Den 3 - Moskva: Cíl dosažen
Přijde nám to skoro až neskutečné, ale jsme tu :-) Po poměrně klidné jízdě a nafasování snídaně zdarma od příjemné průvodčí dojíždíme v půl sedmé ráno ruského času (hodinky opět posunuty +1) na nádraží Moskva Belorusskaja. Vítá nás lehce podmračené počasí a drobné kapky deště, ale přesto je celkem teplo. Směřujeme okamžitě ke stanici metra Belorusskaja na okružní lince, abychom se dostali do hostelu. Jaké to překvapení, když za vchodovými dveřmi do vestibulu narážíme na dlouhou frontu, stojící na lístky. Trochu nedomyšlený systém, na kterém vydělává nějaký překupník nabízející lístek s pěti jízdami za 100 rublů. My se však postupně prokousáváme frontou dál až k okýnku s typickou hnusnou starou Ruskou a kupujeme to samé za 84 rublů. Za turnikety sjíždíme pořádně dlouhými eskalátory do stanice a metrem se přesouváme na stanici Kurskaya, odkud je to už jen pár minutek do hostelu. Zapisujeme se u divného ruského recepčního, ten nám oznamuje, že check-in je až v jednu, ale ať si klidně na místě schováme bágly. Tak aspoň něco. Zároveň tvrdí, že nepotřebujeme žádnou registraci víza na milici, jak jsme se dočetli na netu, ale moc mu nevěříme a raději se ještě někde zeptáme, aby nebyly problémy u výjezdu z Ruska. Ještě předtím ale míříme na hlavní moskevskou atrakci - Rudé náměstí. Vystupujeme z metra dalšími nekonečnými eskalátory na stanici Ochotny ryad a hned po pár krocích po opuštění vestibulu spatřujeme rudou vstupní bránu, nazývanou Voskresenskaja. Proplouváme pod ní na rozlehlý plac nejslavnějšího ruského náměstí a necháváme se unést stavbami kolem dokola. Doposud jsme vše znali z obrázků, teď je to před námi - chrám Vasila Blaženého, kremelská zeď, obchoďák GUM i Leninovo mauzoleum :-) Ani příliš nevadí mírné poprchávání a vesele fotíme. Po dostatečném pokochání se odcházíme opět hlavní branou a vydáváme se po Tverském prospektu, což je jedna z mnoha megarušných několikaproudových tříd v Moskvě. Je tu i všudypřítomný mekáč a i tady využíváme jeho služeb k lehké snídani. Abychom se dopídili informací o těch vízech, vyhledáváme na netu Český dům a zjišťujeme, že by měl být poblíž. Vzdálenosti jsou v Rusku ale asi trojnásobné, než jsme zvyklí, a tak musíme ujít ještě nějaké 3km a hledat přesně část ulice, než se konečně daří najít cíl. V Českém domě nás posílají na blízkou ambasádu a zde se Milbi ptá telefonem z vrátnice na situaci. Registraci by nám údajně měl vyřídit hostel, takže se oklikou přes Nový Arbat pomalu vracíme k Rudému náměstí a odsud zpět metrem k hostelu. Po vysvětlení situace je vše vyřízeno a i když to s tím registrováním asi opravdu není tak horké a nikdo to nekontroluje, chceme mít jistotu. Dostáváme klíčky od skříňky a únavou padáme na palandy, kde setrváváme až do pěti večer.
Večerní plán obstarává návštěva Vrabčích hor, což je vyvýšenina nad městem a jsou odtud krásně vidět panorámata Moskvy. Dopravit se sem lze starou červenou linkou na stanici Vorobyovy Gory a pokračovat pěšmo do kopce. Výhled je až na smog z miliónů aut famózní, vidět je stadion Lužniki, mrakodrapy a chámy, neméně působivá je i za zády stojící státní Lomonosova univerzita. Takhle obrovskou školu jsem tedy ještě v životě neviděl, je to skutečně monstrózní. Všude kolem jsou sochy známých i méně známých vědátorů, kteří zřejmě měli nějak blízko tomuhle institutu a po odfocení se vracíme dlouhou rovnou příchozí cestou zpět k vyhlídce. Tíží mě hlad a zkouším si dát ve stánku toast se šunkou a sýrem, není to vůbec špatné. Chceme ještě stihnout vyhlídku z nejvyššího ruského hotelu Ukrajina, a tak fičíme metrem na stanici Kievskaja, těsně sousedící s Kyjevským nádražím. Trvá nám několik desítek minut, než se podle mapy nasměrujeme správným směrem podle řeky Moskvy na Kutuzovskij prospekt. Bohužel, hotel je v rekonstrukci a žádný dostupný vchod nenalézáme. Škoda, mohly být pěkné fotky, fotíme si alespoň opodál noční Bílý dům - sídlo vlády. Nohy už mají za sebou zase slušnou dávku kilometrů, čas už taky pokročil, míříme tedy na metro a do hostelu. Nastává však neplánovaná cestovní vložka, na stanici Smolenskaja nasedáme na tmavomodrou linku v domnění, že jde o hnědou okružní a až po několika stanicích je nám divné, proč vyjíždí náš stařičký muzejní mytiščinský vlak do nadzemních stanic :-D Koukáme do mapy a vida, jsme někde na dalekém předměstí :-D Na předposlední stanici před konečnou přeskakujeme do protijedoucí soupravy a na druhý pokus se dostáváme na kýženou Kurskaju :-) V hostelu konečně po těch cestách sprcha a snad i delší spánek...
