„Viděla jsem Báru…dneska u gymplu..“
„Neviděla…“
„Viděla…měla na sobě něco červenýho a strašně se nesla…“
„To nebyla Bára, jenom někdo v jejím těle..“
„No jo vlastně..“
„Moje Bára zmizela už dávno, nevim kam a nevim proč, ale už se nejspíš nevrátila..“
„Promiň, sem zapomněla…“
Už je to skoro přesně půl roku…od hádky, která odstartovala hádkovou bouřku. Je to jako ve městečku Forks, jen párkrát za rok vyjde sluníčko, jinak pořád prší. A pršet nepřestane. Víš, co je nejvíc naivní?Nejvíc absurdní? I když vím, že se nevrátí to, co tu bylo dřív, pořád věřím a ta falešná naděje mi ubližuje víc než by se zdálo. Každej pohled na Tebe a tvůj věrnej ocásek spojenej s myšlenkou, že jsem na místě ocásku kdysi dávno byla já se dá přirovnat k pocitu jako by Ti někdo vyrval srdce a šlapal na něj… neustále...pořád dokola … přímo před tvýma očima. Jsem sentimentální? Možná, ale takhle to prostě je.
Často se mi kamarádi ptali, jestli už sem OK, jestli už sem překonala tu první melancholickou náladovost, to první období bez Tebe. Vlastně to nebyla otázka, spíš něco jako zdvořilostní dotaz, na kterej byla předem určená odpověď. Nikdo nechtěl slyšet moje sebelitování, moje neustálé žvanění o tom, že bez tebe to nebudu už nikdy já. Slyšeli to už tolikrát, vlastně se jim ani nedivím, že je to po čase přestalo bavit.
Ale to, že se přestali ptát, nic nezměnilo na tom, že je mi pořád stejně mizerně, možná ještě hůř.
Byly jsme kamarádky,, myslim si, že i dost dobrý,, možná i Ty nejlepší. Ale bylo To jen o neustálých hádkách,, hádkách o ničem! Měla sem Tě ráda,, moc sem Tě měla ráda, ale asi sem Tě nemohla mít tak ráda jak Ty si očekávala, asi sem Ti nemohla dát To co Ty si očekávala.Řekla sem: "Mě To nezajímá" - ano, opravdu mě To nezajímá,, protože Ty si sama nevěděla co vlastně chceš. Nadávala si na něj, ale přesto si bez něj nemohla bejt. Co na To říct ? Tohle neodvolám,, a ani nemam zájem. Je To pro mě Téma, který nemá hlavu ani patu,, proto Ho nemínim řešit.
Hádka za Hádkou,, slova, který nejdou vrátit! Tolikkrát jsme začínali znovu, že už mě To přestalo bavit. Přestalo mě bavit se omlouvat,, začínat znovu. Teď,, už je To dlouhá doba. Ty si myslíš,, že tebou opovrhuju,, možná že Tě nesnášim. Mam Tě stále ráda,, ale už neni cesta zpět a já Tu cestu nehledám. Pro mě To skončilo. Jsme spolu ve Třídě,, je těžký chodit každej den okolo Tebe,, nevšímat si Tě, ale má hlava si Tě jistym způsobem, dala do Ignorace,, nemyslet na To co bylo. Prostě Teď je To takhle! Jediná fotka,, jediná vzpomínka-> tahle fotkka visí nad mojí postelí. Jenom jako pouhá vzpomínka na Ty časy,, třeba To nebude trvat věčně. Ale, už dlouhou dobu To trvá. Neodvolám svá slova, který sem řekla, který se Ti vryla do srdce. Sem tvrdohlavá a nehodlám To měnit. Proč vlastně ?? Aby jsme se zase měsíc bavili a potom neustálý Hádky ? Někdy se zamyslím a řikám si,, že půjdu a prolomím Ty ledy,, zase starý časy. Ale vím, že by To nebylo takový,, už by tam nebylo To nadšení s kterým jsme vždycky začínali,, už by tam nebylo nic. Ani by nebylo jak začít! Mrzelo mě To,, ale teď už jsme se přizpůsobili a naučili se žít jedna bez druhý. Tak k čemu To měnit??
Vítej v jinym Kosmíru!
Vryla do srdce? Vryla??!! Ty si nikam nic nevryla, Ty si ho Těma slovama rozbila na kousíčky a není nic, co by ho dokázalo slepit zpátky. Nemáš ponětí, jak mi bylo, když jsem tohle četla… Problikávaly mi hlavou všechny vzpomínky, všechny okamžiky, ve kterých jsi Ty měla hlavní roli. Ani jsem nevěděla, že je jich tolik, že můžou být tak silný. A všechny tyhle vzpomínky se zároveň míchaly se směsicí těch nejzvláštnějších pocitů. Nenáviděla jsem Tě za to, že jsi mě nechala samotnou někde v koutě a sama sis žila naplno a bez zábran a zároveň jsem Tě měla z nevysvětlitelnýho důvodu ráda. Vážně nevim proč, napadá mě jenom text z jedný písničky: There is something I see in You!! Je to z filmu Stmívání. Vim, že by se Ti líbil, kdybys ho viděla, protože já ho naprosto miluju. A taky vím, že by jsi stejně jako já , milovala Ty knížky. Hlavně Nový měsíc. To je druhý pokračování Stmívání. Edward tam opustí Bellu a tim ji zlomí.A Bella je tak nešťastná, že přestává žít, přestává mluvit, pečovat o sebe, nepoznává sama sebe. Při každý sebemenší myšlence na Edwarda, při zmíňce jeho jména nebo existence jeho rodiny jí rozbolelo srdce, jako kdyby místo životně důležitýho orgánu měla jenom prázdnou díru. Pak zjistila, že když jí hrozí smrtelný nebezpečí, slyší v hlavě jeho hlas, a tak kvůli němu jezdila na motorce, skákala z útesu, jen aby věděla, že stále ještě nezapomněla znění jeho hlasu. Já v hlavě tvůj hlas neslyšim, neboj, nejsem blázen. Jen … prvních pár měsíců jsem na tom byla stejně. Jestli tohle někdo čte, říká si, že sem strašně přecitlivělá. Ale já… nejsem jako moje matka, nikdy jsem nechtěla. Chtěla jsem sem napsat, že ten, kdo ěm zná… ale zná mě vůbec někdo? Snažim se vyhýbat klukum, na lásku asi nemam právo a kdybych ho měla, myslím, že bych se ho vzdala. Doma to jaksi není podle mých představ, škola je sice dobrá ale dá se jí žít? Pojem „nejlepší kamarád“ pro mě znamená něco jako nesplnitelnej sen, takže jediný pro co žiju, jsou kámarádi, nemusej bejt vždycky Ty nejlepší, ale musim v nich mít důvěru a musej bejt naladěný na stejnou vlnu. Věřila bys, že tys tohle všechno měla? Že Ty si BYLA ten nesplnitelnej sen? Já už tomu taky skoro nevěřim, místo toho se za Tebou plazim jako stín, otravnej černej mrak, kterýho se jen tak nezbavíš, ale neboj, dočkáš se. Vždycky, když si myslim, že bych tě chtěla zpátky, nejdu milion důvodů, proč si to rozmyslet. Vždycky, když si myslim, že Tě nenávidim, najdu milion a jeden způsob proč Tě mít ráda.
Nepřeju si abys tohle četla, nepřeju si, abys četla cokoliv, z těhlech stránek. Básničky Ti připadaj směšný když jsou podvědomně věnovaný Tobě, jak směšnej by Ti pak připadal tenhle článek?
„Viděla jsem Báru…dneska u gymplu..“
„Neviděla…“
„Viděla…měla na sobě něco červenýho a strašně se nesla…“
„To nebyla Bára, jenom někdo v jejím těle..“
„No jo vlastně..“
„Moje Bára zmizela už dávno, nevim kam a nevim proč, ale už se nejspíš nevrátila..“
„Promiň, sem zapomněla…“
Už je to skoro přesně půl roku…od hádky, která odstartovala hádkovou bouřku. Je to jako ve městečku Forks, jen párkrát za rok vyjde sluníčko, jinak pořád prší. A pršet nepřestane. Víš, co je nejvíc naivní?Nejvíc absurdní? I když vím, že se nevrátí to, co tu bylo dřív, pořád věřím a ta falešná naděje mi ubližuje víc než by se zdálo. Každej pohled na Tebe a tvůj věrnej ocásek spojenej s myšlenkou, že jsem na místě ocásku kdysi dávno byla já se dá přirovnat k pocitu jako by Ti někdo vyrval srdce a šlapal na něj… neustále...pořád dokola … přímo před tvýma očima. Jsem sentimentální? Možná, ale takhle to prostě je.
Často se mi kamarádi ptali, jestli už sem OK, jestli už sem překonala tu první melancholickou náladovost, to první období bez Tebe. Vlastně to nebyla otázka, spíš něco jako zdvořilostní dotaz, na kterej byla předem určená odpověď. Nikdo nechtěl slyšet moje sebelitování, moje neustálé žvanění o tom, že bez tebe to nebudu už nikdy já. Slyšeli to už tolikrát, vlastně se jim ani nedivím, že je to po čase přestalo bavit.
Ale to, že se přestali ptát, nic nezměnilo na tom, že je mi pořád stejně mizerně, možná ještě hůř.
Byly jsme kamarádky,, myslim si, že i dost dobrý,, možná i Ty nejlepší. Ale bylo To jen o neustálých hádkách,, hádkách o ničem! Měla sem Tě ráda,, moc sem Tě měla ráda, ale asi sem Tě nemohla mít tak ráda jak Ty si očekávala, asi sem Ti nemohla dát To co Ty si očekávala.Řekla sem: "Mě To nezajímá" - ano, opravdu mě To nezajímá,, protože Ty si sama nevěděla co vlastně chceš. Nadávala si na něj, ale přesto si bez něj nemohla bejt. Co na To říct ? Tohle neodvolám,, a ani nemam zájem. Je To pro mě Téma, který nemá hlavu ani patu,, proto Ho nemínim řešit.
Hádka za Hádkou,, slova, který nejdou vrátit! Tolikkrát jsme začínali znovu, že už mě To přestalo bavit. Přestalo mě bavit se omlouvat,, začínat znovu. Teď,, už je To dlouhá doba. Ty si myslíš,, že tebou opovrhuju,, možná že Tě nesnášim. Mam Tě stále ráda,, ale už neni cesta zpět a já Tu cestu nehledám. Pro mě To skončilo. Jsme spolu ve Třídě,, je těžký chodit každej den okolo Tebe,, nevšímat si Tě, ale má hlava si Tě jistym způsobem, dala do Ignorace,, nemyslet na To co bylo. Prostě Teď je To takhle! Jediná fotka,, jediná vzpomínka-> tahle fotkka visí nad mojí postelí. Jenom jako pouhá vzpomínka na Ty časy,, třeba To nebude trvat věčně. Ale, už dlouhou dobu To trvá. Neodvolám svá slova, který sem řekla, který se Ti vryla do srdce. Sem tvrdohlavá a nehodlám To měnit. Proč vlastně ?? Aby jsme se zase měsíc bavili a potom neustálý Hádky ? Někdy se zamyslím a řikám si,, že půjdu a prolomím Ty ledy,, zase starý časy. Ale vím, že by To nebylo takový,, už by tam nebylo To nadšení s kterým jsme vždycky začínali,, už by tam nebylo nic. Ani by nebylo jak začít! Mrzelo mě To,, ale teď už jsme se přizpůsobili a naučili se žít jedna bez druhý. Tak k čemu To měnit??
Vítej v jinym Kosmíru!
Vryla do srdce? Vryla??!! Ty si nikam nic nevryla, Ty si ho Těma slovama rozbila na kousíčky a není nic, co by ho dokázalo slepit zpátky. Nemáš ponětí, jak mi bylo, když jsem tohle četla… Problikávaly mi hlavou všechny vzpomínky, všechny okamžiky, ve kterých jsi Ty měla hlavní roli. Ani jsem nevěděla, že je jich tolik, že můžou být tak silný. A všechny tyhle vzpomínky se zároveň míchaly se směsicí těch nejzvláštnějších pocitů. Nenáviděla jsem Tě za to, že jsi mě nechala samotnou někde v koutě a sama sis žila naplno a bez zábran a zároveň jsem Tě měla z nevysvětlitelnýho důvodu ráda. Vážně nevim proč, napadá mě jenom text z jedný písničky: There is something I see in You!! Je to z filmu Stmívání. Vim, že by se Ti líbil, kdybys ho viděla, protože já ho naprosto miluju. A taky vím, že by jsi stejně jako já , milovala Ty knížky. Hlavně Nový měsíc. To je druhý pokračování Stmívání. Edward tam opustí Bellu a tim ji zlomí.A Bella je tak nešťastná, že přestává žít, přestává mluvit, pečovat o sebe, nepoznává sama sebe. Při každý sebemenší myšlence na Edwarda, při zmíňce jeho jména nebo existence jeho rodiny jí rozbolelo srdce, jako kdyby místo životně důležitýho orgánu měla jenom prázdnou díru. Pak zjistila, že když jí hrozí smrtelný nebezpečí, slyší v hlavě jeho hlas, a tak kvůli němu jezdila na motorce, skákala z útesu, jen aby věděla, že stále ještě nezapomněla znění jeho hlasu. Já v hlavě tvůj hlas neslyšim, neboj, nejsem blázen. Jen … prvních pár měsíců jsem na tom byla stejně. Jestli tohle někdo čte, říká si, že sem strašně přecitlivělá. Ale já… nejsem jako moje matka, nikdy jsem nechtěla. Chtěla jsem sem napsat, že ten, kdo ěm zná… ale zná mě vůbec někdo? Snažim se vyhýbat klukum, na lásku asi nemam právo a kdybych ho měla, myslím, že bych se ho vzdala. Doma to jaksi není podle mých představ, škola je sice dobrá ale dá se jí žít? Pojem „nejlepší kamarád“ pro mě znamená něco jako nesplnitelnej sen, takže jediný pro co žiju, jsou kámarádi, nemusej bejt vždycky Ty nejlepší, ale musim v nich mít důvěru a musej bejt naladěný na stejnou vlnu. Věřila bys, že tys tohle všechno měla? Že Ty si BYLA ten nesplnitelnej sen? Já už tomu taky skoro nevěřim, místo toho se za Tebou plazim jako stín, otravnej černej mrak, kterýho se jen tak nezbavíš, ale neboj, dočkáš se. Vždycky, když si myslim, že bych tě chtěla zpátky, nejdu milion důvodů, proč si to rozmyslet. Vždycky, když si myslim, že Tě nenávidim, najdu milion a jeden způsob proč Tě mít ráda.
Nepřeju si abys tohle četla, nepřeju si, abys četla cokoliv, z těhlech stránek. Básničky Ti připadaj směšný když jsou podvědomně věnovaný Tobě, jak směšnej by Ti pak připadal tenhle článek?