14.Červenec 2009

...neznám nikoho, kdo by si uměl užívat život tak, jako on..

Opět zvoní mobil. Namáhavě jsem ho vyštrachala kdesi pod sebou - volá Míša. Co asi chce? Už dlouho mi nevolala...

"Ano Miško?"

"Ahoj"

"Ahoj, copak je?"

"Musim Ti něco říct. Sedíš?"

"Co se děje?!"

"Mike..." ani nedořekla větu a v telefonu se ozvala sprcha vzlyků a pláče.

"Tak co se stalo?!"

"Mike..umřel". Po její poslední větě se opět ozvala salva vzlyků a mě přejížděl mráz po zádech.

"V sobotu měl nehodu, těžkou nehodu na dálnici. Nebyl připoutanej a jako jedinej ze čtyř lidí to nepřežil."

Zbytek slov jako bych už ani nevnímala. Mike? To nemůže být pravda. Nikdo neměl život tak rád jako Mike, nikdo si ho neuměl tak užívat. Mike byl jeden z nejoblíbenějších lidí, co jsem znala. Pohodář, hulič ale hlavně skvělý člověk. Mike...

Ihned jsem najela na internet na onen článek o nehodě čtyř mladých osob na dálnici R7 u obce Středokluky: ..."mladý muž byl ve velmi kritickém stavu převezn vrtulníkem do Pražské motolské nemocnice. Těžká zranění utrpěl zřejmě kvůli tomu, že nebyl připoután, a tak ho náraz katapultoval předním sklem vozidla o 6 metrů dále...

Tahle věta mi zněla v hlavě pořád dokola a dokola. To přeci nemohl být on, ne, není to možné. Ondra, muj výborný kamarád a Mikův nejlepší přítel - ten to bude vědět!!

"Ondro?"

"No, co je..?"

"Je to pravda?"

"Jo, je, bohužel..."

Opět jsem přestala vnímat. Teprve v jeho posledních pár slovech jsem si všimla vzlykavého hlasu, stejného jako měla Míša. Tohle nebyl vtip, ale realita, krutější, než by se zdálo. Nesměla jsem brečet a vlastně jsem ani nemohla. Vůbec mi to nedocházelo, jediná známka toho, že jsem před pár minutami slyšeta naprosto otřesnou a děsivou zprávu, byl třas rukou a kolenou. Najednou jsem byla strašně slabá, ale stále ještě se k centru mé mimiky nedostal fakt, že to není vtip, že se Mike neobjeví a neřekne "Mám Tě!!", ale že je to pravda - Mike už není, zemřel.

Nemohla jsem být na jednom místě, šli jsme k Tomášům, nutně jsem potřebovala odehnat vzpomínky, které se blížily závratnou rychlostí. Už se mi začal ozývat v hlavě Mikův hlas "Sááááárooo!!Potřebuju poradit, jinak propadnu!!" Sáro... No jo, ta jeho přezdívka. Jednou mi Mike řekl Sáro a od té doby mi nikdo neřekne jinak. "Miku, jak je tam nahoře??" "Teplejš než tam dole" - Další vzpomínka, plná humoru a úsměvů, teď však byla bolavá, jako kdyby mi někdo do srdce zapichoval střep.

Je to smutné, že někdo, kdo tak miluje život, žije tak krátce. A někdo jako já...

Miku, už nikdy to nebudeš číst, ale byl jsi jedinečný přítel. Nikdy na Tebe nezapomenu, ikdyž si stále ještě nepřipouštím, že je to pravda...

 

http://www.pozary.cz/rubriky/udalosti/nehoda-u-stredokluk-si-vyzadala-ctyri-zranene-osoby_18792.html


Kategorie: ..the stories from my world... | vložil: miss.invisible ¤


Komentáře (1):
  • 25.07.2009 19:23:58, minixminonka.blog.cz

    sánííí to jsem netušila že je to až takhle ...víš jakože jsi tak dobrá v tom psaní a nejen ,,BA" xD básniček xD je to hezky napsaný ...chjoo bude mi chybět =( a vím že nejenom mě =( byl jedinečný