mé šíji až na ramena. „Aby mě vlastniloto nejnádhernější stvoření na světě,“ přiblížil se ještě víc ke mně. „Nebudu tědo ničeho nutit, jen prosím, neodmítej mě,“ Dlaně pokračovali v cestě dolů popažích, kde uchopily ty mé a propletli naše prsty. Jemné gesto, které mělodokázat, že mu jde o mě a ne o sex.
„Neodmítám tě,“ zašeptal jsem zahleděn do očí nade mnou, viděl jsem se v nich,rty pootevřené pro další polibek, zcela oddaný. Sklonil se a dal mi ho. „Chcise s tebou milovat,“ vyslovil jsem své přání.
Ruce položil na mé boky. „Jsi si jistý?“ více něhy v tom hlase nemohlo být.Pouze jsem kývl, stále pozorujíc jeho modré oči, připadal jsem si, jako bych sedíval do nebe. „Slibuji, že budu jemný, věř a oddej se mi.“
Začal mě vysvlékat. Mikina, tričko. Položil mě na postel. Kalhoty, trenýrky.Věnoval mému tělu zkoumavý pohled. Zastavil se. Jistě si všiml, že sem zhubnul.Prsty přejel po mých vystouplých žebrech a jakoby se chtěl mému tělu omluvit,že si nežije v blahobytu, mazlil se s bříškem. Poté se přesunul k mým ústům apolíbil mě, hltavě jsem dožadoval dalšího polibku. Nadělil mi jich spoustu nežse přesunul k bradavkám. Staly se neuvěřitelně citlivými, stačilo, aby mi ponich přejel jazykem a z mých úst se vydal slastný sten.
Postupoval níž, zastavil se u mého penisu a obdařil ho pouze pár dotyky, kterévedli k tomu, aby se postavil. Poté polibky nasměroval na mou vnitřní stranustehen, kde působili jako sněhové vločky dopadající na pec, tak moc jsem bylrozehřátý. Na chvíli přestal, aby si mohl podat ze skříně lubrikant a vysvléctse. Stačil jsem se trochu vzpamatovat, abych si prohlédl jeho tělo, nikdy jsemho nahého neviděl. Nezklamal, byl dokonalý.
Znovu mě přiváděl do jiné dimenze. Když jsem se tam dostal, začal si měpřipravovat. Z počátku to nebylo příliš příjemné, ale jakmile narazil prstem naprostatu, marně jsem se snažil nadechnout. Přidal další prst a poté další.Nespokojeně jsem se zavrtěl, jeho reakce byla taková, že se naklonil a políbilmě, druhou rukou se přitom věnoval bradavkám.
„Něčeho se chytni,“ v jeho hlase bylo znatelné vzrušení.
Nakonec prsty vyndal. Potřel si lubrukantem penis a pomalu do mě vnikal. Zaryljsem prsty do peřiny. Pomalu dovnitř a ven, pomalu dovnitř a ven, pomalu… kdyžve mně byl celý už to začalo být příjemné. Víc! Prosím, já… já… ty… Víc! Změnilpolohu tak, aby mě mohl líbat.
Ztrácel jsem rozum, jeho rty mě líbaly, jeho ruka přiváděla do nebe můj penis ajeho penis mě naplňoval. Umřu! Nádherná smrt! Ano, byli jsme jedno tělo a jednaduše. Nezmohl jsem se na jediné slovo, pouze jsem vzdychal.
„Gabrieli,“ vykřikl a oba nás ovládala extáze.
Svalil se vedle a tak krásně oddechoval. Jeho dech mě pomalu vracel do reality.Po chvilce vstal z postele a začal zhasínat svíčky, přitom si tiše šeptal: „Kdemám vzít plamen, jen rozžehl by zas, tak jako svíci, v tvých očích jas?“ Kdyždílo dokonal a celým pokojem se rozhostila tma, vrátil se za mnou. Přikryl nás.Přitulil se více ke mně, vyhledal mou ruku a propletl s ní prsty. „Spi, můjmilovaný,“ zavrkal do mého ucha a poté mě políbil na rameno.

Probudil jsem se dřív než on. Přesto jsem zůstal ležet v jeho náručí. Bylo tonejsladší probuzení jaké jsem zažil. Patřil mi! „Miluji tě,“ řekl jsem mu místodobrého rána.
„Zopakuj to,“
„Miluji tě,“
„Ještě,“
„Miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě, miluji tě…“
Jeho tvář přímo zářila. Převalil mě na záda a rozhodl se zulíbat k smrti…„Gabrieli, stal ses velmi zlobivým dítětem,“ uvolněně se zasmál. Byl takkrásný, nekonečně.
„Pleteš se,“ přitáhl jsem ho nohama k sobě, „nejsem dítě.“ Cítil jsem každýzáhyb jeho těla, když byl tak blízko. Daroval jsem mu vášnivý polibek. Chtěljsem ho znovu. „Tak mě napadá, teď si budeš vydržovat milence,“ prsty jsemputoval po kůži jeho zad. „Stanu se tvou děvkou,“ snažil jsem se hovyprovokovat k dalšímu aktu lásky, on to moc dobře věděl.
„Vadí ti to snad?“ stiskl mi zadek.
„Co myslíš?“ velice drzý tón.
„Ne, protože si zkažený, anděle,“ putoval mi jazykem po krku. „Vždycky si jíchtěl být.“ Kousl mě, z mých úst vyšel sten, který se jistě dal považovat zasouhlas. Nemělo cenu vytahovat těch pár okamžiků, kdy jsem ho již nechtěl nikdypotkat. Naráz se mé tělo zatřáslo jakoby zimou, zavřel jsem oči a doufal, že topřejde, sevřeli se mi vnitřnosti, srdce se prudce rozbušilo. „Co se stalo?“zněl ustaraně.
„Zůstaneme spolu navždy, že ano? Musíme!“ nejspíš jsem měl zlou předtuchu.„Bojím se.“
„Navždy,“ zašeptal a políbil mě na čelo. „Neboj se, navždy budeme spolu,“ objala přitiskl se ještě víc na mě, tentokrát v tom nebyla žádná touha.

„Co chceš na oběd?“ zaznělo z kuchyně, právě jsem se marně snažil dokončitslohovou práci.
„Tebe,“ podíval jsem se ke dveřím do kuchyně a čekal, kdy se v nich objeví.Nakonec se tak přece jen stalo. Stál tam pouze v černých kalhotách. Vlasy muspadaly do obličeje, ale i přesto jsem jasně viděl ony známé plamínky v očích.Celá tvář díky nim zářila.
„Nenasytný,“ vzdychl si a přešel ke mně. Se zájmem si prohlížel mou ruku spsacím pérem. „Co to píšeš?“ zezadu mě objal, hlavu položil na mé rameno.
„Slohovku,“ odpověděl jsem. Nechal jsem tužku spadnout na papír. Pootočil jsemhlavou a políbil ho na tvář. Poté jsem se znovu zahleděl na papír.
„Dáš mi ji pak přečíst?“
„Co za to?“ oba jsme věděli, že je to pouze hra, nepíšu tak dobře, abych simohl myslet, že za to mohu něco vyžadovat.
„Kdybych se tě zeptal, co chceš, chtěl bys jistě mě. Ale já ti již patřím,takže nejspíš můžu nabídnout pouze nějakou službu. Ptám se proto jakou?“ Bože,jak může mluvit někdo tak svůdně?
„Já…“ byl jsem přerušen jeho rukou v mých kalhotách. Letmý polibek na krk. Potése ovšem odtáhl, chvíli jsem se bál, že jsem se zachoval nějak urážlivě, alepouze do doby, kdy promluvil: „Jdu objednat pizzu, abych se ti mohl věnovat.“
„Nemusíme obědvat. Když tak si dáme něco potom,“
„Ale…“
„Klidně i uvařím,“ nenechal jsem ho odmítnout. Vstal jsem a podíval jsem se muprosebně do očí.
„Záleží ti na tom vážně hodně,“ usmál se a přišel ke mně. „Ale bohužel tonejde, hlavně ty se musíš najíst. Jsi strašně vyhublý,“ pokusil se mě obejmou,ale já se nenechal. Úsměv z jeho tváře zmizel, bylo poznat, že je nervózní,tohle chování ode mě neočekával.
„Nejsi moje matka, tak se o to nestarej! Můžu si dělat, co chci, to platí i ujídla!“ rozkřičel jsem se, neměl jsem rád, když se snažil do mě něco cpát amluvil o mé vychrtlosti. Připadalo mi, jakoby v tu chvílí mým tělem pohrdal.
„Ale jsem tvůj přítel,“ namítl potichu – ublíženě.
„Myslíš?“ pohled jeho očí v tu chvíli nezapomenu, měl jsem se mu omluvit, alemísto toho jsem si vzal bundu a utekl.
Zamířil jsem do parku, venku nebylo příliš útulně, protože sněžilo tak, ženešlo vidět víc než na pár kroků. Zamířil jsem do parku zpytovat svědomí.Přehnal jsem to. Sedl jsem si pod můj strom a schoulil se do klubíčka. Nebylazima, pouze jsem se bál. Cítil jsem, že za ono překročení hranice jistě budupotrestaný, jistě se semnou rozejde. Než jsem si to stačil uvědomit už mi potváři tekly slzy. Nechtěl jsem si je utírat a proto, když ve své cestě k mébradě začali umrzat, nebyl jsem překvapen.
Někdo si ke mně přisedl. Byl to Michael. Díval se do mých očí velice smutně.Mlčky si mě začal prohlížet. Za chvíli se ovšem zahleděl do sněhu.
„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ promluvil jsem přes vzlyky. „Nevím, co to domne vjelo. Já prostě nemám rád, když se o mě přespříliš staráš.“
„Bojím se o tebe,“ zašeptal. „Proč ti to tak vadí?“
„Mám pocit, že se ti nelíbím. Já nevím proč. A také se bojím toho, že se počase začneš chovat jako moje matka. Ztratil bych tě,“ při poslední větě jsem seještě víc rozplakal.
„Pojď ke mně,“ roztáhl svou náruč a já ji šťastně přijal. Seděl jsem mezi jehonohama a on mě zezadu objímal. „Jako tvá matka nebudu, to slibuji,“ zajel mirukou pod bundu. „Již několikrát jsem ti říkal, že jsi to nejkrásnější, co semkdy poznal,“ jeho ruce příjemně hřály. „Chci jen, aby ti bylo dobře…“ políbilmě do vlasů. „Pojď, půjdeme domů,“ zvedl se a podal mi ruku…
„Jelikož jsme nestihli oběd, můžeme ho vynechat a dáme si až večeři,“ rozhodlse, když jsme vcházeli do bytu. „Takže ti ukážu tajemství mé koupelny.“ Zaklapldveře.
„Tajemství?“ vysvlekl jsem si bundu. Slzy ze tváře již zmizely. Místo odpovědimě vzal do náruče a nesl směr koupelna. „Doufám, že ono tajemství nepošpiní moupočestnost,“ usmál jsem se, když mě posadil na pračku.
„Nikdy bych si ji nedovolil pošpinit,“ začal napouštět vodu. Za chvilku sevrátil. „Mohu si vás vysvléct, princezno?“ při posledním slově mě vzal za ruku,mírně se uklonil a políbil ji.
„Jistěže, pokud je to nezbytné k odhalení tajemství,“ myslím, že jsem se začalčervenat. Při pohledu na mě se okouzleně a rozkošnicky zatvářil.
„Miluji vás,“ jemný polibek na ústa. „Někdy si zoufám, že nenosíte košile,princezno,“ odstranil zelené tričko, čímž odhalil mou hruď a hned ji obdařilpříjemnými dotyky. „Mohl bych se pomalinku zabývat knoflíčky,“ nyní jako nějakýmim, ukazoval jak by je rozepínal, jeho nepatrný dotyk byl nádherný. „Avšakbohužel musím přejít rovnou ke kalhotám,“ rozepnul je a stáhl dolů, teplé zimníponožky taktéž. „A pak stáčí pouze jediný svršek,“ stáhl mi trenky, „a jstepřede mnou, jak vás stvořil Bůh, nahá.“ Trvalo pár minut a vysvlékl i sebe.„Princezno,“ políbil mě a přenesl do vany, „proč jste vždy tak sexy?“
„Toť mé tajemství, rytíři, nemohu ti to prozradit,“ opřel jsem se aprovokativně roztáhl nohy. Vlezl si za mnou a zastavil vodu.
„Mám dojem, že vaše počestnost je v ohrožení,“ roztáhl mi nohy do šíře vany,vážně byla strašně prostorná, a lehl mezi ně. „Protože jsem vás sem vylákal snekalým úmyslem schovaným pod maskou odkrytí tajemství, ale ono tajemství,“přisál rty na mou hruď, „nikdy,“ postupoval víš na krk, „neexistovalo.“
„Och, rytíři, to je neodpustitelné, zato tě donutím si mě vzít,“ obtočil jsemkolem něho nohy a přitáhl si ho k sobě.
„Budu nekonečně šťastný,“ daroval mi vášnivý polibek. Chytl mě za pas a pomaludo mě vnikal. Nebolelo to tolik jako předtím, koupel mě hodně uvolnila, ale itak se mi nelíbilo, že na to jde tak rychle. Chtěl bych dlouhou vzrušujícípředehru, ještě delší a vzrušující než byla tato. „Gabrieli?“
„Ano?“ odpověděl jsem automaticky.
„Je něco špatně?“
„Já jen…“ nevěděl jsem jak to říct, možná to bylo pouze mnou.
„Promiň,“ vytáhl ho ze mě. Políbil mě na čelo a poté zamnou uchopil mýdlo,začal mě umívat. „Vždy stačí říct,“ zašeptal. Klouzal po mém těle a přitompolibky obšťastňoval mou tvář. Letmý polibek na víčka, nos, rty, jazykem sjetna mou bradu a mírně kousnout do krku. Dlaněmi jemně promasírovat záda, potédolů po bocích, znovu nahoru, pohrát si s bradavkami a ukončit to v mémrozkroku. „Je to lepší?“ zeptal se kousek od mého ramene, pak ho políbil.Odpověděl jsem mu pouze vzdychnutím. Nadzvedl mi paže a po celé délce jenamydlil, příjemně to zalechtalo. Znovu je položil do vody. Mezitím s polibkydošel k mým ústům a tentokrát naléhavěji stiskl v zubech můj dolní ret. Celé métělo se zachvělo vzrušením. Stisk povolil a přešel do normálního polibku. Prstyvyhledaly mé bradavky. Další vlna vzrušení, tentokrát silnější než ta před ní.Hořel jsem nedočkavostí.
„Prosím,“ zakňučel jsem.
„Ale…“
„Já tě chci,“
Dráždivě mi putoval po páteři prsty až zajel k zadku, za ten mě chytil a vnikldo mě. Nebylo to jemné, ale i tak to celým mým tělem poslalo příjemné šimrání.Na odpověď jsem pouze zalapal po dechu a víc ho k sobě přitiskl. Poté začal spravidelnými pohyby. Znovu přejel dlaněmi na záda a zvednul mě, takže jsem teďna něm seděl.
Přes vzdychy jsem ho líbal na šíjí. Nejspíš to muselo být velice šimrající.Horký dech a většinou letmí polibek. Prsty jsem přejížděl po jeho ramenech, alebrzy jsem přestal, protože jsem cítil, že se blíží vrchol a nechtěl mu způsobitnějaké zranění, chytl jsem se okraje vany. „Miluji tě,“ vzdychl jsem a bylvynesen do nebe. Michael si mě k sobě přitiskl.

„Musím na pár týdnů odjet,“ přešel od kuchyňské linky ke stolu.
„Cože?“ vytrhlo mě to z okouzleného pozorování jeho krásných křivek při chůzi.
„Potřebuji si něco zařídit,“ znovu ke kuchyňské lince, jal se umívat poličky.
„Kdy?“
„Zítra,“ ta polička byla jistě zajímavá, protože ji upřeně sledoval. Vstal jsema přešel k němu. Chytl jsem ho kolem pasu a přitiskl se na něj.
„Vím, že kdybych ti v tom chtěl zabránit na nic by to nebylo, pokud tamdoopravdy musíš, ale budeš mi strašně moc chybět,“ chvíli jsem ho objímal.„Chceš s něčím pomoc?“
„Vidím, že si přece jen trochu rozumu pobral,“ otočil se a políbil mě na čelo,v jeho tváři byl vidět oddech.
„Ty mi asi nechceš říct ten důvod, že?“ položil jsem hlavu na jeho ramena.„Nevadí, je to tvá věc.“ Jakmile dozněl můj hlas bylo ticho.
„Jedu na vyšetření,“ dostal ze sebe potichu.
„Jaké?“ podíval jsem se mu do očí. Chtěl jsem umět pro tu chvíli ten jehopohled, kdy ví vše a donutí tě to říct.
„Nejspíš mám rakovinu,“
Chvíli jsem se pouze na něj díval, nevěděl jsem, co mám říct a on také ne.Nechtěl mi to říct, ale nějakým způsobem jistě vycítil, že by mi to měl říctraději hned. Možná jsem se mu zdál dostatečně dospělý na to, abych to zvládl.Ale já nejspíš nebyl. Do očí se mi nahrnuly slzy a já se na něj přitiskl. Kdyžnad tím přemýšlím člověk nikdy není připraven na špatné zprávy, nikdy jenedokáže přijmout s klidem. „Navždy,“ šeptl jsem. „Budeme spolu navždy.“
„Je to moc dlouhá doba, nevím zda bych to s tebou vydržel,“ políbil mě dovlasů.
„Vydržíš,“ můj stisk zesílil, zavřel jsem oči a doufal, že vše je jen špatnýsen.
„Mám tě strašně moc rád, Gabrieli,“ ucítil jsem na své šíji kapku, též plakal.Potřeboval obejmout, protože se bál.