Dýchá se mi o dost lépe,
Schoulená v náručí slepé,
Slečny, jež říká si euforie,
Ona mě u sebe vždycky skryje.

Lehko já mohla bych vyprávět,
Že takhle to běží už několik let,
Kdy tahle dáma, Paní drog,
Zabíjela pro mě každý rok.

Stala se mou přítelkyní,
Jež z mých známých všechny viní,
Že brání mi trávit s ní více času,
Že vlastně obírají můj svět o krásu.

Kam zmizeli všichni kamarádi?
Lidi co údajně měli mě rádi…
Pomalu začli se smiřovat s tím,
Že tento svět brzy již opustím.

A tak ve chvíli, kdy nejvíc to vábilo,
Dlouho jsem hledala něco, co zabilo,
By mě tak aby nepřišla zkrátka,
Moje nejlepší kamarádka…