Běž- Povídka pro Majkýho:* RIP 01.Listopad 2009
Stáli tam vedle sebe, v začínajícím dni, obaleni mlhavým oparem rána.On a ona. Ale nevěděli o tom, protože se přes mlhu neviděli. On byl příliš malý. A ona neviděla dolů, protože jí výhled zakrývaly mraky, plující kolem.Slunce ale přesto neúnavně pochodovalo po nebi k této neobvyklé dvojici a brzy jemně zahřálo všechno v dosahu.Mraky odpluly a mlha se vypařila kamsi pryč. Pařížské ráno.
„Co tam tak stojíš,“ zeptala se ona a pobaveně si ho prohlížela „ čekáš na otevírací dobu?“ Obrátil oči k obloze a posteskl si: „Je mi zima.“
„Zima?“ podivila se . „Vždyť svítí slunce!“
On ale jen zavrtěl hlavou. „I když slunce svítí, mne jeho paprsky už nehřejí tak jako dřív.“
Ona se zamračila: „A proč ne?“
„Protože někteří lidé jsou zlí,“ pokrčil rameny.
„O zlých lidech mi povídej! Je jich tu nějak moc. Ale přesto máš oproti mně jednu výhodu. Ty jsi cítil paprsky slunce alespoň kdysi, ale já ten hřejivý pocit nikdy nepoznám.“
Zdálo se mu, že s těmi slovy se trochu zmenšila a ubylo jí na kráse.
„To je pravda. Nemysli si ale, že si slunce nevážím. Jenže, pověz mi, jak můžu vnímat a cítit slunce, když vím, že na světě je tolik zla? Nebohé slunce se na to musí každý den dívat a jeho paprsky už nejsou tak blahodárné. A lidem je to jedno. Slunce mi to pokaždé připomene.“
Po chvíli se ona zadumaně ozvala: „Mýlíš se.“
Smutně sklopil hlavu.“Možná. Je tak snadné mýlit se.“
Zkoumavě si jej změřila pohledem: „Jsi opravdu smutný. To já také. Tak dlouho tu stojím a nikdo mi ještě nepoděkoval…“
V kovu a skle zahlédl smutek. Byla ještě menší, ale pak náhle trošičku vyrostla.
„Ale kdykoli znovu vidím ten úžas a obdiv vepsaný do tváří všech těch lidí, už tak smutná nejsem.Možná bys taky neměl. Třeba ve skutečnosti ani ty, ani já nemáme důvod být smutní.“
Zvedl hlavu, neviděl však nebe, které ho pozdravilo azurovou modří, nebe plné míru a klidu.
„Radoval bych se, jenže kdykoli se o to pokusím, vynoří se mi v hlavě vzpomínky na něco z minulosti a všechno je zase pryč,“ přiznal nešťastně.
„Radost, tu neznám. Ale jestli je to opak smutku, pak možná někdy radost prožívám a ani si to neuvědomuji. To ale asi není jako sláva. Slavná jsem dost.“
„Já taky,“ řekl on tiše.
Ona se k němu naklonila, jakoby chtěla lépe slyšet.
„Jsi slavný a nejsi rád? Pročpak to tak šeptáš?“
„Protože to nebylo to, po čem jsem toužil. Doplatil jsem na to. Sláva mne dostala na vrchol, a pak na dno.“
Ona pomalu přikývla: „Ach ano, pro lidi je sláva nebezpečná věc.“
Chvíli oba mlčeli a přemýšleli o slovech toho druhého.
„Někdy se mi zdá,“ vzdychl on „ že pro lidi je nebezpečné všechno. Dobré věci obracejí ve zlé, všeho dokáží zneužít. Chtěl jsem lidem pomoct, aby si to uvědomili a napravili to, ale nedokázal jsem včas odhalit sílu lidského strachu.“
Ona pootočila hlavu: „Třeba je to tím, že lidé už neumějí naslouchat tak jako dřív. Schopnost naslouchat se ztratila někde mezi počítači a velkoměsty. Ale ti, co ti budou chtít naslouchat, za tebou půjdou. Měl bys to zkusit ještě jednou.“
Opřel se o ni a dal si hlavu do dlaní.
„Když já nevím. Dřív bylo všechno docela hezké, ale potom jsem potkal zlé lidi a protože jsem byl slavný, věděl to celý širý svět. Dopadlo to sice dobře, ale nikdo už mi nikdy nebude věřit tak, jako mi věřili tenkrát, než se to stalo.“
„Musíš být odvážný a nenechat se ničím zastrašit,“ řekla ona rozvážně. „Myslím, že někde jsou pořád ještě lidé, kteří tě obdivují a mají tě rádi, minulost neminulost. Kvůli nim bys to neměl vzdávat.“
Vzhlédl a poprvé za dlouhou dobu mu v očích svítilo světýlko naděje.
Ona pokračovala: „Neřekl jsi mi, po čem jsi vlastně toužil.“
On se zahleděl na své ruce, složené na hrudi. Pak se na ni dlouze zadíval a vděčně se usmál.
„Jsi velmi slavná. Kdyby tě zítra někdo zničil, postaví tě znovu. Jsi věčná! Ale já cítím slunce na sobě i v sobě.“
Odešel a ona se za ním dojatě dívala. „Běž.“
napsal/a: little.waterlily 18:11 | Vlastní tvorba Link
