Křišťálově jasná slza stéká po tváři té dívky na kterou se dívám. Její jindy veselé oči ztratily ten jas a jen smutně vzhlédly. Upřeně se na mě podívala a já vím že se v ní v ten okamžik něco zlomilo. Zlomila se její vůle vzdorovat její elán její důvod žit. Je mi jí líto. Vždycky z ní vyzařovalo tolik energie. Teď ji potřebuje sama. Zklamání a zlomená vůle vyléčit nejde. Bolí mě dívat se na její zničenou tvář a bolí mě že nevim jak jí pomoct.  Znovu se mi upřeně dívá do očí, jako by chtěla proniknout hloub, číst z mé mysli. Najednou zavře oči a tiše se rozpláče. Nedokážu se na ní znovu podívat, nedokážu se znovu na sebe podívat do zrcadla a tak... odcházím... přemýšlet o svém životě... o lidech kteří mě obklopují...