Ahojda všem...

Dneska mě chytlo opět něco nečekaného. Moje psaní pro mě zůstává utajenou doménou v mém životě. Vždy mne chytne za límeček košile a táhne a táhne, dokud nestvořím něco, s čím bych souhlasila.

Bohužel můj život není procházka růžovým sadem, přišla jsem na to po dlouhé době, ale což- je lepší otevřít oči někdy než nikdy. Pád do reality bolel, avšak na druhou stranu mě teď jen tak nic nepřekvapí a nevykolejí. Přesto existují vyjímky a tady o jedné budu mluvit...

Když se člověk spálí - myslím psychicky, ne fyzicky, tak trvá dlouho než opět nabere sil, které mu rána způsobila. U někoho rekonvalescence trvá kratší dobu, u někoho delší. Já jsem druhý typ člověka- než uvěřím, uběhne poměrně dlouhá doba.

Plánování budoucnosti s druhou osobou nevěří, vše bere jen jako frázi. Jenomže po určité době mu to zní tak krásně a lahodně a vše je jako balzám na duši. I já uvěřila po několika měsících a věřte nebo ne, opět to byla chyba.

Vše bylo tak milé, dlouho jsem krásná slovní spojení neslyšela a přilnula mi ksrdíčku. Což jsem dělat neměla. Teď to beru jako selhání mysli a všech mých smyslů, které jsem do té doby měla.

Začala jsem v sobě cítit i 2.světovou a další den na to se vše rozbořilo jako domeček z karet. Cítila jsem ten pád a zřejmě lavina zůstala viset na mně. Ale ptám se, proč to tak bolí? Jakto že jsem se neponaučila z minula a znovu jsem ucítila to, co ze mě začalo dělat jiného člověka - snílka v oblacích s krásnou budoucností.

Moje fantazie a skryté přání bylo silnější než cokoliv jiného, ale zybtečně. Tudíž to znamená, že jsem zase tam, kde jsem byla kdysi. Ale nyní už mám strach, že se z toho nevykopu a uzavřu se úplně. Už nyní jsem měla problém se otevřít, ale nyní?!!!!...

Podstatou toho všho je můj dotaz na vás... Jakým způsobem lze překonat tyto pocity, které člověka svazují a unavují ho? Jak se mám znovu otevřít a uvěřit lidem, když už jsem tolik vytrpěla? Jak to děláte vy?... Děkuji. Mějte hezký slunečný den Vaše Jája

Ahojda...

     Dnešní článek bude stručnej, možná, ale vše vyvsvětlující. Chci se totiž i Vás zeptat a sama tak trochu podivit nad životem samotným.

     Znáte ty stavy, že vás píchá u srdce, nemůžete dýchat, je vám špatně, a cítíte se, že to nezvládnete? Nemyslím infartk, myslím ten stav, kdy vám z vašich vztahů a okolí docházejí síly.

     Výborně, chápeme se, to jsem ráda:-). Mno a já mám pro Vás otázku- srdce. Myslíte si, že je možné, že po určité době je člověk už tak odolný, že mu nic nemůže ublížit? Že už je tak laxní, že jakákoliv informace je mu naprosto volná? Nic ho nepřekvapí a nevyvede z míry?

     Srdce vás nebolí...A toho se leknete a začnete si nadávat, že je to chyba. Vždyť jsou vzpomínky a "krásné časy". Ve skutečnosti zůstává jen mlhavá vzpomínka na to, co bylo pro člověka nejemotivnější. Na spadnutí z obláčku není nic špatného, tomu se říká otevření očí a pochopení reality, ne svého snu. A je pravda, že ty nejemotivnější zážitky má člověk stále u sebe. Ale kdyby člověk chtěl, nemá ani to.

     Člověk si musí postupně uvolňovat paměť na ty současné zážitky a lidský mozek nemá tak velkou kapacitu, aby si pamatoval i ty, které jsou utopené v moři:-).. Čas, je lékař. Možná je zbytečný používat přísloví a pořekadla, ale myslím si, že je v nich víc pravdy, než je člověk schopen leckdy sám pochopit.

     Takže když nemáte srdcebol a "měli by jste ho mít", tak se nelekejte, takový je život, přivádí nám neočekávané události a pocity. V tom je život krásný, nevíme, co nás čeká, a můžeme jen doufat, aby se splnila naše přání. A snažit se pro to udělat maximum.

     Já jedno přání mám a co Vy? Tak neseďte u počítače a běžte tam, kam Vás to táhne, ať máte nové zážitky, bez výčitek:-) Já udělám to samé...