Seděl jsem ráno na pohovoru v Týnské uličce a bylo to krásně automatické. Všechno se dělo samovolně, jak bych tam nebyl, ale byl tam nějakej jinej chlápek, co by něco chtěl, a neví co ... a někdo se mu kouká přes rameno a mrmlá mu pod fousy. Hele, co to kecáš, samá hovadina ti lítá vod držky. Nojo, to je moje parketa, kecat hovadiny. To jsem já, ten, co promlouvá skrze tvojí držku. Nic si z toho nedělej, že se mluví a myslí skrze různý hovádka - jako jsi ty. To je normální. Ono se to tak nějak krásně semele a všechno bude, jak má být.

Prozřel jsem a bylo mi veselo, opékal jsem ve své fantazii buřtíky svobody, že jedině samovolné bytí je nejlepšejší, že býti je dar, že všechny pracovní nabídky přicházejí a odcházejí automaticky, jako ten Hrabalův automatický text, jako to chození a dýchání a bušení srdce a samovolné chtění všemožných kvalit. Nic není pod kontrolou, a to je také, stejně jako vše kolem míhající se, jen výsledkem tikání automatu Svět.

Všechny krásný věci se dějí zlehka, jde to samo, jako když dýcháš. Chtít dělat, to co chceš, nejde vynutit, musí se to stát.