Zase jsem začal číst Hrabala a je to tak krásné, až se mi tají dech.  Už tři dny chodím s Růžovým Kavalírem v batůžku. Vyndavám a zase ukládám tu knížečku do batůžku a zkouším si zapamatovat stránku, kde jsem zkončil se čtením ... a protože nikdy nevím, kde jsem zkončil, tak čtu některé stránky znovu a znovu a vůbec mi to nevadí, protože mám krásnou sklerózu a užívám si tu svou poruchu, že můžu si všechno zopakovat, že se mi  to všechno krásně zasekává pod kůži, že je to moje DNA, že je to to můj osud, že je to něco, co nejde obrátit naruby, že je to tak krásně krásné, že je to tak,  jak má být,  že to nemůže být jinak.

Přemýšlím o pravdomluvně, o tom, že by bylo ideální hulákat do vesmíru co si myslím, co chci a co nechci a mít vniřní sílu riskovat všechno co mám, tedy nic - a mít sílu dělat hovadiny, dělat co chci, být upřímným chlápkem, co umí říkat ženám, že jsou krásné. Jsem ale nesmělý a tak se jen malinko usměju, když se setkají naše oči, když frčím metrem po trase B.