Ani nevím, kde mám začít. Je to jako obrovský strom, kořenyto má hodně hluboko. Nevím ani, zda to, co prožívám poslední rok a půl je vztaha nebo jen fraška, zda to, co prožívám poslední 4 dny není jen noční můra a zato, jak jsem se rozhodla není největší chybou v mém životě.

Nejprve k tomu vztahu. Začalo to těsně před mými osmnáctýminarozeninami. Po tom, co jsem prožila sotva jeden nechutnej románek, se tuobjevil někdo, kdo se zdál být dokonalý, až na jednu chybu - měl rodinu.Respektive přítelkyni a hlavně malou krásnou sedmiletou holčičku. Každý mužříká, že se rozvede,že odejde, že "starou" opustí, ale nejen mateřskáláska je silná, otcovská za ní v nějakých případech není o moc daleko. A tak užrok a půl snáším všechny ty děsivosti. Někdy je to jako procházka rájem, alevětšinou mi poslouchání o průběhu rodinné dovolené a školních úspěchách jehodcery moc nesvědčí. Ale miluji ho víc než cokoliv na světě, aspoň ještě minulýtýden to tak bylo. I přes všechny lži, i přes všechny problémy...

 Leden tohoto roku byl jedným slovem řečeno chaoz. Výpověď v práci, narychlo dodělat řidičák, hádky doma a ještě fungovat... A pak jsem si najednouuvědomila, že mělo něco přijít a nepřišlo. To už byl únor. Společně skalendářem jsme přišli na to, že mám už deset dní zpoždění. Doufala jsem, že tobude jenom nějaký omyl, ale nedalo mi to, a tak jsem si koupila těhotenskýtest. Byl čtvrtek, jsou to tedy necelé čtyři dny zpátky. Nervózně jsem čekalana výsledek a doufala,že to nebude pravda, že se to nemohlo stát. Jenže naproužeku papíru během prvních tří vteřin svítili dvě čárky a už tam zůstaly.Zkusila jsem druhý. Tam byly snad v první vteřině a nebo mi srdce bušilo takrychle, že se čas v mé hlavě značně zkresloval.

Po pár minutách jsem se probrala z šoku. Nevolala jsem (jakto říct? je to vůbec muj přítel? raději ho nazývat jménem - Tomáš) Tomášovi,ale nejlepší kamarádce s nadějí, že mi řekne něco, co mi uklidní. Jenže ani onanevěděla, jen v závěru telefonátu prohodila, že se těší, až bude teta. Ale jápanikařila. Moje rodina stále žila idilkou, že půjdu na vejšku. A kam až mipaměť sahá, vzpomínám si, jak mi moje máma vždycky varovala, ať neotěhotním mocbrzo, ať si nezničím život stejně jako ona, což se v jedenácti letech poslouchástrašně dobře. Nechtěla jsem to dítě. Nemohla jsem ho mít.

Pak přijel Tomáš. Neřekla jsem mu o pozitivních testech,pouze jsem nadhodila zpoždění. Za 15 minut už se viděl, jak vozí kočárek a žeby chtěl syna. Argumentovala jsem, že to nemůžeme zvládnout, že nemáme kdebydlet, já nemám práce, on moře dluhů, rodinu, je o 14 let straší apod. Ale onjakoby mě neposlouchal. Pak padla věta, že jestli půjdu na potrat a zabiju jehodítě, už ho nikdy neuvidím. Tu noc spal vedle mě a já nemohla zamhouřit oči.Pořád mi v hlavě běhalo "Co dál?"

Druhý den jsme se neviděli, ani jsme si moc nepsali. A jájsem se mezitím naučila to dítě (pokud ve mě je) milovat. Začala jsem se těšita strach mě docela opustil, když jsem si vzpomněla, jak mě Tomáš přesvědčoval,že to zvládneme. V sobotu jsem mu napsala pravdu o testech a v následujícíchsmskách jsem se dozvěděla, že změnil názor. Doslova mě posílal na potrat. Celýpátek jsem strávila na internetu a hledala jsem byty k pronájmu, zabloudilajsem i na stránku se jmény pro dítě, na příběhy holek, které otěhotněly dřívnež já a jejich rodina to také přežila, také to zvládly. Koupila jsem si novinys inzeráty kvůli bytům a zabloudila až na inzerci kočárků a pak tohle. Ztuhlajsem. Chtělo se mi brečet. Šla jsem se projít. Sedla jsem si na zasněženoustráň a koukala jsem tupě před sebe. Nevnímala jsem chlad. Všechno mi bylojedno, jen mi pořád dokola zněly v hlavě ty smsky a fakt, že moje nenarozenédítě nikdy nepozná, co je to první sníh, Vánoce, vůněc vzduchu po dešti.Najednou za mnou stál Tomáš. Následující 4 hodiny jsme řešili tu naší"situaci" Mě se prakticky automaticky spouštěly slzy, on jako by tobral žertem. Jenže potom jsem se ho zeptala na to, jestli by mu to stálo za to,protože jeho rodina včetně jeho dcery, která je mu na světě tím nejdražším, byho zavrhla. A on mi koukl do očí a řekl" Asi ne, nemyloval bych nikdy našedítě tak, jak miluju Karolínu".. Věděla jsem to, jen jsem to potřebovalaslyšet. To byla ta věta, která mě definitvně přinutila k mému rozhodnutí. A takjdu v úterý, na Valentýna, k doktorovi, a pořád v skrytu duše doufám, že řekne,že těhotenství je mimoděložní, nebo že je to prostě omyl, že řekne cokoliv,abych nemusela zabít svoje dítě - svojí Amálku. Ano, tak by se jmenovala.Chtěla bych holčičku. Čtyři dny trávím v absolutním otupění a během víkendu sek nim přidalo ještě moře slz. Tak moc bych si přála, aby jí její tatínekmiloval tak, jako jí už teď miluju já, abych jí mohla dát domov,lásku a vše, coby si přála, abych jí nikdy neřekla to, co řekla moje máma mě, aby jí milovala celámoje rodina. Jenže to se už nikdy nestane. Ja dlouho bude ještě žít? Týden?Dva? A jak dlouho s tím zvládnu žít já? Nenávidím se za to už teď, nenávidímTomáše za to, co řekl. Jak potěšile znějí smsky, co mi v tuhle chvíli blikajína telefonu a křičí na mě "Prosím neopouštěj mě"! Jenže já už o tomnestojím, nestojím o vztah s tatínkem od rodiny, nestojím o falešnou iluzilásky nebo štěstí, nestojím o ideu společnýho bydlení. Jediné o co stojím, jeAmálka. Ale v jednom měl Tomáš pravdu. Nemohla bych jí dát teď vůbec nic anejspíš ani střechu nad hlavou. On to nazval malou jizvou na duši, která zachvíli přebolí. Pro mě je to ale už teď obrovská díra v srdci, která bude boletaž do doby, než naposled vydechnu. Moje Amálka žije momentálně pomocí mě a jenkvůli mě také zemře. Kéž by ze světa zmizela všechna zrcadla, už teď se do nichnemůžu podívat. Promiň Amálko!!! Ikdyž už nikdy nespatříš světlo světa, chci, abys věděla, že tě budu navždy milovat!Snad mi to někdy odpustíš.