...taková vyfantazírovaná..následek "Samotný nálady"

Rumělková ústa, ze kterých zmizel smích, hluboké má oči a velkou bolest v nich. Vlasy černé (taky duši), že prý jí černá tolik sluší. Sny si láme jako slámu, ráda tápe po neznámu. Líčka větrem ošlehaná, už dávno není cudná panna. Jednou v noci z nenadání jí ublížili bez optání. Nesměje se, nemluví, myslím, že jen živoří, však určitě ji omluví, že párkrát chtěla umět žít. Jenže každý pokus omyl byl, a ač ze svých chyb se člověk učí, rány, co jí způsobil, ji denodenně strašně mučí. Potkávám jí každým dnem, stále častěji a jedním dlouhým pohledem v ní hledám naději. _______________________ Pak v týden starých novinách bylo smutně psáno s názvem: "Neměla snad ani strach", co už dávno bylo dáno. Prý vlak stal se osudným, té dívce z mostních setkání a naše dlouhé pohledy jsou od té doby za námi.