...asi si od toho moc slibuju...

...asi moc doufám...

Nikdy to nebylo tak... Vždy jsem chtěla jen kamarády, dobrý, lepší, nejlepší...Ty, který by mi se všim pomohli, se všim, co holky prostě neuměj. Pár jich bylo a bylo to krásný. Jen On a já jsme věděli, jak to ve skutečnosti je, že nikdo nikoho nemiluje, jen ho má radši než kohokoliv jinýho...

První? Myslim, že pan Cyklista. Něco, co neskončilo, jen tak trošku vyprchalo. Nebylo to uplně nejkrásnější, ale bylo to fajn =) Jenže On ej jako z kamene, žádný city, žádný poklesky, žádný slabiny...To by přece nešlo, ne v kombinaci se mnou, s mým potenciálem.

Druhý? Petr myslim...Zoufalý půlroční vykřik do tmy a stejěn zoufalý byl i konec. Hořkosladký, sladkokyselý, stejně jako celý to přátelství ve funkci slečny dohazovačky. Ale bylo to krásný...

Třetí? Nejvášnivější, bezrozumový, nejzoufalejší, nejbolavější, nejvíc ponaučitelný... Pan O, ano Ten MC O. Bylo to tak krásný věřit, že by zrovna Pan O mohl být ten, kdo mě bude metaforicky držet za ruku až budu zakopávat o hádky "rodičů" a svoje vlastní duševní skraty. Nevyšlo to - překvapivě. Vše, co mi po něm zbylo, je nálepka Vans nostalgicky přilepená v peněžence, dvě vypálená CéDéčka alias Hip hop, ke kterému mi on sám přivedl. Milion vytisknutých fotek, ze kterých na mě koukají ty jeho prolhaný ale rásný oči, dva miliony vzpomínek na to, jak hloupoučká, naivní a zároveň šťastná jsem byla a konečně rozervaný srdíčko, rozervané Já a ještě moje zjizvená maličkost.

Čtvrtý? Dan. Jen krátká pošetilost, dušihřejivá, roztomilá a špatněkončící slovama "Miluju Tě" "Jenže já Tebe ne, Dane...promiň" "To nic".. A od té doby mi akorát propichoval těma jeho krásnýma pohledama, nejdříve byly zoufalý, pak bezvýrazný, bezvýznamný a nakonec ignorativní...Škoda..

Pátý? Abr...Nedopsyný příběh. Kamarád? Možná, ale takový, o kterého je nemožné se opřít, říkat tajemství, trápení, žádat obejmutí...Spíš dobíječ...Obejmutí přichází sama, nezvaná, nežádaná, hřejivá, stejně tak jako věčné pusinky a pohlazení, ale i hádky, smeče, odstrčení a stesk. Nedopsaný příběh, který musí skončit tak rychle, jak rychle začal. Je to jako jet na bruslích z kopce. Vždycky to končí bolestivě, podle toho, jak je to vysoko...

Šestý? Ondráš..smažák... příběh zdaleka nedopsaný a beznadějný, nic neříkající, jen smysluomamný, krásně smysluomamný, jako to, co se chystám udělat o prázdniny, abych Jí byla blíž.

Šest mě srdcervoucích příběhů, šest výkřiků do tmy, šest krůpějí sladkokyselé hořkosladké životní energie bez kreté bych prostě nemohla žít...