Musím dýchat bez přestání, krev mi v žilách samovolně teče, nezabráním tomu, že mám zase hroznoužízeň, že se mi chce píti vína, není to má vina. Vidím trošku rozmazaně a neníto z opilosti, je to z toho, že už stárnou moje oči, a vidím i skrzešpatný zrak, že je to velký paradox, že cesta vpřed je cestou k smrti, že jelepší nechvátat, neb cíl není zas tak skvělý, že cílem je vždycky konec, tlení.Lepší je as neusilovat, nechtít jít vpřed, lepší je jen nechat se unášet asouznít se světem a být v něm a být bez konfliktu, než chtít to mít podkontrolou, mít ten pocit bláhový, že to můžu, že můžu mít. Co má se stát sestane, je to tak prosté a přitom tak odmítané. A zase je tu dotaz, přichází zasa stále, kam to všechno lopotění spěje? Je to poezie světa, mít pocity a emocea smát se a brečet a chtít a nechtít a mít a nemít ... a být, a nebýt, všechno,to všechno, jak má být, a když je člověk chápavý, tak to ví. Myšlenka trápenízas obíhá po orbitu mojí hlavy a šilhá hlady, už zas mi asi ukousne kousekmozku, co je teď v apogeu, nejblíže zubům, tak ji asi chytnu za fousy a udělámji na ocásku kličku.

A co se stane pozítří a za rok? Ptám se. A odpovídám si. Jsem snad prorok, že bych o budoucnu měl dnesněco vědět? Snad mohu jen nesměle si myslet, že se mi podaří využít svévzpomínky a zkušenosti, a že z nich má mysl zvolí správný pohyb paží a že z mých úst vyjdou správná slova a že moje pravda bude prokaždého pravdou? Dýchám, vnímám svět skrze své oči, uši nos a kůži. Ale co měkrásně udivuje, to je krása, jež se z těch vjemů může zrodit v hlavě, v mém ohryzaném mozku. Vidět a být okouzlen, být skrze obraz šťastným mužem, to je to, co ještě můžu, co všichni  můžem. Svět se točí, nemůže se netočit.