"...to mi radši zabij!!!!Dej mi pěstí!!!Tak dělej....!!!"

Byl to další v našich poměrech poklidnej večer nebo snad tak jen vypadal?

Ozvalo se cvaknutí dveří - tatínek je doma ... Tatínek? Nenávidim ho. Je to... ani neznám význam pro někoho, kdo se takhle chová ke dvoum momentálně nejdůležitějším lidem v jeho životě - jeho syn a matka jeho syna. Posledních 15 měsíců jsem věci, které se denodenně dějou kolem mě, vnímala z jiné perspektivy, jinak jsem o nich přemýšlela. Proč 15? Protože 3.6.2009 to bylo přesně 15 měsíců od doby, co jsem se přestala bavit s vlastní mámou. Ano, zní to děsivě, nevděčně, nepředstavitelně, stejně tak jako to, že vlastní máma dává své dceři, třídní premiantce, o které ví, že by pro ní udělala vše, testy na THC...

Ani jsem nevěděla, jestli mi to je líto nebo jestli mi to štve... Nicméně zoufalá akce přece způsobí ještě zoufalejší reakci, a tak se tenhle příběh vyvíjel stále bolestnějším způsobem. Jak je asi matce, která se na přechodu nepozdraví s vlastní dcerou. Jak je asi dceři, která nemá komu říct, koho miluje, která nemá komu ukázat nové oblečení...Už se nemusím tak hloupě ptát, už to vím, bohužel či snad bohudík??

Zpět k onomu večeru. Brácha přišel do pokoje, lehl si na postel a se znuděným výrazem mi oznámil, že "už se zase hádaj". Konec idilky téhož večera, konec ticha, které se rozprostíralo všude kolem. Po nesčetném množství nadávek, adresovaném samozřejmě mojí mámě, se konečně ozvalo opětné cvaknutí dveří, což bylo znamení toho, že ten co jí kdysi tak miloval, konečně opustil prostory našeho/jeho bytu. Kéž by to byl konec...

Pozdě večer, v čase, kdy my už měli dávno spát, se opět ozvaly dveře a už od dveří byl slyšet jeho hospodský slovník plný nadávek a urážek. Dnešní hádka se ale stále stupňovala a na první máminy vzlyky stačilo počkat jen pár minut. Jenže slzy, křik a nadávky se pořád stupňovali, až bylo zbytečné doufat ve spánek.

Tentokrát se ozval zvuk dveří od záchoda, ale pak celým bytem zazněl mámin křik - děsivá slova, která mi v hlavě zněla znova a znova: Pust mě!!! Víš, jak to bolí??!! Ale jak jí mohl pustit?? Tenhle zvuk se ozýval z obýváku a tam on přece vůbec nebyl. Trvalo mi jenom zlomek vteřiny, než mi došlo, že jí svázal ruce za zády. V tu chvíli mi z očí vytryskly slzy, které jsem tak dlouho zadržovala. On ubližoval mámě, ženě, která mi dala život...

Dál se ozývaly zvuky podobné fackám a vím, že to nebyl on, kdo by byl jejich obětí, ale moje máma. V hlavě se mi překřikovaly dva hlasy - jeden říkal "Jdi tam, je to tvoje máma, jdi a pomoc jí!!!". Tenhle hlas se jmenoval Láska. Druhá hlas napovídal: " Ne, nechoď!! Něco Ti udělá!!", ten měl jméno strach a ten také nakonec vyhrál, ačkoliv jsem toho hořce litovala.

Proč ho neopustí? Je krásná. I na ní někde čeká její vysněný princ... Tak proč neodejde...?