středa, 25.července 2007, 16:32-17:07

>jen těžko se dají popsat mé momentální pocity, čtu to nejmíň po dvacátý dokola,pořád,za sebou, uvnitř se mi všechno svírá, slzy se koulí po tváři do klína jedna za druhou. Jsou plné bolesti, lítosti,smutku a sebenenávidění a to jsi tady.Ani ne dva metry ode mne, ležíš a spinkáš jako šípková princezna a já si nadávám,že jsem byla tak vlezlá,ale musím přiznat,že na druhou stranu jsem hodně ráda,že jsem si to přečetla teď, v tenhle moment a ve chvílí, kdy ještě existuješ a já mám čas se zamyslet, pár věcí přehodnotit a hlavně si naplno uvědomit,že bych nikdy nechtěla zažít ten pocit o hodně těžší při realitě Tvého neexistování a mého vyčítání si spousty věcí při čtení toho co jsi mi s celou svou maximální láskou(která z toho vyzařuje neskutečně intenzivně) napsala.Pořád sedím s vodnatýma a oteklýma očima, mimo pohybů mých prstů se bojím pohnout,i mrknout, protože mám paranormální představu,že jakmile se pohnu,tak se vrátím do nějaké ošklivé reality a smete mě na zem síla a tvrdost zjištění,že tohle byl jen sen.Že se mi jen zdálo o tom,že jsem to četla v té klidné realitě,kdy Ty jsi sladce podřimovala kousek ode mne. Vím že to je jen má šílená představa,a ty jistě víš a chápeš proč jí mám zrovna takovou a zrovna teď,kdy je mé tělo a mysl v pohotovosti druhý den a máme spolu a s Gábi za sebou večer,noc a ráno v Jampě..Klepu se jako drahej pes,ale lhala bych kdybych sem udala jen jeden důvod toho třesu z těch mnoha. Chtěla jsem Ti poděkovat. Ano tečka. Ptáš se za co? Obecně Ti prostě jen děkuju,nic jiného nemohu ani si nezasloužíš a momentálně Ti děkuji za to,že jsi upřímná, že mě máš ráda, odpouštíš mi mé lidské i nelidské chyby a jsi stále se mnou i když poslední dobou často zároveň zhruba tu stovku kilometrů ode mě. Nebo já od Tebe???.. .. ..

Stále pláču,nevím,kdy to skončí,kdy mě to přejde, nepociťuji žádný blížící se náznak uklidnění a hození se do pohody,nebo v mém případě docela často i známky počátečního a těžkého flegmatismu. Pláču i teď,když už mi Tvá slova a písmena v hlavě zní a vyčnívají méně. I teď,kdy se tu ze všech zbytků mých sil snažím jednomu úžasnému človíčkovi naznačit,že mi tohle hodně pomohlo(samozřejmě opakuji v této situaci a této realitě) a,že se budu snažit mnohem víc, na 120%. A co? no všechno! Vnímat Tě, registrovat, utěšovat,pomáhat Ti. Pomáhat jako nová Elushinka plná síly, co má už v hlavě dobře srovnané priority, důležité věci,momenty a cenné životní okamžiky, jejichž důležitost a váhu si velmi mnoho lidí uvědomí až když je pozdě,nic nejde vrátit a oni by tak MOC chtěli..

Mám Tě ráda a nikdy nepřestanu,ani na intenzitě milování Tvé osoby neuberu,ani o píď.Tím jsem si jistá,jako málo věcma v dnešním světě a dnešní době. Jsi osobnost a bojuješ a to dodává síly i mě,to jsi asi nevěděla co? Prosím bojuj dál, i kdyby jen kvůli té potrhlé (i když méňe než Ty,to doufám uznáš sama bez mučení), náladové,zamračené, uštěpačné, odsekávačné a neuroticky flegmatické Elince, která Tě miluje* akorát se teď malinko topí sama v sobě a prožívá ponorkovou nemoc vůči své vlastní osobě a svému druhému já,takže zanedbává a kašle na lidi o které nechce přijít ani jim ublížit,nejvíc na jednoho zatraceného Gumyidka,kterýho má občas chuť zabít (víme za co,že?!)

ale dýchala by za něj a položila život bez vteřiny zaváhání.. .. ..

Elushinka