MOŘE

moje vitězná v literární soutěži....

Ohlušena přílivem mořské krásy a zároveň oslepena měsiční září, jež se odrážela od té spousty vody, snad jsem zapomněla i na svůj dech. Má duše se topila v jakési nedefinovatelné rozkoši a mé tělo plálo nepřekonatelnou touhou skočit do té stříbrné nádhery a nechat se unášet až kamsi za obzory vnímání. Dole, u mých bosých nohou, které se s každou bílým chomáčkem pěny zdobenou kadeří, bořily stále hloub do zlatého písku, se zrníčka tohoto zlata mísila a tiše si šeptala se stříbrnou vodou.

A právě při tomto pohledu dolů, jsem zaslechla jakoby z dálky čísi tlumený, pomalý hlas, který mě vyzýval k prvním krůčkům ke sblížení se s mořem. Ještě chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem vykročila... S prvním krokem ze mne rázem spadla všechna bázeň a já jsem pokračovala se sblížením se s neznámem.

Písek se prodíral mezi mými prsty a voda příjemně hladila má lýtka. Zhluboka jsem dýchala tu omamnou vůni svěžího mořského vánku, kořeněnou příchutí soli a tajemných dálek. Měsíc, ten bdělý strážce noci, hladil rozskotačené vlnky a zanechával za sebou zlaté třpytky, které tančily v rytmu dechu moře. A já, s očima dokořán,jsem pozorovala všechny ty mořské uličnice a záviděla každé kapičce vody její dlouhou cestu, kterou musela urazit až sem, k mým nohám, i tu věčnost, která trvá tisíce a tisíce let.

Začíná příliv. Mé moře přestává odpočívat a chce mi předvést, jak divoce umí tančit. Ustupuji vlnám, které s každým hlubokým nádechem nabírají na síle. Usedla jsem na skalní výběžek a sledovala, jak pod vodou mizí malé ostrůvky, na které ještě před chvílí, bylo možné vstoupit suchou nohou, i pláž, tak vyhřátá od slunečních paprsků, které jí celý den škádlily.

Přílivové vlny, jakoby se dohadovaly a předháněly, která z nich se jako první rozstžíští o skály a rozhodí korálky slané vody.A měsíc každý ten korálek, tu malou kapičku obarvil svou zlatou barvou a promněnil ji v hotový zázrak.

Můj pohled sklouzl na pláž a se zaujetím sleduji, jak odvážně a s pevným odhodláním dostat se snad až na konec, na poslední písečné zrnko, vybíhají jedna vlna za druhou, ale moře je vždy po marné snaze stáhne zpět. A další a další...a zas a znova....

Zavírám oči a poslouchám, jak moře burácí, pleská o skály a zpívá svou věčnou píseň o dálkách, o vášni, o slunci i měsíci..a o lidech, kteří chtěli nad ním zvítězit.

Z mého snění mě probral chlad, se kterým se přiblížilo svítání. Celou noc jsem probděla a naslouchala tomu zpěvu.Vrací se odliv a moře začíná ustupovat. Bouřlivá píseň utichá a mění se v tichý ševelící a uklidňující ton.

Nad obzorem začíná svítat. Tma odkládá svou vládu a v nastupujícím šeru sleduji, jak obzor začíná krvácet a nachová barva se rozprostírá i na mořské hladíně. Než se stačím z té krásy vzpamatovat, nach se mění v oranžovočervenou barvu a vidím, jak se ještě ospalé a slabé slunce snaží vyhoupnout na nebeský trůn, abz vládlo silou svých paprsků celý den. Na drobných vlnkách pozoruji duhu, kterou tam svým ranním úsměvem vykouzlilo slunce, které se při mém pozorování duhové hladiny stihlo vyhoupnout až nad obzor a převzalo vládu nad celou dalekou krajinou.

Je ráno....A moře si stále ševelí svou píseň, slunce začíná vysoušet pláž a hřát, první rackové se přilétli pozdravit s novým ránem a moři popřát krásný den, a já pomalu odcházím, abych nerušila tento ranní rituál....

Krásné a voňavé je ráno na mořském břehu, krásné a okouzlující jsou jeho písně. Vzdaluji se a uvědomuji si, jak mi moře obohatilo a zároveň omámilo mé srdce. Ještě se naposledy otočím a po větru posílám vzkaz....- Děkuji Ti...mé moře..-