Lion Feuchtwanger

GOYA

Lion Feuchtwanger byl německý židovský spisovatel a autor mnoha historiografických sociálně kritických románů, povídek a dramat.
Narodil se 7.července 1884 v Mnichově, jako syn továrníka. Studoval na filozofické fakultě v Mnichově a v Berlíně. V roce 1907 se stal doktorem filozofie.
Hodně cestoval a přispíval divadelními kritikami do českých časopisů.
Překládal indická a španělská dramata. Po fašistickém puči v Mnichově roku 1923 se přestěhoval do Berlína. Byl bytostným odpůrcem fašismu a jakmile se v Německu dostali k moci nacisté, octl se na černé listině a musel opustit vlast s desítkami dalších spisovatelů. V roce 1933 byl na přednáškovém turné ve Francii a již v emigraci setrval.
Byl též spoluzakladatelem protifašistického časopisu Das Wort. Za druhé světové války odešel do USA, kde žil v Pacific Palisades v Kalifornii. V roce 1955 získal Národní cenu bývalé Německé demokratické republiky a rok na to doktorát berlínské Humboldtovy univerzity. Zemřel 21. prosince 1958 v Los Angeles v USA.

Goya

Francesco Goya pocházel z města Zaragoza, z rodiny chudých sedláků. Jeho nejlepší přítel byl Martin Zapater, který pocházel z bohatých poměrů. Otec Martina poskytl Goyovi prostředky, aby mohl navštěvovat malířskou školu. Svému umění se však naučil hlavně sám, že pozoroval práci ostatních umělců.
Za manželku si vzal Josefu Bayerovou. Její bratr byl malíř jako Goya a vnucoval mu svůj způsob umění podle tehdejších pravidel a tím brzdil jeho talent. Bayer byl prezidentem královské akademie. Manželka Josefa uznávala svého bratra jako malíře, ale svého manžela ne. Goya měl s Josefou tři děti. Žil velice bohémským životem, měl spoustu milenek, které mu manželka trpěla, protože to v té době patřilo k životu umělce jeho jména. Po smrti Bayera se stal Goya prezidentem královské akademie. Král Carlos IV a královna Maria Luisa si ho zvolili jako dvorního královského malíře. Goya maloval novým způsobem na tehdejší dobu revolučním. Zdůrazňoval světlo a hru barev, hlavně šedé.
Měl pomocníka Augustína, který ač moc malovat neuměl, umění velice rozuměl a byl Goyův nejlepší kritik. Od královského dvora měl Goya hodně zakázek a stal se z něj velmi bohatý muž. Na tehdejší dobu si mohl dovolit honosný kočár, které byly v Madridu jenom tři. Finančně podporoval svoji matku a dva bratry, kteří žili v rodné Zaragoze.
Začala se u něj projevovat skrytá nemoc, která se ozvala ve chvílích psychického napětí a rozčílení. Byla to postupná hluchota. Nemoc se časem rozvinula tak, že přišel o sluch úplně.
V rodinném životě ho začala postihovat neštěstí. Napřed mu zemřela dcera, později syn. Všechna tato neštěstí neunesla jeho manželka Josefa a zemřela i ona. Zůstal mu nejstarší syn Javier, na kterého se plně soustředil a dal ho učit malířství.
Celým jeho uměleckým životem mu jdou po boku jeho dvě milenky. Zpočátku Pepa, později  vévodkyně Cayetana de Alba, se kterou je nerozlučně spoután. Ta však také umírá.
Z důvodů hluchoty se Goya vzdává prezidentství královské akademie. Do politiky ač nerad je několikrát proti své vůli zatažen, protože slavné osobnosti, které maluje, se mu často svěřují se státnickými záležitostmi a on má na ně velký vliv. Několikrát se nechá pod nátlakem přemluvit a tak vlastně nechtěně zasahuje do dění. V době jeho života má velice silnou pozici inkvizice a církev. Goya jedná opatrně, aby inkvizici proti sobě nepoštval.
Ve svém malířském umění je čím dál více uznávanější. Od svého pomocníka Augustína si osvojí metodu leptání. V této době přestává malovat portréty, ale začíná vyjadřovat svoje duševní pocity, svoji vnitřní rozervanost. Má často děsivé vidiny duchů a démonů a dává jim podobu konkrétních církevních hodnostářů, soudců, ale i vladařů. Způsob vyjadřování nazval satiry. Toto umění se ukazuje být velice nebezpečné pro svou kritičnost doby, proto je nutné je udržovat v tajnosti pře inkvizicí. Portréty nyní jenom skicoval a dokresloval je jeho pomocník.Kniha končí Goyovým zamyšlením se nad životem, které mu dodá novou sílu a energii žít dál.

Román Liona Feuchtwangera Goya nelze brát jako životopisný informační zdroj, ba naopak, Feuchtwanger se v něm dopouští poměrně mnoha faktografických omylů, odvážných dějinných, politických i psychologických interpretací sice poplatných duchu poloviny 20. století, jež však nemají místo ve značně zaostalém Španělsku končícího 18. století. Ne, při četbě Feuchtwangera, lehce romanticky pojatého Goyy pak zvláště, je nutné mít na zřeteli básnický podtext, který má ve stavbě příběhu navrch nad suchopárností dějin.

Nicméně tato bezstarostná lehkost i odvaha překročit předurčené mantinely, vyložit Goyovu osobnost ve světle precizně připraveném a zpracovaném milostném příběhu Goyi a Cayetany, vévodkyně z Alby, v jehož odlesku je interpretováno i celé Goyovo dílo vzniklé mezi léty 1790 a 1805, tedy v přibližném období, ve kterém je Feuchtwangerem příběh odvíjen, Goyu odkrývá v poněkud opomíjených polohách, kdy je Goya v dějinách světového malířství oslavován zejména jako autor litografií Caprichos a Desastres de la Guerra (Hrůzy války), zatímco Feuchtwanger Goyu popisuje nikoliv jako hluchého šílence, ale vášnivého poživače života a žen zejména.

Jak asi sám čtenář vytuší, vztah vévodkyně Cayetany, ve své době druhé nejvýznamnější ženy ve Španělsku hned po královně Marii Luise, a tehdy již padesátiletého hluchého a značně ošklivého Goyi, byl více než co jiného spíše krátkou milostnou zápletkou, která do dějin vstoupila legendou, že sama Cayetana stála předlohou pro slavnou dvojici obrazů, Nahá maja a Oblečená maja. Pravdou však je, že Goya oba obrazy namaloval pro soukromou sbírku tehdejšího ministerského předsedu, milence a chráněnce královny Marie Luisy, Manuela Godoye, a modelkou mu pravděpodobně stála skutečná žena z lidu - maja, a tedy nikoliv ve smyslu tehdejší módy vyšších šlechtických kruhů být malován jako člověk z lidu, jak se ostatně nechala malovat i sama Cayetana v obraze z roku 1797, Portrét vévodkyně z Alby v černém.

Avšak jak předpokládám, čtenář Feuchtwangera není náruživým návštěvníkem historických archivů a Goyovi si plnými doušky vychutná milostný příběh