Proc pomáháme? Proč někomu podáme pomocnou ruku? Poskytneme mu oporu, podporu, proč mu pomůžeme, když je v nouzi? Co nás žene, co nás přiměje k tomu to udělat? Co je motivací, příčinou, důvodem? Já osobně to dělám prostě proto, že to tak má být. Protože prostě chci v tu chvíli tomu druhému člověku skutečně pomoci, chci ho skutečně zachránit, vytáhnout z problému. Prostě proto, že můžu. Že mám tu možnost. Mám v ten moment zkrátka něco navíc, co tomu druhému chybí: sílu, vůli, víru, záchranný kruh, informaci, nějakou dovednost nebo schopnosti… A já se o to můžu podělit a tak někoho učinit šťastným nebo o něco šťastnějším. Je jedno, jestli mu zachráním život nebo něco jiného.. Prostě, když můžu, pomáhám. Jsem tak vychovaná, možná to mám prostě v povaze. Nikdy se neptám, co z toho budu mít já, jestli na tom budu nějak profitovat. Přece to není v ten moment vůbec důležité. Navíc z toho budu mít přece ten báječně dobrý pocit, že jsem někomu pomohla. To je pro mě ta největší odměna! Tak by to přece mělo být normální, ne?! Vzdát se něčeho, co prostě můžu oželet pro někoho, kdo to v tu chvíli potřebuje, byť jen o ždibíček víc! A nemám s tím vůbec žádný problém. S čím naopak problém mívám obrovský, je nechat si pomoci. Mám utkvělou, šílenou představu, že všechno zvládnu sama. Tedy že nepotřebuji pomoc, ani když už padám slušně řečeno na ústa. Lépe řečeno, měla jsem s tím problém. Neuměla jsem si o pomoc říct, nechtěla jsem, namlouvala si, že všechno je ok až jednou... až jednou jsem... shořela jako list papíru...