Marie Antoinetta

Marie Antoinetta, nejmladší z dcer Marie Terezie, byla patnácté dítě ze 16. Prý se roku 1755 nenarodila pod šťastnou hvězdou. Den poté, co přišla na svět, došlo k strašnému zemětřesení v Portugalsku. Lisabon byl prakticky smeten z povrchu zemského. A když si jako ani ne patnáctiletá brala francouzského následníka, o rok staršího dauphina Ludvíka, bylo při slavnostním ohňostroji ušlapáno kolem 140 lidí.

Od malička byla Marie vychovávána velmi volně. V hudbě se sice o ni staral sám rytíř Gluck, ale princezna nejevila zájem o nic kromě zábav. Byla inteligentní, ale vzdělání na ní příliš velké stopy nezanechalo.

Její svatba v roce 1770 se sice stala událostí století, nicméně dalších osm roků trvalo, než dokázal její obtloustlý, těžkopádný a zakřiknutý partner manželství naplnit. Bránila mu v tom jistá „tělesná maličkost”, která se dala napravit drobnou operací. Král se k tomuto zákroku odhodlal teprve po domluvě svého švagra císaře Josefa II., který roku 1777 přicestoval do Francie inkognito jako hrabě Falkenstein, aby se seznámil s chodem zdejší státní správy. Svou sestru Marii během návštěvy marně varoval před následky dalšího zadlužování země. Avšak Marie Antoinetta už dávno překonala svou někdejší soupeřku markýzu du Barry, milenku Ludvíka XV. v mrhání penězi. Drahé šperky, šaty a vysoké prohry v kartách převyšovaly jen dary a renty, které si vymiňovala pro své příznivce.

Roku 1776 vyhlásily americké osady nezávislost na Británii. Vzbouřenci se nemohli obejít bez spojence a obrátili se na největší nepřátele Británie, Francii a Španělsko. Nezdálo se pravděpodobné, že by Francie s tolika vlastními problémy podpořila republikány. Avšak touha odčinit pokoření po sedmileté válce a charismatická osobnost amerického vyslance B. Franklina celou záležitost povýšily na jakousi módu. Dvě smlouvy, obchodní a obranná, uzavřené roku 1778 se staly jen formálním potvrzením existujícího stavu: Francie dodávala američanům zbraně a materiál a její dobrovolníci v čele s markýzem La Fayettem se velmi účinně zapojili do bojů. Všechna francouzská vítězství však měla jeden háček-zadluženou zemi táhly válečné výdaje ke dnu a vyvstaly zřetelné obrysy státního bankrotu. Jen válka v Americe stála dvě miliardy livrů a státní dluh narostl na astronomických pět miliard. Umíráček, oznamující v červenci 1789 smrt osmiletého následníka trůnu Ludvíka Josefa, jako by zároveň ohlašoval zánik celého království.

Počátkem roku 1789 trpěla většina obyvatel Francouzského království hladem způsobeným neúrodou spojenou s následným prudkým růstem cen. Státní pokladna nejenže zela prázdnotou, ale navíc ji zatěžoval obrovský dluh, který se dal vyrovnat pouze zvýšením daní. Jenže rolníkům už nebylo co brát, a minstru financí se proto nabízelo jediné řešení zdanit dosud nezdaňovaný majetek privilegovaných stavů, což ovšem vyvolalo bouři odporu. Pod těmito tlaky svolal král 5. května 1789 shromáždění generálních stavů, v němž byly zastoupeny všechny tři-šlechta, církev i měšťanstvo. Rozpory začaly velmi brzy, neboť zasedání nebylo příliš dobře připraveno. Jednotlivé stavy měly jednat odděleně, ale poslanci za třetí stav vyzvali ostatní, aby se k nim připojili. Ti, kteří to odmítli, měli být označeni za zrádce poslaneckých práv. 20.června nechal předsedající Jean-Sylvain Bailly, člen francouzské akademie, všechny poslance přísahat, že se nerozejdou, dokud nedají Francii ústavu. Když tři dny na to zástupci třetího stavu přišli na zasedání, nebyli vůbec vpuštěni do sálu. Zatímco Národní shromáždění připravovalo novou ústavu, propukly v Paříži nepokoje, vyvolané prudce rostoucími cenami chleba. Stále častěji docházelo k násilnostem, kdy hladoví lidé plenili pekařství a sklady mouky. Ludvík rozkázal královské armádě, aby obsadila Paríž a Versailles. V zahradách Palais-Royal vystoupil 12. 8. mladičký novinář a právník Camille Desmoullins s vášnivým projevem, v němž vyzval Pařížany, aby se ozbrojili. Na Champs.Elyseés narazil dav nadšený jeho projevem na jednotky gardistů, kteří se přidali k demonstrantům. Paříž se ocitla v rukou povstalců. Ráno 14. 8. se rozšířily zvěsti, že na město pochodují královské jednotky. Před budovou Invalidovny se shromáždil osmdesátitisícový dav a dožadoval se zbraní. Když je nedostali, vnikli povstalci dovnitř a zmocnili se asi tisíce mušket a několika děl. Scházel jem však střelný prach, jehož zásoby byly uloženy ve sklepeních Bastily. Útok na tento symbol despotismu znamenal počátek francouzské revoluce. Pro evropské státy představovala revoluce šok, ba dokonce ohrožení. Po jistý čas Evropa vyčkávala, jakse věci ve Francii vyvinou, protože revoluční chaos byl zvenčí velmi nepřehledný. Také Marie Antoinetta se s tajnými depešemi obracela na vídeňský dvůr svého bratra Leopolda II., s prosbami o záchranu královské rodiny, která se ocitala v čím dál bezvýchodnější situaci. Leopold s pomocí dlouho otálel, protože byl přesvědčen, že Ludvík s Marií Antoinettou výstředností svého životního stylu na sebe bouři lidového hněvu sami přivolali. Marie Antoinetta se tedy pokusila zorganizovat útěk. Za pomoci přátel připravila cestu své rodiny do emigrace tak nenápadně, že divadlo plné převleků nemohlo vést k cíli. Ve Varennes byla královská rodina rozpoznána  a zatčena. Král ztratil poslední zbytek vlivu na další vývoj událostí. Už mu nechali jen podepsat novou ústavu a přísahat na ni (září 1791). O rok později nový Národní konvent vyhlásil republiku a odstranil monarchii. 21.ledna 1793 byl Ludvík popraven. Téhož roku musela pod gilotinu položit hlavu i Marie Antoinetta. Byla obviněna ze všemožných zločinů od protifrancouzského spiknutí až po to, že prý souložila se svým osmiletým synem a učila ho masturbovat. Rozsudek si vyslechla v klidu a beze stopy pohnutí v tváři. Ráno 16. října si oblékla bílé pikové šaty, bílý čepec, černé punčochy a červené boty. Když vyšla na lešení, kde stála gilotina, zakopla a stoupla při tom katovi na nohu. „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně,” vyhrkla. Byla to zároveň její poslední slova.

Ludvík XVII., následník trůnu, syn Ludvíka XVI.  a Marie Antoinetty, byl po otcově popravě z rozhodnutí Výboru národního blaha matce odebrán a předán na vychování do rodiny ševce Antoina Simona, funkcionáře pařížské Komuny. Osmiletého Ludvíka přejmenovali na Karla a podle představ jakobínských radikálů ho chtěli převychovat na uvědomělého sunsculota. Později však byl Simon svého úkolu zbaven a chlapce věznili za devastujících podmínek ve vězení v Templu. Kruté zacházení Ludvík nevydržel, onemocněl a 8. června 1795 z naprostého vyčerpání zemřel. Později se vynořilo několik osob, které se za Ludvíka XVII. vydávaly.