Začínat větou "Můj milý internetový deníčku.." by bylo klišé, nicméně jsem, co se týká tohoto tématu, nikdy nikomu neřekla celou pravdu, a protože mam dnes jeden ze dnů, kdy cítím vážnou potřebu se s tím někomu svěřit a vím, že by mě za to nikdo nepochválil, volím tuto cestu. Od posledního příspěvku se změnilo lecos, ale je tu jen jedna věc, která mě trápí přímo kolosálně. Přibližně za 16 dní to bude rok, co můj přítel/srdcotyran/milenec/šéf pocítil vážnou potřebu mě představit svému nejlepšímu příteli a když se teď na chvilku vyhnu slovníku dámy, abych ho popsala, tak bych o něm tenkrát nejspíš řekla, že je to nechutný prase, který se vyspí absolutně s každou, co dá. Ale člověk, kterého jsem v tu dobu milovala a stále ještě slepě miluji, si to přál a já nepatřím mezi ty, co svým blízkým umí říct "ne". A tak jsme se vlakem vydali společně s mojí šílenou náladou za Tribalem. Předvánoční centrum Prahy je nádherné, ovšem na jeho kráse už mu trochu ubírá cesta přes celý Žižkov v -1o°C a ve tmě, takže jsou z Prahy vidět jenom křiklavé nápisy heren a barů. V tu chvíli bych se nejraději otočila a utíkala zpět na Kladno, respektive na vlak. Ale pozdě, už jsme byli před barákem, Tomáš vytáhl telefon, zavolal Tribalovi a v několika okamžicích, kdy jsem slyšela mrznout svoje kosti, se otevřeli omšelé vstupní dveře starého žižkovského paneláku: "Ahoj,ahoj rád Vás vidím." První věc, která mi na něm zaujala a okamžitě mi porbleskla hlavou, byl jeho hlas. Znala jsem ho z telefonu, když s mluvil s Tomášem, ale nevěděla jsem, že 25 kilometrů vzuchu tak moc zkresluje. Byl jako med. Potřásl si s Tomášem rukou a potom vzal tu mou, potřásl s ní stejně jako s Tomášovou a představil se. Druhá věc, která mě upoutala, byly jeho oči. Modré. Modré jako..studánky..nebe ani nevím, ale nikdy jsem nic takového neviděla. Další okamžiky probíhali stejně jako na kterékoliv jiné zdvořilostní  návštěvě. Věděla jsem, proč tam nechci jet. Byli to kamarádi, možná ty nejlepší a tak spolu taky mluvili. Jejich konverzace byla pro Michala ale nepřípustná v mé přítomnosti. Snad si myslel, že znam Tomáše jen jako prince z pohádky, že neznám jeho ani Michalovu minulost. Snad se domníval, že by to bylo pohoršující vést předemnou rozhovor toliko podobný povídání dvou alkoholem ovládlých existencí u piva v té nezašlejší hospodě na světě, nebo možná měl narozdíl od Tomáše tolik vychování, že považoval za nevhodné, abych seděla na křesle a pozorovala každý centimetr čtvereční jeho bytu, aniž bych se zapojila do konverzace. To se mi stejně moc nedařilo. Jen občas jsem prohodila pár slov, a protože jsou to oba věční průseráři, většinou se ta prohozená slova týkala mých zkušeností v oblasti práva a odvolání, protože Michalova sbírka doporučených dopisů od soudu byla vážně neuvěřitelná. Navíc byl zrovna po rozchodu, čemuž odpovídal jeho zdemolovaný byt, díra v umyvadle i díra v jeho očích, sebevědomí i vzhledu. Byl vyhublý, pod očima měl dva obrovské pytle a na sobě oblečení, které drželo jen silou vůle. Pokud si dobře vzpomínám, už tenkrát nedal pivo ani cigarety jen tak z ruky. Na záchodě jsme se víceméně střídali. Jednou jsem tam odešla já. Pak mě Michal vstřídal a Tomáš mi řekl, že tak trošku využili mojí nepřítomnosti a že si Michal myslí, "že jako hezká jsem ale moc dlouho nám to nevydrží". Potom se zas vzdálil Tomáš, já si položila hlavu na křeslo a přestože mě Michal znal teprve chvíli zhodnotil mě jako "Ty jsi ale roztomilá" a neváhal se s tím tajit. Ale hostitel byl výborný a jako člověk byl velmi sympatický. Jenže tyhle lidi jsou právě ti nejvíc nebezpeční. Trvalo ještě pár desítek minut, než jsme šli konečně spát. Jeho byt je malý a tak on musel spát na gauči a my nad ním, na vestavěné posteli. Ale to by nebyl Tomáš, kdyby nechtěl sex. Přišlo mi to trapný, provozovat něco takového metr a půl nad jeho spícím kamarádem bez jakýkoliv zvukový bariéry. Ale, jak už jsem říkala, Tomáš je Tomáš a tak se tomu nedalo zabránit. Michal spal naštěstí tvrdě. Druhý den ráno jsme se zvedli, rozloučili a šli jsme zpět na vlak. Kdyby to byl příběh o seznámení s kamarádem mého přítele, byl by zde nejspíš konec se závěrečným zhodnocením ale mělo ......... to pokračování a já dodnes nevím, jestli dát místo teček slovo "bohužel" nebo "bohudík". Asi za měsíc jel Tomáš za Tribalem znova, tentokrát ale sám a protože je znám moc dobře, celou noc mi běhali v hlavě obrázky jich dvou a dvou slečen "na zavolání". Pravdu dodnes neznám. Ale když Tomáš přijel, vyřídil mi pozdrav od Tribala a já jsem udělala tu chybu, že jsem mu na Facebooku (ano, opět Facebook) poslala ten pozdrav zpátky. Následovalo několik stovek zpráv přes chat a první telefonát přes Skype. Obavy. Stydlivost. Ale přesto jsme to zvedla, bez obrazu prozatím. Dalších pár měsíců bylo telefonátů víc a víc, delší a delší. A pak jsem s tebou najednou mluvila častějš než s Tomášem, častějš než s kýmkoliv jiným, důvěrnějš.. Netřeba dodávat, že obraz pomocí webcam se stal nutností našich rozhovorů už dávno. Řešili jsme cokoliv. Vzpomínáš? Tomášovi za zády samozdřejmě, protože jsem věděla, že by se mu to nelíbilo, že by se to nelíbilo nikomu, ikdyž jsem měla z jedné tisíciny na to právo, na telefonáty, ne na to, co se stalo potom. Pak tu byl maturák, kam Tomáš nepřišel. Starosti, který jsem řešila s tebou, ne s Tomášem, novinky, který jsem řikala tobě, ne Tomášovi. A každou vteřinu, kdy Tomáš spal vedle své "oficiální přítelkyně", každou vteřinu, kdy jsem vyšilovala nebo mě skličovala samota, vztek,strach, starosti.. jsi byl pomocí internetu se mnou. Rozhovory mezi mnou a Michalem se pomalu začínali stávat součástí mě samé, každodením evergreenem, zvykem, bez kterého jsem si svůj život už ani nedokázala představit. A pak.. "Mišáku,jdi spát""Miluju Tě..""Nemiluješ..!""Ale jo" Uživetel Tribal ukončil rozhovor Vždycky jsem měla svojí hlavu a k tomu dojem, že mi jí už nikdo nezamotá. Po tom, co mam všude po těle jizvy od posledního zamotání a smysluzbavení, jsem to nechtěla už nikomu dovolit. Ani Romanovi, ani Tomášovi se to nepovedlo. Jenže najednou jakoby váhy v mojí hlavě nevěděly, co je to rovnováha. Zakolísaly. A to se nestalo už dlouho. "...dobrou noc,Tříbale""Pošli mi pusu.""Nepošlu..""Máš to v hlavě srovnaný, dobrou noc" Uživatel Tribal ukončil rozhovor V tuhle dobu bych nejspíš měla napsat, že jsem to všechno ukončila, že pokračovat tímto směrem by nebylo správné. Ale jsem holka, žena.. v krvy mi proudí estrogen, a ten zavelel "Pokračuj". Věděla jsem, jak to dopadne. V tu chvíli jsem se  svěřovala dvoum kamarádkám a bylo by to, jako by mi na každém rameni seděli jejich miniatury. Jedna byla oblečená v křiklavě červené a v ruce měla trojzubec, na hlavě rohy. Druhá odděná v bílém, dlouhé,vlnité,blonďaté vlasy. Kterou jsem měla poslechnout? Asi týden na to, byl další podobný rozhovor. Tomáš na mě v tuhle chvíli kašlal jak jen mohl. Psalo se datum 6.4.2011. Den, kdy mi Tomáš oznámil, že jede se svojí rodinkou na Nechranice, protože musí. Měla jsem svaťák a tolik bych ocenila jeho podporu, ale ta.. kde nic, tu nic. Den, kdy mi Tribal navrhl, že mi navštíví následující den, protože by se prej doma nudil. A přijel. Muj pokoj v tu chvíli vypadal ještě jako sídlo feťáků nebo squoterů a na otázku "Kde budu spát" jsem ti dala na výběr asi 6 míst, vybral sis můj pokoj.. Myslela jsem si, že to takhle dopadne a nejspíš jsem si to i ve skrytu duše přála. Nutno ale podotknout, že spát v mém pokoji znamenalo v tu dobu spát na dvou matracích, umístěných na zemi. Útulné. Velké. Nepraktické. Takže mě čekala noc vedle Michala. Zbytek dne jsme nějak strávili, myslím, že jsme se šli kouknout na místní extraligu - fotbalový tým plný vypítek a ztroskotanců. Pak jsem se šla vysprchovat a řekla jsem Ti, ať vybereš film. Vybral jsi nejnostalgičtější film, který jsi mohl "Lhář, lhář".  Aneb film, který mi připomínal druhou polovinu dětství, strávenou u otčíma v bytě. Pustili jsme film, lehli jsme si vedle sebe, koukali jsme a najednou ses dotkl mojí ruky. Pak znovu. Pak jsi mi dal pusu a zeptal ses mě" Chceš to?" Místo odpovědi jsem Tě políbila a pak.. děj se, co děj. Za celou noc jsme se spolu milovali asi čtyřikrát. Přičemž po prvním aktu, kdy jsem měla nervy jako partu crvčků, jsem uznala za vhodné jít se zklidnit nikotinem a tvoje sarkastická poznámka "Nezapomeň to hned napsat Tomášovi" mi zní hlavou ještě teď. Už tenkrát jsi narozdíl odemě věděl, že pokud se něco zvrtne, vyberu si jeho. Druhý den ráno odjel.