Frida Kahlo

Frida, celým jménem Magdalena Carmen Frida Kahlo Calderónová, se narodila 6.7. 1907 v Coyoacánu. Otec Wilhelm Kahlo pocházel z maďarské židovské rodiny. Narodil se v Baden Badenu a po smrti své matky se rozhodl hledat štěstí v Mexiku, kde se oženil, ale jeho manželka zemřela při porodu. Jeho druhou ženou se stala Matilde Calderónová, po otci poloviční Indiánka, po matce Španělka. Matilde v jejich modrém domě v Coyoacánu přivedla na svět čtyři dcery: Matildu, Adrianu, Fridu a Cristinu. Wilhelm Kahlo si na radu Matildiny rodiny otevřel fotografický ateliér. Nebylo to příliš výnosné řemeslo a práci mu navíc komplikovaly záchvaty padoucnice. Život Fridy osudově poznamenala autonehoda, kterou utrpěla ve svých osmnácti letech. 17.9. 1925 jela autobusem ze školy domů. Seděla na sedadle do uličky vedle své lásky Alejandra Gomeze Ariase. Najednou do autobusu vrazila projíždějící tramvaj. Prudký náraz strhl Fridě šaty a vymrštil ji ven na ulici. Když ji pohmožděný Alejandro našel, ležela na zemi a v boku měla zabodnuté kovové držadlo. Lékaři v nemocnici nevěřili, že se zachrání. V lékařské zprávě stojí, že měla zlomený třetí a čtvrtý bederní obratel, tři zlomeniny na pánvi, jedenáct zlomenin na pravé noze, vykloubený levý loket, břicho proražené železnou tyčí, která vnikla do těla levým bokem a ven vyšla pohlavím. Poraněná páteř výrazně omezila Fridu v pohybu. Nosila sádrový korzet a většinu času trávila v posteli. Kromě toho, se musela vyrovnávat s myšlenkou, že jí zdeformovaná pánev nedovolí mít dítě. Malovat začala z pouhé nudy na lůžku. |Žádné výtvarné vzdělání neměla, pouze krátce před nehodou dostávala hodiny kreslení u otcova přítele Fernanda Fernandeze, který ji načas zaměstnal jako ilustrátorku lékařských publikací. Matka jí nechala sestrojit malý stojánek, aby mohla malovat i vleže. Její první obrazy byly ovlivněny kubismem, ale neváhala se inspirovat ani dílem Sandra Botticelliho. Podobně jako on umísťovala na svých malbách realisticky prokreslené postavy do imaginárního prostředí.Během svého života namalovala Frida asi dvě stě obrazů, z toho pětapadesát autoportrétů. Trochu připomínají staré fotografie, ze kterých se na nás upřeně dívají lidé ve strnulých pózách, umístění na neobvyklém pozadí. Na rozdíl od nich je pozadí Fridiných autoportrétů živé-zelené listy tropických rostlin okusují housenky, Fridu obletují motýli a na rameni posedávají papoušci. Okolní svět kypí životem a hýří barvami, pouze ona sama jako by sem nepatřila. Opička tahá za pentli a mimoděk ji utahuje kolem fridina krku, trnový náhrdelník se zarývá do kůže, ale onan na nás nepřestává upřeně hledět. S jejím budoucím  manželem Diegem Riverou seznámila Fridu na konci dvacátých let Tina Modotti, italská fotografka a sovětská špionka. Diego byl tou dobou už uznávaným umělcem, který se po letech strávených mezi pařížskou avantgardou vrátil zpět do vlasti, kde se společně s Josém Clementem Orozkem a Davidem Alfarem Siqueirosem stal tvůrcem uměleckého stylu zvaného muralismus.

Malíři pracovali na velkých státních zakázkách, při kterých podobně jako v renesanční Itálii zdobili zdi státních paláců a škol. Gigantické fresky jsou směsí evropského kubismu, expresionismu, domorodého umění, odkazů k dějinám Mexika a komunistické ideologie. Na rozdíl od svých kolegů vynaložil snad největší úsilí, aby poznal prameny lidové kultury, a ta se mu stala vděčným inspirčním zdrojem. Stejným směrem vedl i Fridu, kterou si vzal v roce 1929.  Diego vyzvedl svou již třetí manželku z provinčního Coyoacánu mezi tehdejší uměleckou smetánku amerického kontinentu. V umění ji vedl k hledání vlastního výrazu. Učil ji všímat si společenských jevů a ukázal jí revoluční způsob života a význam barev. Stejně jako on se i Frida zamilovala do lidového umění a opustila počáteční okuzlení evropskými módními směry. Zdokonalovala se v portrétování domorodých žen a dětí a pod Diegovým vlivem začala nosit tehuánský kroj, s nímž později vzbudila senzaci ve Spojených státech i v Evropě. Dům Riverových byl jako malé muzeum. Poličky ve Fridině pokoji byly zastavěny soškami mexických bůžků, na stěnách viseli velcí papíroví kostlivci zvaní Jídáši, které Mexičani o Velikonocích ověsí rachejtlemi a odpalují do vzduchu. Diego fridě navhl, aby začala malovat na plech, podobně jako malovali pouliční malíři své votivní obrázky, tzv. retablos. Fridiny malby se jim svou úmyslnou naivitou, realistickou doslovností, ale i náměty velmi podobaly. Diego byl vášnivý bonviván. Dopřával si všech požitků, navštěvoval bouřlivé večírky, byl považován za jeden z mexických divů. Když Frida poznala marnost pokusů změnit jeho způsob života, snažila se mu alespoň oplácet stejnou měrou a navazovala poměry s muži i ženami. Snad nejslavnějším se stal její románek s L. D. Trockým. Když byl Trockij vyhoštěn z Norska, podařilo se Diegovi získat povolení od prezidenta a někdejší muž číslo dvě ruské revoluce se mohl uchýlit do Mexika. Rodný dům  v Coyoacánu se stal místem, kde Frida navázala intimní poměr se stárnoucím revolucionářem. Snad chtěla jen provokovat svého manžela, když suchopárnému starci darovala jeden ze svých nejsvůdnějších autoportrétů, na němž se namalovala v dlouhé koloniální říze. V dlaních svírá kytičku květin a lístek s věnováním.Jejich vztah však neměl dlouhého konání. V osmatřicátém přijel do Mexika André Breton, aby se setkal s Trockým. Ubytoval se samozřejmě v rodině Riverových. Jaké bylo jeho překvapení, když v díle hostitelovy manželky rozpoznal ryzí surrealismus. Breton pomohl Fridě k uspořádání první samostatné výstavy, která se konala v New Yorku. Po New Yorku následovala výstava v Paříži. Její obrazy se ještě objevily na retrospektivní výstavě mexického surrealismu v Mexické galerii umění a v galeriích v San Franciscu. Snad největšího uznání se Fridě dostalo, když mohla začátkem čtyřicátých let vyučovat na nově zřízené Škole malířství a sochařství.Od poloviny čtyřicátých let se její stav prudce zhoršoval. Na radu přítele, režiséra Arcadyho Boitlera, se rozhodla podstoupit náročnou operaci. Ještě před odjezdem do nemocnice v New Yorku darovala Boitlerovi svůj snad nejdojemnější obraz, na kterém se namalovala jako jelen probodaný šípy. Při operaci jí byl z pánve vyříznut štěp a patnácticentimetrovým kovovým prutem přichycen ke čtyřem obratlům. Operace se nezdařila, Frida musela nosit korzet a brát stále se zvyšující dávky morfia. Ještě více se přimkla ke komunistické ideologii, která se v jejích očích stala novým světovým náboženstvím. Skutečně vážnou ranou se pro Fridu stala sněť, která se jí rozšířila po skoro celé pravé noze. V roce 1953 jí dokonce museli amputovat nohu až pod kolenem. S tou ztrátou se nikdy nevyrovnala a několikrát se pokusila ukončit život sebevraždou. Frida zemřela 13. 7. 1954 na plicní embolii, ale pitva u ní nikdy nebyla provedena. Rakev s ostatky byla vystavena v Paláci výtvarných umění a k branám krematoria ji doprovodil zástup 500 lidí. V poslední chvíli se kolem Fridy sešla skupinka nejbližších přátel, aby jí zazpívali Internacionálu a mexické lidové písně. Slavná malířka vyrůstala z půdy rodného Mexika, ale krev ji spojovala s evropskými předky. Podobnými rozpory byl naplněn celý její život. Přední znalkyně Fridiny tvorby Hayden Herrerová dokonce přirovnala Fridu ke svatému Šebestiánovi, který stejně jako ona vystavuje na odiv svou nahotu, sexualitu i fyzickou bolest, aby nám podal zprávu o svém vntřním trápení. Dílo Fridy Kahlo je dokladem propojení všech poloh života mexické malířky do jedinečné syntézy evropské a domorodé civilizace. Zároveň dokazuje schopnost zvládnout bolest a smrt, nepodlehnout jim a učinit z nich základní tvůrčí sílu.