Maxmilián I., císař mexický
Maxmilián byl odmalička usměvavý, roztomilý, zábavný, plný fantazie. Udivoval jeho smysl pro humor-přesně imitoval chování a vyjadřování příbuzných, parodoval své učitele. Plála v něm však i poetická duše. Pětiletý nabídl svému strýčkovi Ludvíku Bavorskému, že ho vezme do země, kde kvetou pomeranče. Načež ho zavedl na terasu s několika květináči pomerančovníků. Měl soucitné srdce, projevoval snahu pomáhat druhým a tyto vlastnosti ho pak provázely i dospělým životem.
Maxmilián se narodil 6. července 1832. Jeho otcem byl mladší ze dvou synů císaře Františka I. František Karel. Matkou byla Žofie, jedna z mnoha dcer bavorského krále Maxmiliána. Na rozdíl od manžela byla mimořádně bystrá, politika ji vzrušovala a brzy se vyjímala mezi početnými, ale vesměs podprůměrnými Habsburky. Dokud se Žofii nenarodily děti, připadala si ve Vídni jak vyhnanec na cizí planetě. Franci a Max-nerozlučná dvojice. Dokud nedospěli, měli se upřímně rádi. Oba však nacházeli dost důvodů k vzájemné žárlivosti. Nejstarší princ měl před Maxem vždy ve všem trochu přednost, vykoupenou ovšem i větší porcí povinností. Na rozdíl od mladšího syna z něj mínili vychovat především správného vojáka, což on na rozdíl od Maxe, zapřísáhlého pacifisty, podstupoval rád. Rozdíly mezi bratry se neustále prohlubovaly. Franci, vždy odtažitý a pasivní, s nelibostí pozoroval, jak jeho bratr snadno navazuje přátelství a jak svou nespoutanou fantazií okouzluje dospělé. Aby rozdíly v sociálních dovednostech synů vyrovnala, postrkovala Žofie Františka při kdejaké příležitosti dopředu. Takové preferování zase ale nelibě nesl přecitlivělý Max. Do dospělosti vsupovali oba arcivévodové jako tiší rivalové. Na sklonku roku 1848 se osmnáctiletý František Josef nečekaně stal císařem a velitelem branných sil. Maxmilián byl u toho, když bratra 2. prosince korunovali. Upřímně mu ten vzestup přál. Současně však doufal, že i jemu nyní kyne naděje na smysluplné uplatnění, Avšak František Josef nechtěl mít oblíbeného Maxe dále vedle sebe. Vystavil by se tím nebezpečnému srovnávání a tak se snažil držet bratra od Vídně co nejdál. Náhle si vzpomněl na Maxovu dávnou lásku k moři a takřka rozkazem mu dal možnost splnit si mladické sny:bude cestovat a současně dělat kariéru u rakouského námořnictva. Ta nabídka se sotva dala odmítnout a Maxmilián se v pouhým 22 letech vypracoval do funkce kontraadmirála. V roce 1856 mu F.J. svěřil i vážnou diplomatickou úlohu. V Paříži
, kde právě probíhala mírová konference, uzavírající krymskou válku, se měl Maxmilián pokusit decentně vyžehlit silně pošramocenou pověst Rakouska. Šarmantní arcivévoda odvedl práci na výbornou a okouzlil i císaře Napoleona III. Po vykonání mise odjel ke zdvořilostním rozhovorům do Bruselu, kde se spřátelil s belgickým králem Leopoldem I. A zamiloval se do jeho dcery. Císař F.J., uspokojen Maxovými kroky na diplomatickém poli, dal průchod své velkorysosti. Rozhodl se Maxovi odměnit a k chystanému sňatku ho jmenoval guvernérem v Lombardii a Benátsku. V dubnu 1857 se Max vydal do Benátek, kde byl přijat s mrazivým, nepřátelským chladem. Ale doufal, že se vše spraví. Podruhé navštívil Benátky během líbánek. Kráse, přívětivosti a perfektní italštině novomanželky Charlotty se podařilo prolomit ledy nevraživosti obyvatel. Maxmilián se snažil získat v očích Italů image ochotného, všemu přístupného reformátora. Chtěl zemi přivést k rozkvětu. Slíbil uskutečnit obecní volby, obětem těžkých povodní na Pádu poskytl pomoc z vlastních prostředků. Výsledkem jeho snažení však bylo, že ho pomlouvali doma, vyhýbali se mu Italové a intrikovali proti němu nacionalisté. Na konci padesátých let zachvátila severní Itálii vlna bouří a protestů. Aniž to Maxmilián tušil, podepsali v červenci 1858 premiér Piemontu-Sardinie hrabě Camillo Cavour a Napoleon III. dohodu o tajném spojenectví:pokud by se Rakousko kvůli protestům v provinciích nechalo vyprovokovat k ozbrojenému zásahu proti Piemontu, Francie se souseda vojensky zastane. A vše se mělo zorganizovat, aby k tomu všemu rozhodně došlo. V houstnoucí atmosféře Maxmilián zajel do Vídně , aby se pokusil F.J. přesvědčit o nutnosti zavést v provinciích samozprávu. Bratr mu odmítl vyhovět. O pár týdnů později byl Maxmilián zbaven funkce guvernéra.Prakticky současně vypovědělo Rakousko válku Piemontu.
Vždy činorodý Maxmilián náhle neměl co dělat. Odstěhoval se na svůj krásný zámek v Terstu a pozoroval západy slunce na Jadranem. Nucená nečinnost však ještě více trápila Charlottu a vztah mladých manželů začal pomalu uvadat, což s rostoucí nevolí pozorovala hraběnka Lützwovová, vrchní hofmistrině zámku. Nemínila se dál dívat na to, jak se její pán ocitá v izolaci. Jednoho dne o něm napsala svému zeti José Mariovi de Estrada, který byl mexickým emigrantem a také zapřisáhlým monarchistou, přesvědčeným, že seriál občanských válek v Mexiku neskončí, dokud se tam neujme moci silný osvícený panovník. Hraběnčin dopis de Esradu zaujal a tak se na sklonku roku 1861 dal do pohybu diplomatický kolotoč ipřes to, jak špatná politická situace v Mexiku byla-prezident indiánského původu Benito Juarez vedl boje s Francií o nadvládu v zemi. Max si byl většiny rizik vědom, ale nabídku přijal. Jistě věděl i o tom, že obyvatelstvo Mexika o zřízení monarchie nestojí. Ale Junta superior-prozatímní vládní kabinet-formálně povolala Maxe na trůn "jménem mexického lidu". V dubnu 1864 složil arcivévoda císařskou přísahu a na fregatě Novara se vydal vstříc svému osudu. Na nátlak bratra musel Max podepsat, že se vzdává svých nástupnických práv, ale za to dostal jednotku legionářů, kteří mu měli pomoci uklidnit situaci v Mexiku. Během dlouhé plavby se manželé věnovali dotvoření mexické ústavy, systémů řádů, dvornímu protokolu, studovali španělštinu a snili o tom, že z Mexika vybudují ukázkově klidný stát. Postaví zemi hospodářsky na nohy, zaplatí dluhy a definitivně se smíří s Juarezem. 28. května 1864 přistál Max se ženou ve Veracruzu, ale přivítání je zklamalo. Mexický trůn podpíraly hlavně francouzské pušky. O to víc si Max umiňoval, že se prosadí velkorysou politikou smíření. Jenže jeho pokusy navázat kontakty s Juarezovými přívrženci ztroskotaly. Den za dnem čekala císaře nemilá překvapení. Původní nadšení konzervativců a monarchistů se vytrácelo a nepodařilo se mu ani získat přízeň liberálů a republikánů. Když zjistil, jak chatrná je mexická legislativa, obklopil se právníky a začal vydávat zákony jeden za druhým. Mělo to ale drobný nedostatek-nové zákony nikoho nezajímaly a nikdo je také nedodržoval. Teprve s tragickým zpožděním si Maxmilián začínal uvědomovat bezvýchodnost situace. Z jeho dobrovolnické armády dorazil jen zlomek,francouzi vyklízeli pozice a s Juarezovými partyzány spolupracovalo obyvatelstvo. V říjnu 1865 se maxmilián dopustil osudové chyby-velitelem expedičních sil maršálem Bazainem se nechal zmanipulovat k vydání ostrého provolání, v němž ohlásil velké změny: shovívavost končí, vůči povstalcům bude vláda od nynějška vystupovat bez slitování. Ačkoli byl Maxmilián v Mexiku už pomalu půldruhého roku, stále nebyl schopen vidět situaci realisticky. Dál naivně věřil, že byl na trůn povolán mexickým národem.Opakoval staré, dávno vyzkoušené chyby-vybíral si pouze ty informace, kterým chtěl věřit, bez ohledu na jejich pravdivost. A navíc jeho nové prohlášení vyvolalo oboustrannou eskalaci násilí. Navíc začátkem roku 1866 přišel z Paříže Napoleonův list zdrcujícího obsahu:protože parlament odmítá uvolnit na mexickou akci další peníze, bude nutno ji s definitivní platností ukončit. Max začínal chápat, že císařství zvoní hrana. Jeho smysl pro čest jen neznal způsob, jak z pohromy vycouvat bez ztráty tváře. Francouzští spojenci likvidovali své základny a nenápadně mizeli. Prořídlý sbor dobrovolníků nemohl obranu zvládnout a Juarézovy oddíly nezadržitelně pronikaly na jih a jihovýchod země. Vláda se ocitala v platební neschopnosti. V létě už císař neměl ani na vyplácení žoldu. Kdo mohl po legionářích chtít, aby nasazovali krky zdarma? Max už byl rozhodnut rezignovat také, ale v tom mu rázně zabránila manželka. Byla rozhodnutá kácející se trůn zachránit a odjela do Evropy zmobilizovat pomoc. Max jistě netušil, že jí při loučení mává naposled… Později se vrátili z Evropy generálové Marquez a Miramon, kteří slíbili bleskově vybudovat novou armádu. Maxmilián jim uvěřil a učinil další z osudových chyb-dal mexickým generálům k dispozici své dobrovolníky a to tak, že je požádal, ať zváží přestup do formující se nové armády. Legionáři se tím cítili zproštění služby a nasedali na odplouvající francouzské lodě. V Mexiku jich zůstalo jen 800. Generálové Maxiliánovi navrhli, ať si za místo rozhodující zteče zvolí město v kotlině mezi horami na sever od metropole. Poslechl. Sám se jmenoval vrchním velitelem. Když ale dorazil na místo, pocítil trpké zklamání-bojiště mělo ideální polohu pro útočníky, zato představovalo nehajitelnou past pro obránce. Brzy nato byli obklíčeni. Jeho lidé neměli dost munice ani potravin. Přesto vydrželi 72 vzdorovat přesile 40000 Juarézových bojovníků. Max se několikrát vyznamenal neohrožeností, ale poslední baštu ubránit nedokázal. Nabídku k útěku odmítl. Statečně čekal na poslední bitvu, předem ztracenou. Nedočkal se. O pádu císařství dříve rozhodla zrada. V noci umožnil jeden z plukovníků vpád oddílu protivníků do města. Bylo dobyto bez výstřelu. Maxmilián byl zajat v budově starého kláštera. Spolu s ním byli zadrženi a v konventu La Teresita uvězněni i jeho dva generálové. Max zprvu doufal, že mu bude umožněno setkání s prezidentem Juarézem. Na své žádosti ale nedostal odpověď. Když se dozvěděl, že bude i generály postaven před vojenský tribunál, zaradoval se. Doufal, že přesvědčí soudce o čistotě svých úmyslů. Přímočarost doudenního procesu ho všask zaskočila. Byl bleskově obviněn rovnou z padesáti zločinů, a aniž se mohl hájit, odsouzen k smrti. V Evropě nikdo nemohl uvěřit, že Juarézova justice sáhla na život významného Habsburka. +Osobnosti jako Giuseppe Garibaldi nebo Victor Hugo žádaly prezidenta, aby Maxe omilostnil. Indiánský prezident zůstal neoblomný. 19. června 1867 Byl Ferdinand Maxmilián Rakouský, pětatřicetiletý muž, který naivně doufal,, že do těžce zkoušené země přinese mír, na Zvonkovém vrchu nad městem Quétaráro zastřelen. Stejný osud s ním sdíleli i jeho generálové. Do posledního okamžiku si Max zachoval důstojnost. Každému z vojáků popravčí čety věnoval zlatou minci. Poté poprosil, ať míří pečlivě a pokud možno šetří jeho tvář, aby matce neztížili setkání s mrtvým synem. Jen co dozněla popravčí salva, dorazila do Mexika opožděná objednávka. Maxmilián v ní žádal, aby mu na nejbližší lodi dovezli alespoň dva tisíce slavíků pro jeho zahrady. Těšil se na jejich trylky…