6:41 ráno

Celým pokojem se ozvalo hlasité "O-ou" z útrob mého hybridního ale stále ještě mobilního telefonu. Byla neděle, ta neděle, o kterou jsem chtěla vstávat až v deset a to ještě z donucení, protože původní plány, které mi překazil nákup, byly na jedenáctou (v lepším případě dvanáctou) hodinu dopolední. 

"Jedeš se mnou do Ředhoště?". Psala mi moje milovaná tetička, máma pana Cyklisty, mého ex-milovaného ex-nejlepšího ex-kamaráda. Jen jí může napadnout, vzbudit školou povinného člověka v tak až ostudně brzkou hodinu ráno. Otázka byla ale jen pouhá formalita, věděla jsem, že nemám na výběr a že neodepsat by bylo přinejmenším hloupé, protože v tom případě by mi v uších zvonilo mobilové vyzvánění ještě hodně dlouho.

Odpověď tedy byla (a zároveň musela být) jen tiše souhlasné "Ano". Přinutila jsem se vylézt z pod rozehřáté peřiny a už jsem byla v procesu malování obličeje na ksicht, když se koupelnou opět rozeznělo ono hlasité "O-ou". Stále ještě jedním okem (tím namalovaným) jsem pomalu ale jistě četla obsah zprávy: " Jede s námi Verča, snad Ti to neva." Samozřejmě, že jsem obratem odepsala, že ne, přecejenom nějaké zbytky vychování ještě mám, ale úplná pravda to nebyla.

Verča... Kdyby všechno šlo tak, jak jsem si to vysnila, byla by něco jako moje švagrová, jenže něco se tak nějak pokazilo a tak je to teď už jen "holka jednoho kámoše". Ano, Verča. Nezměnila jenom vztah mezi mnou a panem Cyklistou, ale i všechno ostatní, co se týká našeho "klanu" a sousedovic (sneb Cyklistovic) famílie. Ovšem, nemůžu jí to zazlívat, neudělala to přece schválně, ale přecejen mi to mrzí víc, než by se zdálo. Jen je to takový ten tichý žal, co pod návalem přetvářky nebývá vidět. Zpět ke změnám - změnilo se toho opravdu dost, dokonce i přístup tetky ke mě. Bývalo to "Udělej tchýni kafe", teď už na kafe neni čas...

Překonala jsem zcela s úspěchem raní žal a domala si i to druhé oko, už jen vzít mobil a klíče a můžu vyrazit. Před barákem už troubilo auto, takže honem honem zamknout a už se jede. Cesta byla "v pohodě". Vlastně jsem akorát tetičce vyprávěla o pravděpodobném stěhování v průběhu příštích dvou let, o hádkáćh s mámou, o škole a učitelích a tak všeobecně o novinkách. Verča občas prohodila pár slov, ale nic nějak výrazného neříkala. Vlastně byla skoro celou cestu zticha.

Konečně jsme byly na místě a hurá, jde se nakupovat. Pomalu jsme se procházeli mezi vietnamskou většinou prodejců triček značky Adio a "sotópadesat pani", občas jsme prohodily pár slov, někdy bylo ticho. Časem jsme se s Verčou začaly sbližovat a bylo to i docela fajn. Mě bylo všeobecně známo (od nedotyčných lidí), jaká Verča je. Že žije výš než my všichni, že se moc nebaví, ale opak byl pravdou - síla předsudků.

Co mi ale trošku zamrzelo byl právě příštup tetky k její "budoucí snaše". "Verčo, nechceš něco?" "Verčo, tohle si kup." "Verčo, nemáš hlad?" "Verčo, tohle by Ti moc slušelo." "Verčo.." "Verčo..." "Verčo..." Nejsem žárlivá, jen to zamrzí. Verča je v té naší "sektě" ani ne půl roku, já už sedmnáct let.

Závěrem našeho výletu byla věta datovaná mě: "Nebuď na mě drzá, skoro jsem si Tě vychovala." Míněná samozřejmě ze srandy, ale něco na ní přecejen bylo.

I přesto, že jsem se s mojí "skoro skoro skoro švagrovou" poznala daleko líp, stále její jméno nemůžu dostat přes jazyk, jakoby to snad ani nebylo možné, jakoby...