Jak krásně se usínalo, večer v houpací síti, kdy uspával mě cvrkot cvrčků a jezu zpěv. Hvězdné nebe mi nejkrásnější film promítalo a noc byla tak horká a voněla létem.

S ranní rosou, s prvními kapičkami, které se jako perly navlékly na jemnou pavučinu, pozdravilo se slunce ještě ospalé. A svými paprsky jemně hladí stébla trávy, probouzí květy jemným dotekem…..
A je ráno. Tak lehce voňavé. Ptáci se slétli snad z celého okolí, aby mě vzbudili svou ranní symfonií. Jak sladké probouzení.. Otevřu oči a mrknu na slunce : dobré ráno, sluníčko, jak se dnes máš?
A slunce odpoví jen lehkým pošimráním na mém těle ještě napůl spícím.
Otočím hlavu a mé jezero mě vítá, vlnky rozehrály nejtěžší prvky z baletu.
Ještě se protáhnu v houpací síti a jdu se pozdravit i s jezerem : přeji ti vodo, voděnko modrá, přeji ti krásné ráno, jezero.
A voda se ještě víc zvlní, odpoví na pozdrav a já mám nohy hned zmáčené.
Hladí má lýtka, já jsem už svěží, rána jsou krásná, ne, že ne.

Nemůžu spát....
Už zase schoulená v jeho náručí,
mhouřím oči
a jako kočka si spokojeně vrním,
vnímám jeho dech,
dech spícího mého,
v zázraku utápím se
už nedoufala jsem
a teď je tady
vedle mě
ze sna mou ruku tiskne.
Nemůžu spát...
Stále jeho slova slyším,
když za mými dveřmi stál,
kytičku sněženek,
nervozitou zmuchlanou
do mých dlaní vtisknul,
a prý co já,
že jemu se stýská,
a prý co mi...
A zase se mi slzy z očí koulí,
po dlouhé době, ale ze štěstí.

Nemůžu
a nechci ještě spát..