V rámci současných konfliktů nízké intenzity a bojů v urbanizovaném prostoru se největším nebezpečím pro vozidla i vojáky stávají miny a různé nástražné výbušné systémy. Obdobná je situace na mořích, řekách a jezerech. Pro armády NATO a dalších vyspělých zemí se konflikty posunuly dále od Evropy. Hlavní druh bojové činnosti je označován jako expediční operace. Přitom je třeba realizovat transport vojáků, jejich výzbroje a především logistického materiálu na velké vzdálenosti. Z hlediska potřebného objemu i finančních nákladů je nejvýhodnější námořní doprava. Letecká je sice rychlejší, ale dražší, přepraví menší množství materiálu a je závislá na počtu a kvalitě letišť v cílovém prostoru. Velká většina států má navíc aspoň část hranice tvořenou pobřežím. Vyloďovací plavidla, vznášedla a velké transportní vrtulníky již dokážou dopravit velký objem materiálu rychle z lodí na pobřeží.

Právě zde však vyvstává zásadní problém. Jsou jím námořní miny. I v případě, že loďstvo protivníka je zničeno, bojují miny dál. Z tohoto hlediska stačí připomenout první i druhou světovou válku a především válku tankerů, která se odehrávala v osmdesátých letech minulého století v Perském zálivu. Irák a Írán v rámci nesmyslného konfliktu bojovaly také za omezení zisků, dosahovaných protivníkem při exportu ropy. Pomocí vojenského letectva, bojových člunů, ale také min byla nakonec potopena větší tonáž lodí, především tankerů, než v průběhu druhé světové války. Oba státy kladly miny do plavebních drah tankerů a zesilovaly jimi obranu svého pobřeží. Některé uvolněné miny odnášel proud na moře, kde nekontrolovaně páchaly další škody.

Obdobná situace nastala v obou válkách proti Iráku. Jeho dva přístavy a prostor Šat Al Arabu byly zaminovány. Čištění přístavu Um Quasr se táhlo řadu měsíců po ukončení bojů a zpomalovalo dodávky důležitého vojenského i civilního materiálu. Z Kuvajtu se díky tomu valily autokolony. Ty jednak nebyly levné, jednak se stávaly cílem útoků ozbrojené opozice. Přitom bojující spojenecké armády spotřebují především obrovské množství pohonných hmot a také pitné vody. Odminování se proto stalo důležitou součástí vojenské i ekonomické stabilizace země. Práce navíc ztěžují mořské proudy, které miny pokrývají vrstvou písku nebo kalu, a v teplejších mořích také vegetace, která je v poměrně krátké době obroste.

Dalším problémem je čistota vody kolem pobřeží a ústí řek, což omezuje použití kamer, instalovaných v robotech. Průzkum se mnohdy děje téměř naslepo a s pomocí sonarů. Moderní miny již vesměs nevypadají jako koule s ostny, vznášející se na řetěze. Spočívají na dně a jsou schopny detekovat druh lodi a dokonce i nejslabší místo její konstrukce. Reagují na akustické i magnetické podněty a už i na změny zemského magnetismu. Mají různý tvar, některé vypadají jako různé nádoby, jiné jako torpéda. Některé moderní typy jsou nemagnetické, což snižuje pravděpodobnost odhalení.

Řada z nich má i vlastní pohon, takže útočí po odpoutání ode dna jako torpéda. Miny se objevují i na dalších bojištích. V posledním období dochází dokonce k improvizované výrobě teroristickými organizacemi. Obzvláště dobré výsledky v útocích na řekách a mělčinách zaznamenali na Srí Lance příslušníci Tamilských tygrů. Nelze popřít, že průzkum pobřeží a vod kolem něj, vyhledávání a ničení min a útoky na plavidla operující v pobřežních vodách se stávají jednou z priorit současných vojenských operací. Nezastupitelnou roli při nich hrají stále dokonalejší robotické ponorkové systémy.

Přestože člověk podle některých teorií pochází z vodního prostředí, necítí se v něm zrovna doma. Možnost přežití mu zajišťuje technika od různých dýchacích přístrojů až po ponorky. Druhou možností, jak pracovat nebo bojovat pod vodou, je vyslání zástupců, tedy robotů nebo cvičených zvířat. Úvodem je třeba zdůraznit, že většina současných vojenských robotů je vlastně velmi primitivní. Za historicky nejstarší ponorkové roboty můžeme označit samohybná torpéda, která se objevila na scéně v druhé polovině 19. století. První z nich sestrojil rakouský inženýr Lupis. Torpéda s využitím programů a gyroskopické stabilizace musela automaticky udržovat při plavbě směr, ale i hloubku ponoření.

Některá byla dálkově řízena pomocí drátů. V průběhu druhé světové války již Německo vyvinulo torpéda, která plula podle programu, a v případě, že minula cíl, začala kolem něho kroužit. Současná torpéda již mají rozsáhlé programové vybavení. Některá jsou vystřelena z ponorky pod vodou, poté letí vzduchem a před útokem se opět ponořují. Obecně je lze hodnotit jako autonomní ponorkové robotické systémy. Většina současných ponorkových robotů je určena k vyhledávání a ničení min. Dále existují průzkumné typy, o kterých v podstatě chybí bližší informace. Údajně mají většinou tvar torpéd. V USA zkouší typ LMRS odpalovaný z torpédometu ponorek. Rusové údajně mají i ponorkové roboty kategorie Stealt. Další, nepříliš známou skupinu tvoří hlídkoví roboti.

Americké námořnictvo položilo od sedmdesátých let na dno Atlantiku senzorový pás, který má odhalit proplouvající ruské ponorky. Do ostrahy jsou údajně také zapojeni roboti SPUR, kteří stojí na dně. Mimoto jsou schopni samostatné plavby rychlostí 12 uzlů. Díky tomu mohou kontrolovat i prostory mimo senzorový pás. Pro práci na dně jsou vyvíjeni roboti, kteří připomínají tvarem pozemní typy. Mají buď pásy, nebo kráčivé končetiny. Jejich použití je však omezené, protože velká většina mořského dna je značně členitá. Roboti určení pro vyhledávání a ničení min jsou v některých případech vybaveni také pohyblivými končetinami, kterými mohou vykonávat různé práce.

Po nalezení miny k ní obvykle přikládají nálož, která ji následně zničí. Vývoj a výroba ponorkových robotů je soustředěna ve Francii, USA, Británii, Německu, Itálii a Švédsku. Řada programů je mezinárodních. Současné sériově vyráběné a nasazené typy ponorkových robotů jsou většinou ovládány pomocí kabelu. Omezuje to sice dojezd robota na zhruba dva kilometry a může dojít k zaklesnutí kabelu za nějakou překážku na mořském dně, ale přenos informací je bezproblémový a podle kabelu lze případně najít i potopeného robota. Uvedené řešení je navíc podstatně levnější. Vývoj však směřuje ke skupině autonomních robotů s velkým dosahem.

Pravděpodobně nejrozšířenější ponorkový robot současnosti je francouzský PAP 104. Více než 500 jich slouží na lodích mnoha zemí světa. Celkem třináct minolovek francouzského středomořského námořnictva dodnes čistí okolí přístavů od min a munice, které pamatují druhou světovou válku. Další velmi známý typ je americký SLQ 48, nasazený v současnosti v několika kusech při odminování prostoru Šat AL Arabu. Tento typ je mimo jiné vybaven chapadly k manipulaci s předměty. Při průzkumných plavbách jsou však chapadla demontována. Ve větším množství slouží rovněž italský typ MIN, podobný PAP 104. Do budoucna jej mají ve výzbroji italského i dalších námořnictev nahradit typy Pluto a Pluto Gigas. Americké a australské námořnictvo používá také typ Super Scorpio. Ten na rozdíl od ladných miniponorek připomíná spíše bednu osazenou armaturou.

V případě hledání min však nezáleží na rychlosti plavby, ale na kvalitě vybavení robota. Všechny uvedené typy jsou řízeny pomocí kabelu. Špičkové manévrovací schopnosti jim dodává několik lodních šroubů. Do určité míry jsou předchůdcem robotů tzv. traly. Jedná se o zařízení, tažená dříve lodí, v současnosti obvykle vrtulníkem. Při plavbě zachycovaly a zneškodňovaly miny. Současné traly jsou vybaveny stabilizačními plochami a prakticky se pohybují pod vodou jako kluzáky. Slouží především k odhalování min. Typickým příkladem je americký AN AQS 14. Menší verzí tralů jsou tažené sonary. Prakticky se jedná o podhladinové radary, které dokážou na základě vysílaných a přijímaných elektromagnetických impulzů odhalovat miny. Některé jsou velké již jen jako modely. V současné době probíhají zkoušky typu Towfish.

Z nových autonomních typů jsou ve stadiu dokončování vývoje např. americké Bluefish, Seahorse a malý Remus, který už byl zkušebně nasazen v Iráku. Vývoj v oblast elektroniky umožňuje vyvíjet stále menší elektronické řídicí systémy, ale i účinnější pohonné jednotky. Díky tomu jsou ponorkoví roboti stále menší. Toho využili Britové a vyrobili robota Talisman, který odpovídá svými schopnostmi daleko větším typům. V Británii mimoto ukončili vývoj vysoce autonomního robota Stonefish. Na místo nasazení je nesen jako bomba pod křídlem letounu a odtud shozen do vody. Pracuje autonomně ve spojení s lodí nebo vrtulníkem. V současné době probíhá mezinárodní program, v jehož rámci je dokončován vývoj švédského systému Double Eagle. Tento robot je vybaven mohutným sonarem, upevněným příčně pod přídí. K řízení je opět využíván klasický kabel.

Odborné prognózy se již řadu let zaměřují na perspektivy války pod vodou. Mnohdy závodí s technologickým vývojem v oblasti elektroniky. Je třeba zdůraznit, že většina současných vojenských robotů jsou v podstatě primitivní, dálkově ovládané manipulátory nebo plavidla pro přepravu přístrojů. Technologicky se vlastně příliš neliší od dětských hraček na dálkové ovládání. Většina z nich totiž nemá ani jednoduchý program. Plnou kontrolu nad jejich činností realizuje nejčastěji pomocí kabelu speciálně vyškolený operátor. Na jeho řídicí pult také směřují informace získané pomocí senzorů, ať už se jedná o kamery, sonary nebo jiné přístroje, instalované v ponorkovém robotovi. Informace a povely jsou předávány v reálném čase pouze díky práci mozku operátora. Základem činnosti opravdového robota je však vysoký stupeň autonomní činnosti.

Ta může být realizována prakticky výhradně s použitím umělé inteligence. I v jednodušším případě bude muset robot získávat pomocí senzorů informace, analyzovat je a na základě výsledku analýzy provádět reálná opatření, počínaje udržováním pracovní hloubky a eliminace nárazu na nějaké podmořské skalisko. Odborníci předpokládají, že v průběhu několika desetiletí nahradí bojoví roboti vojenské bojové letouny. Jejich další vývoj blokují fyzické možnosti pilota, počínaje omezenou schopností přežívat přetížení při ostrých manévrech. Pilot a různé vybavení, které je s jeho činností spojeno, zabírají značný prostor. U ponorek je situace ještě horší. Posádka je početná a musí přežívat i řadu měsíců. Robotické ponorky by mohly být několikanásobně menší ve srovnání se současnými typy.

Vývoj takových ponorek již utajeně probíhá. Americké námořnictvo zkouší nový francouzský typ RMS konsorcia DCN. Na jeho dokončování se podílely také americké firmy. Tento relativně velký robot, vybavený sonarem, má tvar torpéda. Pluje v malé hloubce a nad hladinu vyčuhuje anténní stožár pro jednodušší komunikaci s řídicí lodí. Pod trupem veze malého robota, který provádí detailní průzkum objektů pod vodou a může k nim přikládat nálože. Spojení mezi oběma roboty je zajištěno kabelem. V případě poškození nebo zničení malého parazitního robota velký mateřský robot s vysokou pravděpodobností přežívá. Nejvyšším stupněm ponorkových robotů jsou bojové typy. Z nich je znám prakticky pouze experimentální projekt Manta. Toto plavidlo vypadá jako samokřídlo tvaru delta.

Má být rychlé a vyzbrojené a na koncích křídel nese dva roboty REMUS. Pod trupem může nést dva větší roboty Seahorse nebo torpéda. Tito roboti mají být na větší vzdálenosti přepravováni pomocí upravených ponorek v úchytech, zapuštěných do trupu. Po připojení k ponorce bude Manta tvořit součást povrchu jejího trupu. Americké námořnictvo má vývojový program ponorkových robotů až do r. 2030. Jako základní podmínky z hlediska dosažení vítězství jsou považovány u zbraňového systému, tedy i robota, bojová účinnost, akceschopnost a informační převaha. Proto probíhá vývoj systémově v rámci tzv. Centric Warfare, což lze přeložit zhruba jako válčení v těžišti. Jde o soustředění prostředků do prostoru hlavního střetu nebo k ničení hlavních uzlových bodů informační války nepřítele. Vývoj však probíhá ještě jedním směrem.

Jde o využití zvířat k bojové činnosti. Již v současné době slouží v americkém a ruském námořnictvu jednotky cvičených delfínů, kteří dokážou vyhledávat miny, vyzdvihovat ze dna pomocí nesených chapadel různé předměty a dokonce napadat nepřátelské potápěče. Otázkou je, nakolik se již pokročilo z hlediska dálkového řízení těchto živočichů. Od určité úrovně by se totiž jednalo o jakési zvířecí roboty-zooborgy. Vzhledem k relativně vysoké inteligenci jsou používáni také lvouni. Je otázkou času, kdy bude pomocí biotechnologií a genetiky pro autonomní činnost pod vodou upraven člověk. První pokusy, při kterých byly použity myši vybavené upravenými žábrami, byly úspěšné. Zatím je však stále nejinteligentnějším a nejúčinnějším bojovníkem potápěč.