- Až někdy půjdete nakupovat a setkáte se s neuvěřitelně milou a usměvavou prodavačkou-pokladní, která bude hodně upovídaná a laskavá, možná vás na ní také upoutají velké náušnice, a pokud se jí náhodně zeptáte, zda ji ta práce baví - možná vám to řekne sama i bez dotázání, věřte jí, že ANO. Ona je v práci opravdu šťastná, její úsměvy ani optimismus nejsou předstírané.
- Až jednou v pozdějším večeru mezi půl jedenáctou a půlnocí pojedete tramvají číslo devět, směr z centra na Žižkov a uvidíte ženu sedící u okna koukající někam snad do neznáma, jíž z očí stékají slzy, věřte bude to ta samá žena jako prodavačka-pokladní, která ještě před pár hodinami možná několika desítkami minut rozdávala v práci úsměvy. Ona však nepláče pro přítomnost, při noční jízdě tramvají se v její mysli objevují záblesky minulosti - blízké i velmi vzdálené. Pro ty ona pláče, ne však vědomě, ona nechce plakat. Slzy jí tekou samy po tvářích. Nestojí o váš soucit, opravdu ne. Vaše soucitné pohledy jsou jí nepříjemné a těší se , až vystoupí a zmizí ve velkém domě a v bytě, kde se cítí doma.
- Poté usedne k počítači, prohlíží si na internetu fotky - jí velmi důvěrně známé tváře,a přesto nyní již tak cizí. Už necítí žádné emoce, ani lásku, ani žárlivost, ale už dokonce ani vztek a nenávist. Jediné co může vnímat je lhostejnost - lhostejnost tak dokonalá až výstavní.
- A tato žena je už přesvědčena o svém smíření se životem. Má svoji práci, pro kterou žije. Na minulost nemyslí vědomě, ta jen sem tam probleskuje do jejích myšlenek ve večerní tramvaji. Budoucnost je pro tuto ženu také příliš jednotvárná, v podstatě jako přítomnost. Užívá si však okamžiků v práci, kdy se opravdu skutečně a nepředstíraně usmívá na lidi, hovoří s nimi a na rozloučenou jim přeje hezký či příjemný den.
- Pokud tu ženu někdy potkáte, věřte, JSEM TO JÁ.
