Musím dýchat bez přestání, krev mi v žilách samovolně teče, nezabráním tomu, že mám zase hroznoužízeň, že se mi chce píti vína, není to má vina. Vidím trošku rozmazaně a neníto z opilosti, je to z toho, že už stárnou moje oči, a vidím i skrzešpatný zrak, že je to velký paradox, že cesta vpřed je cestou k smrti, že jelepší nechvátat, neb cíl není zas tak skvělý, že cílem je vždycky konec, tlení.Lepší je as neusilovat, nechtít jít vpřed, lepší je jen nechat se unášet asouznít se světem a být v něm a být bez konfliktu, než chtít to mít podkontrolou, mít ten pocit bláhový, že to můžu, že můžu mít. Co má se stát sestane, je to tak prosté a přitom tak odmítané. A zase je tu dotaz, přichází zasa stále, kam to všechno lopotění spěje? Je to poezie světa, mít pocity a emocea smát se a brečet a chtít a nechtít a mít a nemít ... a být, a nebýt, všechno,to všechno, jak má být, a když je člověk chápavý, tak to ví. Myšlenka trápenízas obíhá po orbitu mojí hlavy a šilhá hlady, už zas mi asi ukousne kousekmozku, co je teď v apogeu, nejblíže zubům, tak ji asi chytnu za fousy a udělámji na ocásku kličku.

A co se stane pozítří a za rok? Ptám se. A odpovídám si. Jsem snad prorok, že bych o budoucnu měl dnesněco vědět? Snad mohu jen nesměle si myslet, že se mi podaří využít svévzpomínky a zkušenosti, a že z nich má mysl zvolí správný pohyb paží a že z mých úst vyjdou správná slova a že moje pravda bude prokaždého pravdou? Dýchám, vnímám svět skrze své oči, uši nos a kůži. Ale co měkrásně udivuje, to je krása, jež se z těch vjemů může zrodit v hlavě, v mém ohryzaném mozku. Vidět a být okouzlen, být skrze obraz šťastným mužem, to je to, co ještě můžu, co všichni  můžem. Svět se točí, nemůže se netočit.

Seděl jsem ráno na pohovoru v Týnské uličce a bylo to krásně automatické. Všechno se dělo samovolně, jak bych tam nebyl, ale byl tam nějakej jinej chlápek, co by něco chtěl, a neví co ... a někdo se mu kouká přes rameno a mrmlá mu pod fousy. Hele, co to kecáš, samá hovadina ti lítá vod držky. Nojo, to je moje parketa, kecat hovadiny. To jsem já, ten, co promlouvá skrze tvojí držku. Nic si z toho nedělej, že se mluví a myslí skrze různý hovádka - jako jsi ty. To je normální. Ono se to tak nějak krásně semele a všechno bude, jak má být.

Prozřel jsem a bylo mi veselo, opékal jsem ve své fantazii buřtíky svobody, že jedině samovolné bytí je nejlepšejší, že býti je dar, že všechny pracovní nabídky přicházejí a odcházejí automaticky, jako ten Hrabalův automatický text, jako to chození a dýchání a bušení srdce a samovolné chtění všemožných kvalit. Nic není pod kontrolou, a to je také, stejně jako vše kolem míhající se, jen výsledkem tikání automatu Svět.

Všechny krásný věci se dějí zlehka, jde to samo, jako když dýcháš. Chtít dělat, to co chceš, nejde vynutit, musí se to stát.

Jsem a vnímám odraz světa ve své mysli. Jak kočka u myší díry, číhám na myšlenky. Jsem tichem za slovy, jsem kočka která loví a má hlad. Sním o tom, co ulovím, sním, že to sním i s chlupama, že budu cítit na jazyku příchuť přítomného okamžiku. S chilli omáčkou kus ticha, čili chutné sousto. Menu od shora až dolu do rozkroku, dám si s chutí hladového muže, který je unaven, ale ještě může píchat do mýdlových bublin žití, může snít o sexuálním vlnobytí. Od rána do večera, jsem. A mám podezření, že to není jenom snění, co když je to doopravdy, co když se sám sobě nezdám? Čekám až na mne z díry ve vesmíru další myšLenka vystrčí čumák s fousama a nebo zadek s ocáskem a růžovýma, myšíma nohama.