Setkání

Není už v tom nic romantickýho, nic pěknýho.

Jdeš za svým snem a přitom nesníš!

Mám to pořád před očima.

Vidím tě, jak mi jdeš naproti (nebo já tobě?)

Zastavíš se a dáš mi pusu.

Jen se dotkneš svýma rtama mejch a už zase jdeš.

„ To je jako všechno?“ řeknu a hned vím, že se chytíš.

Začneme se líbat.

Začátek? (konec)

Měla oči, ve kterejch viděl všechnu krásu světa a přitom věděl, že svět je zkurvenej, hnusnej. Všechny krásy toho utrpení. Války, nemoci, atomovky shozený někam doprostřed přelidněnýho města. Pocit údivu při pohledu na všechny ty mrtvý těla- nikdy ne lítost. Žádný slzy, co chutnaly tak slaně a přitom v nich bylo tolik hořkosti.

Zavři moje oči, znič můj hrob! Jenom ty můžeš. Ať se podíváš kamkoli, všude je vidíš.

Pořád cítíš na spánku ledovej kvér, ale bojíš se říct: „ tak už mě zastřel!“

Bojíš se smrti a přitom je to jediný vysvobození z tohohle všeho.

Klidně křič, breč, rvi si vlasy, podřež si žíly, skoč z třicátýho-třetího patra a přitom si opakuj: „zkurvenej svět! Zkurvenej svět! Zkurvenej svět! Zkurvenej….“umírej, miluj a zabíjej mě! Pomalu. Tak jak chceš umřít. Znovu a znovu.

Komentáře

« Domů | Přidej komentář