30.Květen 2007,12:31
[1.4.1431(19.4.1432?)-1463(1467?)]
[1] [2] Francouzský lyrický básník, tvůrce sociální "villonské balady". Vedl nevázaný bohémský život (dvakrát se štěstím a dopomocí vlivných přátel unikl trestu smrti), byl v podstatě předchůdcem prokletých básníků. Ačkoli studoval svobodná umění na univerzitě v Paříži, pohyboval se neustále na scestí rváče, zloděje, tuláka i dobrodruha podsvětí. Byl členem kriminální organizace 'Brotherhood Of The Coquille' a dokonce i své básně psal zlodějskou hantýrkou. V roce 1455 při pouliční hádce s milostným pozadím smrtelně zranil kněze, a proto musel uprchnout z Paříže. Ze soudních spisů je známo, že se zúčastnil krádeže v 'Collége de Navarre'. Navštívil dvůr vévodů z Orleánu v Blois a setkal se i s novým králem Ludvíkem XI. (1423-1483). Žil v bídě a byl znovu uvězněn pro krádež, poté odsouzen k oběšení za předchozí špatný život. Rozsudek byl nakonec změněn na deset let vyhnanství z pařížského kraje. Od roku 1463 o něm nebyly žádné zprávy.
Jednotlivé odkazy jeho testamentů jsou vtipně věnovány nejen rodině a přátelům, ale hlavně nepřátelům. Obsahují básně burleskního a satirického obsahu a podávají obraz Villona-rozervance, který krutost a provokaci mísí s hlubokou náboženskou vírou (proslavil se zejména částí 'Ballade des dames du temps jadis' s refrémem 'Kdepak ty loňské sněhy jsou?' a výstižně pojmenovanou básní 'Ballad Of The Hanged'). Originální je jednoduchost, s jakou vyjadřuje své pocity, a realismus při líčení událostí. Jeho verše vycházejí zcela ze středověkých tradic, ale osobité meditace o smrti a upřímnost, s jakou líčí své vnitřní rozpory a pochybnosti, ho řadí mezi největší francouzské lyriky. Další dílo (8 balad, asi 200 veršů), se podařilo "rozluštit" teprve v padesátých letech 20. století.
François Villon, vlastním jménem François de Montcorbier et des Loges, francouzský básník, přichází na svět patrně 1. dubna roku 1431 (nebo 19. dubna roku 1432) v Paříži.
V mládí Villon studuje na fakultě svobodných umění na pařížské univerzitě - v roce 1449 se stává bakalářem, v roce 1452 pak mistrem svobodných umění.
Po skončení studií žije François Villon u kaplana Guillauma de Villon, svého poměrně zámožného příbuzného - právě jeho jméno si napříště volí za své.
V roce 1455 se François Villon dostává do vážných potíží se zákonem - 5. června tohoto roku, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.
Již v roce 1456 je ale François Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit - nezůstane ale dlouho: ještě stále v roce 1456, v čase kolem vánoc, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.
Po tomto útěku žije François Villon převážně na francouzském venkově - nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou.
Při svém putování Francií se nicméně Villon zároveň snaží o získání přízně šlechty - v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.
Léto roku 1461 stráví pak François Villon ve vězení v Meungu - je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d'Aussigny: propuštěn je pak Villon v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI.
Po svém propuštění odchází François Villon do Paříže, kde se znovu podílí na krádežích a kde se účastní mnoha bitek - v roce 1462 je pak Villon zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.
Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat - Villonův život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) François Villon umírá.
Villonovo básnické dílo lze rozdělit na několik částí: část první tvoří dílo "Odkaz aneb Malý testament" (Le petit testament, 1456), obsahující čtyřicet osmiveršových strof burleskního rázu, částí druhou je pak "Závěť aneb Velký testament" (Le grand testament, 1461), obsahující 172 osmiveršových strof, do nichž je vloženo 16 balad, dvě písně, tři rondeaux a jeden epitaf - v tomto díle Villon podává obraz sebe sama-rozervance, člověka, který v sobě mísí krutost a provokaci s hlubokou náboženskou vírou, v brilantně zvládnutých lyrických formách vyjadřuje pocity společensky deklasovaného jedince - "Velký testament" je bezpochyby nejvýznamnějším evropským básnickým dílem 15. století.
Za třetí část Villonova básnického díla je možné označit cyklus sedmnácti básní, nevytvářejících uzavřený kompoziční soubor, a za čtvrtou pak dílo "Balady v žargonu", soubor osmi balad psaných ve zlodějské hantýrce (rozluštěny, "přeloženy", jsou tyto balady až v padesátých letech 20. století.
Kdy a kde (a jak) končí Villonův život, není známo.
[1] [2] Francouzský lyrický básník, tvůrce sociální "villonské balady". Vedl nevázaný bohémský život (dvakrát se štěstím a dopomocí vlivných přátel unikl trestu smrti), byl v podstatě předchůdcem prokletých básníků. Ačkoli studoval svobodná umění na univerzitě v Paříži, pohyboval se neustále na scestí rváče, zloděje, tuláka i dobrodruha podsvětí. Byl členem kriminální organizace 'Brotherhood Of The Coquille' a dokonce i své básně psal zlodějskou hantýrkou. V roce 1455 při pouliční hádce s milostným pozadím smrtelně zranil kněze, a proto musel uprchnout z Paříže. Ze soudních spisů je známo, že se zúčastnil krádeže v 'Collége de Navarre'. Navštívil dvůr vévodů z Orleánu v Blois a setkal se i s novým králem Ludvíkem XI. (1423-1483). Žil v bídě a byl znovu uvězněn pro krádež, poté odsouzen k oběšení za předchozí špatný život. Rozsudek byl nakonec změněn na deset let vyhnanství z pařížského kraje. Od roku 1463 o něm nebyly žádné zprávy.
Jednotlivé odkazy jeho testamentů jsou vtipně věnovány nejen rodině a přátelům, ale hlavně nepřátelům. Obsahují básně burleskního a satirického obsahu a podávají obraz Villona-rozervance, který krutost a provokaci mísí s hlubokou náboženskou vírou (proslavil se zejména částí 'Ballade des dames du temps jadis' s refrémem 'Kdepak ty loňské sněhy jsou?' a výstižně pojmenovanou básní 'Ballad Of The Hanged'). Originální je jednoduchost, s jakou vyjadřuje své pocity, a realismus při líčení událostí. Jeho verše vycházejí zcela ze středověkých tradic, ale osobité meditace o smrti a upřímnost, s jakou líčí své vnitřní rozpory a pochybnosti, ho řadí mezi největší francouzské lyriky. Další dílo (8 balad, asi 200 veršů), se podařilo "rozluštit" teprve v padesátých letech 20. století.
François Villon, vlastním jménem François de Montcorbier et des Loges, francouzský básník, přichází na svět patrně 1. dubna roku 1431 (nebo 19. dubna roku 1432) v Paříži.
V mládí Villon studuje na fakultě svobodných umění na pařížské univerzitě - v roce 1449 se stává bakalářem, v roce 1452 pak mistrem svobodných umění.
Po skončení studií žije François Villon u kaplana Guillauma de Villon, svého poměrně zámožného příbuzného - právě jeho jméno si napříště volí za své.
V roce 1455 se François Villon dostává do vážných potíží se zákonem - 5. června tohoto roku, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.
Již v roce 1456 je ale François Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit - nezůstane ale dlouho: ještě stále v roce 1456, v čase kolem vánoc, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.
Po tomto útěku žije François Villon převážně na francouzském venkově - nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou.
Při svém putování Francií se nicméně Villon zároveň snaží o získání přízně šlechty - v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.
Léto roku 1461 stráví pak François Villon ve vězení v Meungu - je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d'Aussigny: propuštěn je pak Villon v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI.
Po svém propuštění odchází François Villon do Paříže, kde se znovu podílí na krádežích a kde se účastní mnoha bitek - v roce 1462 je pak Villon zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.
Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat - Villonův život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) François Villon umírá.
Villonovo básnické dílo lze rozdělit na několik částí: část první tvoří dílo "Odkaz aneb Malý testament" (Le petit testament, 1456), obsahující čtyřicet osmiveršových strof burleskního rázu, částí druhou je pak "Závěť aneb Velký testament" (Le grand testament, 1461), obsahující 172 osmiveršových strof, do nichž je vloženo 16 balad, dvě písně, tři rondeaux a jeden epitaf - v tomto díle Villon podává obraz sebe sama-rozervance, člověka, který v sobě mísí krutost a provokaci s hlubokou náboženskou vírou, v brilantně zvládnutých lyrických formách vyjadřuje pocity společensky deklasovaného jedince - "Velký testament" je bezpochyby nejvýznamnějším evropským básnickým dílem 15. století.
Za třetí část Villonova básnického díla je možné označit cyklus sedmnácti básní, nevytvářejících uzavřený kompoziční soubor, a za čtvrtou pak dílo "Balady v žargonu", soubor osmi balad psaných ve zlodějské hantýrce (rozluštěny, "přeloženy", jsou tyto balady až v padesátých letech 20. století.
Kdy a kde (a jak) končí Villonův život, není známo.