Nejsem z těch kdo umí použít slzy k vlastnímu prospěchu. Řadím se spíš mezi ty kteří stále považují slzy za soukromou záležitost a tak trochu... za známku slabosti. Ale snažím se s tím bojovat. Tedy s tím pocitem že jde o slabost. Spíš jsem se musela zeptat sama sebe... kdo vlastně přišel na to, že pláč je ostuda? Fňukání... to je ostuda... kňourání, kvílení za účelem něco získat ano tohle je rozhodně projev slabosti a všechno ostudy... ale pláč? Slzy dojetí nad vlastním štěstím nebo štěstím někoho jiného... slané kapky stékající po vaší tváři jako projev empatie, soucítění s těžkým osudem někoho druhého... A vlastně koneckonců i vlastním jste- li v koncích. Někdy prostě není nic lepšího než pláč který dokáže vyjádřit mnoho a vlastně... beze slov. Nevím kde vznikl pocit, že se za pláč musíme stydět. Takže... nestyďte se za něj... není proč...