Kolikrát slyšíme tu větu…od kohokoliv, kdo kdy kouřil…kouří…

Malá vesnička, kde se všichni znají. Malá vesnička, kde bydlí skoro celá rodina. Každodenní vídání oné rodinné pohody, která, zdá se, končí po sotva pár letech skromného manželství mých rodičů. Ale idylka naopak pokračuje, jen je od jedno člena méně, člena, který se z později zcela nepochopitelných důvodů dal svou další životní cestou, i když jí pak hořce lituje. Ale zpět k tématu, o kterém má pojednávat tento článek, zpět k vylévání své  aktuální, velmi hluboké bolesti.

Rozvod nás nenutí vybrat si jednoho mezi dvěma rodiči, naopak nám pomůže utužit vztah s jedním a rozvrátit vztah s druhým rodičem, protože dětská slepota a její základní instinkt nás vždy nabádá k tomu, abychom litovali jednoho a nenáviděli toho druhého, i když nám do toho vlastně téměř vůbec nic není a později s hořkostí v ústech zjišťujeme, že jsme byli slepí – dětsky slepí a nespravedliví.

A přesně v těchto okamžicích nám přijde k úžitku pravý význam slovo RODINA, pokud tedy máme to štěstí. A ano, já to štěstí měla, jen jsem si ho, zdá se, dosti málo vážila.

Vím, rodina není jen k utěšování, ale především k ucílení naší rovnováhy, našeho klidu… A i toto mi bylo dopřáváno společně s velkým množstvím lásky a podpory v každém směru, kterým jsem se rozhodla jít. Ale nebyla to má matka, kterou jsem jako malé, slepé a neprávem ukřivděné dítě nenáviděla, ani můj otec, který tenkrát v mých očích dosahoval výšin Olympu, ale právě má babička. Dokonalá, spravedlivá, nádherná a především laskavá žena, bez které si dnes nedokážu představit svůj  život ani pozici, na které bych bez ní dnes byla. Netvrdím, že jsem někde vysoko, mé studium na střední škole není nic extra a ani výběr školy se nezdál moc šťastným, a tak jestli se můžu vůbec něčím nazvat, bude to nejspíš „hvězda severu“, jak říká můj ruštinář. Přesto jsem tzv. premiantkou třídy, i když to mi moji rodiče naučili zcela ignorovat, ačkoli v udržovaném stavu, ani takt, etiketa a vystupování mi není nijak cizí, nemluvím jako dlaždič, vážím si lidí, mám ambice i cíle, který se nebojím a nevzdávám se jich a mohla bych tomto sobeckém vychloubání pokračovat dál a dál, ale ono souvětí by bylo vždy zakončeno poslední větou znějící: „za toto všechno vděčím své babičce“!!

Vím, zní to tak trochu pompézně a zároveň omšele,ale je to tak. Pravda pravdoucí, kterou už díkybohu nikdo nikdy nezmění. Vděk, který zůstával až dodnes někde uvnitř mě.

Je fajn mít rodinu, velikou a silnou,ale každá velká a silná věc má svá vlastní pravidla pro zachování plné funkčnosti a poklidného chodu. A tak i ta naše jich měla několik, nepsaných nezvěřejňovaných, ale platných:

• Nedělej ostudu
• Nemluv sprostě
• Dobře se uč
• Buď samostatný
• Měj své ambice

A i tady by se dalo pokračovat, ale myslím, že není třeba. Ve zkratce to znamenalo „buď slušný a neztrať se v davu“, ale každý z nás se nejméně v jednom pravidle vymykal. I přes všechna ta pravidla jsme vlastně byli jako včelí úl – rozlítaní, rozverní a cokoliv jiné než spořádaní. K udržování pořádku sloužila v našem úlu královna, čili babička. Nešlo ji nemilovat, i když náš barák a zároveň domov vypadal opravdu jako úl. Každá včelička skladuje, ještě dneska je tu na každém kousíčku kelímek od jogurtu, který se bude hodit jako květináček, dětské oblečení, staré 20 let, protože přece jednou bude mít další vnoučata jejichž rodiče by nebyli zrovna nadšení zničeným oblečením, tak aby tu měli v čem běhat a tak dále, a tak dále. Když jsem tohle někomu vyprávěla ( a bylo to dost často), vykouzlilo to na jeho tváři mírné pobavení. Dneska se tomu taky směji, i když si vzpomínám, jak mi to ještě nedávno pomalounku ničilo nervy.

Další popis je celkem zbytečný, nedá se to lépe popsat a ještě hůře se to představuje.

Shrnuto a podtrženo – milovala jsem tuto rodinu, miluji a milovat budu i nadále! Unikám sem už od svých 14 let. Právě tady jsem byla poprvé opilá, tady jsem poprvé zkusila marihuanu, tady jsem poprvé začala kouřit a dokonce i první bisexuální polibek proběhl tady a po něm jich bylo ještě nesčetně mnoho. Ať už jsem se rozhodla pro cokoliv, byla jsem v tom podporována a zároveň vedena k tomu, abych si za tím šla.

A teď už vážně dost všech těch ódů.

Všechno bylo fajn do dubna roku 2009. Už nevím, jaký to byl den, vím jen, že jsem ležela v posteli, když mi zazvonil telefon a po zdvořilostních gestech se v telefonu ozvalo „Nelekni se, ale babička měla asi malou mrtvičku“.Slzy mi ztékaly samy od tebe a nedaly se zastavit, i když jich bylo jen pár. Druhý den jsem šla do nemocnice, nebo to byl možná až třetí, čtvrtý, pátý den, už nevím. Nakonec to ale nebylo tak horké, jak se to uvařilo. Z mrtvičky se díkybohu nakonec ukázalo jen blouznění zapříčiněné vysokými teplotami. Vzpomínám si dobře na ten pocit úlevy, přesto, že se dnes píše datum 4.2.2010. Byl to „jen“ zápal plic, i když akutní a dost těžký.

Každý den za ní v nemocnici někdo byl, několik lidí denně, celá naše rodinka, celý klan, ale nebyla by to moje tvrdohlavá babička, kdyby z trucu nepodepsala revers napříč výraznému nedoporučení lékařů. Přece nebude slavit 60-tiny v nemocnici. Na jednu stranu jsme byli rádi, že jí máme doma, na stranu druhou není nic zadarmo, ani unikání před doktory.

Mohla utéct z nemocnice, ale následujícím a nezbytným vyšetřením se vyhnout nemohla. Uplynul měsíc, pak druhý. Byl začátek prázdnin, 4 dny předtím než umřel Mike, když přišla se zprávou, která nám vyrazila dech – RAKOVINA. –ačkoliv samozřejmě znám ony bájné příběhy o vůli bojovat a následném vítězství, nějaké zlé tušení mě od těchto příběhů naprosto odrazovalo. Zpráva o rakovině plic byla strašná, horší však byl fakt, že nádor je zhoubný a že jakýkoliv pokus o operaci je zbytečný a nerealizovatelný díky nedávno prodělanému zápalu plic a tím zapříčiněnému oslabení. Co však zaráželo ještě víc, byla babiččiná lhostejnost a neschopnost doktora, který se na následujících pár měsíců stal jejím ošetřujícím lékařem. Nemusím mít vystudovanou medicínu, stačí mi selský rozum, který by mi zabránil poslat člověka, který má zhoubný nádor, aby odjel na dovolenou a posunout mu tak o čtvrt roku chemoterapie a zahájení první léčby. Kdo ví, třeba by to bez téhle chyby bylo dnes všechno úplně jinak a přesto stejné, stejné jako dříve.

Když přijela z dovolené, usídlila se na gauč, opět. Od prvního návratu  z nemocnice se z něj téměř nezvedala. Jen seděla a přepínala programy na televizi. Snažili jsme se pro ní dělat první poslední – zařídit jí tu nejlepší léčbu v Brně, vyvést ji na čerstvý vzduch, zvát na návštěvu její přátele, jezdit s ní k jejím přátelům, vařit jí její oblíbená jídla, ale marně, všechno to odmítala. Ten čas plynul tak rychle. Než jsme se nadáli, byli tu Vánoce a bábinka v té době měla za sebou už tři chemoterapie. Další skvělé gesto jejího lékaře bylo odložit další termín chemoterapie opět o čtvrt roku, tentokrát na únor. Těsně před svátky bylo poslední vyšetření. Až později jsme se dozvěděli, že v ten den se babička z úst neschopného pana doktora dozvěděla, že má poslední měsíc života. Neřekla nám to, nechtěla nám kazit Vánoce. Vydržela do Štědrého dne,  dokonce i do Silvestra, ale za poslední měsíc spadla její váha téměř o 25 kilo. Ztrácela se nám před očima, aniž bychom s tím mohli něco dělat. 6. ledna už nebyla schopná ani chodit. Děda ji musel vzít do náruče a odvézt do nemocnice na známé plicní oddělení. Vzpomínám si, jako by to bylo snad včera, na den, kdy mi bylo oznámeno, že babička leží ve vážném stavu v nemocnici, že nikdo neví, jak dlouho tu ještě bude, může to být otázka týdnů, ale i dnů či hodin.

Musela jsem tam za ní jít, i když jsem byla varována, že to není hezký pohled. Ležela na tom samém pokoji jako minule, akorát lůžko bylo jiné. Když jsem vešla do dveří a viděla její bezvládné tělo, pohled do jiné sféry, otevřená ústa a plínu ovinutou kolem pasu, že ho tvořily vlastně už jen kosti, opět došlo k samovolnému spuštění slz. Nedalo se tomu nijak zabránit a ani jsem nechtěla. Dostala jsem svých 5 minut s babičkou, s ženou, která mi toho tolik dala, s někým, kdo mě učil psát, číst, počítat, vařit, péct, plést, háčkovat, chovat se ale hlavně ŽÍT!!

Vzala jsem ji za ruku, a druhou rukou jsem si utírala slzy. Chtěla jsem jí říct tolik věcí, ale nezmohla jsem se na jediné slovo. Jen jsem na ní koukala s bolestí v uslzených očích a dusila jsem se dalšími přívaly vzlyků, co možná nejtiššími, abych ji nevzbudila, kdyby přece jenom spala. Poté jsme seděli na chodbě s tetou, s mou druhou polovinou, a dál pokračovali v pláči.

Nadále se věci vyvíjely velmi rychle, čas neubíhal, přímo sprintoval a svou rychlostí trhal naše srdce na kusy a kousky, které se ztrácely ve větších a větších vlnách bolesti. Občas byly lepší dny, kdy se babička zvládla posadit, ale vesměs byly všechny zlé a stále se zhoršovaly. Věděli jsme, že už se domů nevrátí, ale někde v hloubi byla malinkatá naděje, která umírala stejně rychle, jako z naší babičky vyprchával život.

V nemocnici strávila celkem tři týdny. Jediné jídlo, které tam měla, bylo pár lžiček polévky, občas nastrouhané jablko, nanuk Valilo, protože po rozpuštění je z něj jen voda a šťávu z třešňových kompotů. Ze svých původních krásných 65 kilo se díky rakovině dostala na ubohoučkých 30. Ke konci už její tělíčko byly pouze kosti, obalené tenoučkou, vrásčitou kůží, která na ní vlála, jako smuteční vlajka na stožáru. 

28.1.2010 jsem v den vysvědčení dorazila k mámě do bytu a bezmyšlenkovitě jsem si šla lehnout s tím, že do nemocnice za babičkou pojedu až zítra, přesto že jsem tam nebyla už tři dny. Byla jsem líná a chtěla jsem si užívat své pohodlí. Večer mě doma vyzvedla tetička s tím, že jede pro babiččinýho nevychovaného, prolhané a vyděračského bratra na letiště – přilétá z Peru. V autě mi teta říkala,  že vyprávěla babičce o Martinovym příjezdu, ta byla ale proti, i když byla na sklonku svých sil. Loučila se, snažila se všem něco povědět,přesto že téměř už nemohla mluvit. Ležela v jedné poloze už tři týdny a navíc v Kladenské nemocnici, což suma sumárum znamená, že měla proleženiny a oteklé skoro všechny končetiny. Poslední věta, kterou mi teta v autě říkala, byla, že když z nemocnice odcházely, měla babča už půl paže ledově studenou, což mělo v překladu znamenat, že zítra tu s námi už nejspíš nebude. Opět se mi z očí spustily nezadržitelné slzy, které jsem se snažila snad s úspěchem skrýt před tetou.

Dojeli jsme na letiště a po pár minutách hledání onoho neschopného a rozmazleného fracka jsme se vraceli zpět na Kladno, rovnou do nemocnice. Sestřička pro nás přijela výtahem, protože už bylo dávno po návštěvních hodinách. Ve výtahu zazněla v tichu věta? „Paní před půl hodinou zemřela“. Znělo to chladně a bezcitně. Vím, že tohle říkají několikrát, ale projevení trošky soucitu by snad neuškodilo. Soucit nesoucit, tyhle salvy vzlyků už se zastavit nedaly. Další a další slzy mi tekly po tváři a sem tam proniklo k mým uším jedno ze všech těch bezvýznamných slov dalšího neschopného bezcitného doktora. Ano, říct slova „upřímnou soustrast“ asi není od věci, ale říkat to tónem „deset rohlíků a pět housek“??? To je snad lepší mlčet.

Byla to jedna z nejsmutnějších věcí, které jsem kdy zažila. Onen doktor mi nabídl pohled na zesnulou babičku, odmítla jsem na rozdíl od tety, která si lehla vedle ní na postel a nechtěla odejít. Když jsem šli zpět nemocniční chodbou a já jsem nesla babičky věci, podlamovala se mi kolena. Bylo mi hrozně, hůře, než když dřív.

Dorazili jsme domů. Na tvářích slzy jako hrachy. Trvalo vteřinu, možná dvě, než všem ostatním došlo, co se vlastně stalo. Od té doby je vše jinak. Všechno je tu studenější a není tu jediná věc, která by mi nepřipomínala nejlepší ženu, co jsem kdy mohla potkat. Na všem je kousek jejího charisma, jejího charakteru, kousek jí samé a každý pohled na nějakou takovou věc bolí jako kdyby vám někdo bodal nožem přímo do srdce. Znova a znova.

Dnes, přesně týden potom, co ta nejmilovanější vydechla naposledy, po týdnu pohledů na zaslzené tváře nemilované „zbytkové“ rodiny, byl pohřeb. A omyl, až dnes byl ten nejhorší den v životě. Koukala jsem se, jak na rakvi leží věnec s nápisem „od vnoučat milované babičce“. Jen, co jsem dosedla ve smuteční síni do lavice, přímo před rakev vedle děda a tety, spustily se mi slzy. Během třech nekonečných písniček ty slzy tekly neuvěřitelnou rychlostí a mě teprve v tu chvíli došlo, že už tu nikdy nebude pro mě, že odešel někdo, koho jsem milovala, jak málo jsem s ní strávila času a jak hodně jsem jí toho nestihla říct. Vyčítám si,  že jsem za ní nechodila do nemocnice každý den, i když jsem si tam připadala úplně zbytečná. Vyčítám si, že jsem s ní nestrávila každou volnou chvíli, kterou jsem měla a že jsem jí namísto toho jen přidělávala další starosti, přesto, že jsem jí toho dlužila tolik a nic jsem nesplatila. Vyčítám si to a vím, že si to budu vyčítat do konce života.

Po nekonečných písničkách následovala kondolence od všech přátel rodiny, kterých tam bylo opravdu hodně a já každému musela podat ruku a říci „děkuju“, i když bych se v tu chvíli nejraději rozeběhla a běžela bych, dokud by mi síly stačily, Místo toho jsem měla po levé ruce dědu – nejsilnějšího chlapa, kterého znám, který mezi salvami vzlyků pořád dokola opakoval srdcervoucí větu „jak mi to mohla udělat“. Bylo to poprvé, kdy jsem ho viděla brečet. Po mé pravé ruce se v slzách topil zbytek naší rodiny, která už nikdy nebude taková jaká byla – tak soudržná? Jedinečná? Dokonalá? Bláznivá?

Poté následovala možná nejhorší část pohřbu a posledního rozloučení s mou drahou a milovanou babičkou – poslední pohled na její bezvládné tělo.  Nemůžu ho popisovat, slovy se to popsat nedá a nikomu bych to nepřála. Já sama budu mít ten pohled nadosmrti s každým detailem. A tak probíhal nejbolestivější den v mém životě. I teď mi tečou slzy – opět samovolně a nezadržitelně. Tolik jsem si přála, aby viděla to vysvědčení, aby mě viděla v maturitních šatech, maturovat, promovat, vdávat se, aby poznala svá pravnoučata. Ale všechno to jsou jen planá přání, která už se nikdy nesplní.

Ale babičko, chci, aby věděla, že i v nejtěžších dnech tvého života jsi mě naučila spoustu věcí. Například to, že přáteli můžeme nazývat stovky lidí, ale teprve až když jsou opravdu potřeba, zjistíme že jich nemáme stovky, ani desítky ale pouze pár.Já mám jednu, které jsem vděčná za to, že tu pro mě teď je, když se ostatní otočili sebestředně zády. Za druhé jsi mě naučila má milá babičko, že i ti nejsilnější z nás umí plakat a že to není nic zakázaného, nic, za co by se měl kdo stydět. Za třetí: že pokud mám něco na srdci, měla bych to udělat hned, protože nikdo nevíme, kolik vlastně máme času.Za čtvrté: že lásku je třeba si projevovat, i když na to se v téhle rodině nehraje, protože nikdo si nezaslouží odejít, aniž by věděl, jako moc byl milován.

Takže má milá bábinko, mám ti vážně za co děkovat, i když má slova už nikdy neuslyšíš, což si budu vyčítat. Jen bych Tě tu teď vážně potřebovala, protože nevím co mám dělat. Nevím, jak zvládnu tu bolest, že tu nejsi, sdílet žal celé rodiny, o prázdniny zlomit srdce máme, jet pracovat do Anglie, najít si brigádu v Čechách, jet s tetičkou do Chorvatska, udělat si řidičák a odmaturovat. K tomu máš totiž klíč jen ty a vzala sis ho s sebou do nebe.