K otázce magického významu křtícího čepečku v lidové kultuře

“Křtící obleček se předával z generace na generaci a postupně se v něm křtily všechny děti v rodině, neboť se mělo za to, že se pak budou mít po celý život rády…Největší pozornost byla věnována křtícím čepečkům-bývaly pletené, háčkované i síťované a bohatě zdobené výšivkami a krajkami…Tak jako křtícímu obrázku se i křtící čepičce připisoval léčivý význam. Kousek ustřižené karkulky se spálil na troud a užíval s mateřským mlékem zvláště při psotníku.” (A. Navrátilová: Narození a smrt v české lidové kultuře, str. 84, Praha 2004)

Autorka v této části textu vychází z knihy Č. Zíbrta: O dětské Karkulce (1924), kde je uvedeno, že v Kostelci nad Vltavou jeden chlapeček tímto způsobem “využíval” celou čepičku. Tuto knihu se mi bohužel nepodařilo sehnat, abych o tomto závažném případu mohla zjistit více, tak se alespoň pokusím zamyslet nad tím, nakolik tento zvyk mohl být rozšířen a jak velký mu byl přikládán v rámci lidového léčitelství význam.

Z vlastní zkušenosti problém nejsem schopná dostatečně objektivně posoudit, protože na vlastní velmi raná léta, kdy jsem mohla teoreticky trpět “psotníkem” si nepamatuji, křtěná nejsem a nepředpokládám, že by se moje velmi racionální matka uchylovala k takovýmto léčebným praktikám. Ani mezi mými přáteli-ač se mnozí z nich o alternativní způsoby léčení zajímají-jsem nenašla nikoho, kdo by tuto metodu zkoušel, případně se o jejím využití doslechl od nějakého pamětníka. Velmi sporná je také definice samotného psotníku, protože takto byly označovány veškeré choroby, postihující kojence.

K léčbě psotníku jsem se tedy pokusila najít nějaké další informace, ale výsledky byl poněkud sporné-např. v knize Místa, která léčí autorky Olgy Krumlovské jsem narazila na informaci, že léčba probíhala potíráním jelením lojem, v dalších dílech jsem objevila převážně zaříkávání. Teprve v knize Kdo pije vlčí mlíko aneb Jak se léčilo za starodávna autora Miroslava Huptycha, je psotníku věnována celá kapitola a je tam zmíněn i případ léčení pomocí křestního čepečku.

Z toho lze usoudit, že tento způsob léčby byl s největší pravděpodobností používán, nebyl však ale jediný a od autorky knihy, ze které jsem vycházela, možná nebylo úplne moudré uvádět pouze tento jediný případ, který v kontextu ostatních získaných informací působí dojmem spíše regionální zvláštnosti a může vést k mírnému zmatení čtenáře.