Jsem smutná
nikdo to nezpraví
myšlenka cudná
nejde mi z hlavy
žiletky ostré
tepny mi hladí
prý je to dobré
všechno to spraví
krev moje sití
žiletky chladné
a na hrob kvítí
brzy mi spadne
kdyby mne potkala
nádherná chvíle
už bych neplakala
bylo by mi mile
však ty chvíle milé
už nejsou tu
došla jsem do cíle
dám sbohem životu
proč se mnou zůstává
smutný okmžik
život můj ostává
místo sbohem,řeknu dík.
Vstala a chtěla jít,
nebabilo ji už na světě být.
Slzy pálily jí moc,
plakala dlouho,celou noc.
Chtěla být jen s ním,
líbat jeho tváře,
srdce neosvítila ji záře.
Vzpomíná na časy,kdy spolu byli,
lásku mezi sebou si zaslíbili.
To ona skřížila jí plány,
nikdy už nebude něžné milování.
Milovala ho moc víc než sebe,
víc než oblohu,víc než jasně modré nebe.
Už nemohla byl konec všeho,
neprobudí se už nikdy vedle něho.
Stála taam na mostu dívala se dolů,
už chtěla skoncovat s představou-SPOLU!
Houkaní sanitek,pištění kol,
nikdo jí nevyléčil její světabol.
Dívka u vany sedí,na ruku svou zblízka hledí.Kouká se jak červený samet její ruka kryje,bolest a vzpomínky už ovšem nikdy nesmyje.Přemýšlí o věcech,které se jí zrovna staly,myslí nato,co jí ty jizvy daly...
Hlavou myšlenky jí zrovna běží,venku zrovna hustě sněží,když všimne si,že slza po tváři jí stéká,svou ruku od potítka obléka.Pravdy se dívka bojí,už však u okna stojí,teď je už totiž o trochu volnější,ona si teď připadá silnější... Své jizvy skrývá,pravdy se bojí-tak to už bývá ...
