I don't know
Proč zrovna já musím být tak nestabilní člověk? Nemám ráda, když mi lidé předhazují, že jsem blíženec, do nedávna jsem na to byla pyšná, když se projevovala jen kladná stránka...komunikativnost, otevřenost, přátelská povaha, snaha každému pomoct a snad lehká naivita odpouštět neodpustitelné...avšak za čas se člověk změní a sním i pohled na svět. Teď jsem nerozhodná. člověku to nepřijde, pokud před ním opravdu nestojí zásadní rozhodnutí... Ne, vdávat se nemusím, ani nic podobného opravdu vážného, co by mi mělo změnit život, ale nejsem schopna se ani rozhodnout pro jednoduchou věc. Zmatkuju a jakýkoli výběr místo toho aby se zúžoval a já postupně vyřazovala, a z min. výběru si zvolila, tak prostě ne...najednou mi naskáče do hlavy další obrovské množství variant a jsem v koncích:(
Vybírám, přeberu !1281
Nejvíc co mě mrzí je, že ubližuju lidem. Nemám to ráda a nechápu lidi, kteří jsou k tomuhle lhostejní. Nemůžu být šťastná za cenu toho, že ostatní budou nešťastní...jsem zvyklá všechen smutek a bolest uzavírat do sebe a tvářit se na svět mile, jak to každý vyžaduje. Nedělá mi to problém, avšak zjišťuji, že je to i jakýsi prvek lhostejnosti. pak se dívám na lidi s jakýmsi nepochopením, že nemůžou nad věcma mávnout rukou stejně jako já... Tohle přece není prvek toho, že jsem statečná, silná...některé věci bolí pořád, roky po tom, co se staly, ač jsem je uzavřela do sebe, přesto jsou pořád součástí mě
Vím, že veškerá snaha zapomenout bude zmařena. Vzpomínky a naděje, to je to proč tady jsem...a pak, právě teď, jen sedím, bez jakýchkoli pocitů, dojmů, výrazů či argumentů a kroutím nad tím vším kolem hlavou. Jak ráda bych se posadila a řekla si, že vím, co bude dál, že se toho nebojím a víc, že to chci....ale pokud se nevyrovnám s minulostí, nikdy nemůžu mít lepší naděje
Vybírám, přeberu !1281
Nejvíc co mě mrzí je, že ubližuju lidem. Nemám to ráda a nechápu lidi, kteří jsou k tomuhle lhostejní. Nemůžu být šťastná za cenu toho, že ostatní budou nešťastní...jsem zvyklá všechen smutek a bolest uzavírat do sebe a tvářit se na svět mile, jak to každý vyžaduje. Nedělá mi to problém, avšak zjišťuji, že je to i jakýsi prvek lhostejnosti. pak se dívám na lidi s jakýmsi nepochopením, že nemůžou nad věcma mávnout rukou stejně jako já... Tohle přece není prvek toho, že jsem statečná, silná...některé věci bolí pořád, roky po tom, co se staly, ač jsem je uzavřela do sebe, přesto jsou pořád součástí mě
Vím, že veškerá snaha zapomenout bude zmařena. Vzpomínky a naděje, to je to proč tady jsem...a pak, právě teď, jen sedím, bez jakýchkoli pocitů, dojmů, výrazů či argumentů a kroutím nad tím vším kolem hlavou. Jak ráda bych se posadila a řekla si, že vím, co bude dál, že se toho nebojím a víc, že to chci....ale pokud se nevyrovnám s minulostí, nikdy nemůžu mít lepší naděje
komentáře (0):
Přidej komentář
<< Domů