Anděl
Co se Vám vybaví, když někdo řekne slovo "ANDĚL"? Mě se ihned vybaví on. O kom mluvím? Mluvím o báječném člověku, který měl obrovské srdce a tu nejbáječnější dušičku, jakou si málo kdo dokáže představit. Pro každého by se rozdal. Nikdy nikomu neublížil, nebyl zlý, ani nebyl na ostatní jakkoliv negativní. I přes to všechno že byl ukázkový člověk, partner, milenec a hlavně parťák, si ho pán Bůh vzal k sobě. Je to nespravedlivé. Po světe běhají vrazi, násilníci, feťáci a nic se jim nestane.
Pak nadejde jeden okamžik a svět se vám obrátí o trilion stupňů. Nikdo si nedokáže představit tu strašnou bolest a prázdnotu, dokud to sám nezažije. To ovšem nikomu nepřeji. Letos na podzim to budou již tři roky a já si ten poslední okamžik, kdy jsem byla u něho v nemocnici na JIP, pamatuji jako by to bylo včera. Poslední okamžik, kdy ještě vnímal mou přítomnost. Nemluvil, nekoukal, ale jistě slyšel. Protože pod víčky bylo vidět, že hýbal s očima, podle mého tónu hlasu. Věděl, kde stojím. Poznal tu bolest, kterou jsem prožívala.
Hýbal s očima. Pamatuji si to tak moc, že kdykoliv si na to vzpomenu, pláču. Člověk by řekl, že po 3 letech to tak nějak přejde. Ano, bolest vymizela, rána na srdci jest zahojena, ale jizva.. ta zůstane navěky. Jizva, která je i po takové době jako čerstvá. Žiju dál, mám nového partnera, ale nikdy ta láska nebude taková, jako k mému Anděli. On byl anděl i když žil.
Měla bych jedno obrovské přání, byť vím, že se mi nikdy nesplní, neboť je to nemožné.
Jednou, jen ještě jednou bych ho ráda objala, políbila, řekla jak moc ho miluji a že mi tady moc chybí. Cítit jeho vůni, doteky a polibky. Ale jak říkám, je to nesplnitelné. Nikdy nezapomenu na jeho slova. "Jsi můj nejúžasnější miláček, kterého nepopsatelně moc miluju." Tyto slova mi budou navždy znít v hlavě. A také si je uchovám v srdci navěky.
Miluji Tě, můj anděli.
